Koně sehráli důležitou roli v historii lidstva, umožnili lidem cesty na dlouhé vzdálenosti, převoz těžkých břemen i obsluhu strojů. Díky koním se mohli rychle stěhovat z místa na místo i bojovat z jejich hřbetů.

Dřívější zkoumání umístily počátky domestikace těchto ušlechtilých zvířat do doby 3300 až 3000 př.n.l. Nejnovější analýzy ji však posouvají do roku 2200 př.n.l..

V roce 2023 označili vědci příslušníky jámové kultury, jejichž kostry zkoumali, za průkopníky domestikace koní. Tito kočovníci zapřahali dobytek před své vozy, aby asi před 5000 lety opustili vyschlé pastviny ponticko-kaspických stepí a hledali si nový domov v Evropě a Asii.

Cestou pomáhali budovat hlavní kultury doby bronzové, šířili indoevropské jazyky a zanechávali za sebou genetické dědictví pro moderní lidi, spočívající ve zvýšeném riziku roztroušené sklerózy a Alzheimerovy choroby.

Geny moderních koní se celosvětově rozšířily před 4200 lety

Nejnovější analýza 475 starověkých genomů koní, kteří žili před 50 000 lety, a 77 DNA moderních koní však vyvrací myšlenku, že migraci těchto kočovníků doprovázela i migrace velkých stád koní. Ve své studii, publikované v časopise Nature, identifikoval tým výzkumníků, vedený Ludovicem Orlandem, molekulárním archeologem a ředitelem Centra pro antropobiologii a genomiku z Toulouse ve Francii, zřetelné změny v genetice domestikovaných koní až kolem roku 2200 př.n.l.

Doprovázené byly prudkým poklesem genetické rozmanitosti a kratšími intervaly mezi generacemi.

„Až před 4 200 lety se pokrevní linie koní, která byla na sever od kavkazského rozsahu, stala globální,“ komentuje zjištění Orlando a dodává: „Rychlost šíření naznačuje, že lidé domestikovali koně s ohledem na mobilitu.“ Domnívá se, že pokud by lidé jámové kultury migrovali společně s koňmi, tyto koňské geny by se rozšířily už tehdy, ale ony se začaly šířit až asi o 800 let později.

Archeoložka Ursula Brosseder z Leibniz Zentrum für Archäologie v německém Mainzu k tomu podotýká: „Předpoklad, že migrace potřebuje koně, je obecný omyl. Lidé v průběhu historie své migrace chodili převážně pěšky, i tak mohli urazit až 1000 kilometrů za měsíc.“.

Jasné důkazy o domestikaci koní

Pomocí nové techniky Orlandův tým zjistil, že, jak se koně začali šířit, jejich generační doba se zkrátila z něco málo přes sedm let na zhruba čtyři roky. A další genetické důkazy naznačují, že se množili blízce příbuzní koně.

„Žádná z těchto věcí se neděje přirozeně,“ říká Orlando. Jde tak podle něj o jasné známky domestikace. Krevní linie moderních domestikovaných koní, která vznikla kolem roku 2200 př. n.l., se navíc dobře shoduje s archeologickými důkazy, které vyobrazují koně v Mezopotámii či na pohřebních vozech v pohoří Ural.

Zkrácenou generační dobu objevili vědci i u 5000 let starých pozůstatků koní spojených s botajskou kulturou ve Střední Asii, což by podle Orlanda mohlo být známkou pokusu o první domestikaci koně, která však nebyla úspěšná.

S tím nesouhlasí William Taylor, archeolog z University of Colorado Boulder, podle kterého byl vztah zástupců botajské kultury a koní „posledním vzepětím vztahu lovce a kořisti, který ve skutečnosti neměl s domestikací nic společného.“ Jedinými žijícími příbuznými botaiských koní jsou divocí koně Převalského, z nichž šest bylo zahrnuto do genetické analýzy moderních zvířat.