V odlehlých končinách západní Kanady se odehrála scéna, kterou by ještě nedávno považovali biologové za nemožnou. Výzkumný tým pracující na území národa Heiltsuk položil na mořské dno pasti na invazivního kraba pobřežního.

Nástrahy byly přivázány k bójím, které nikdy nevyplouvaly nad hladinu, takže k nim suchozemští predátoři neměli mít žádný přístup. Jenže, pak se objevila jedna vlčice, která záměry badatelů převrátila naruby..

Podle biologů se zvíře nejprve pustilo do vody, doplavalo k bóji, táhlo ji směrem ke břehu a pak vytrvale pracovalo s lanem a se síťkou, dokud se nedostalo k návnadě. Vedoucí výzkumu Kyle Artelle z State University of New York přiznal, že když sledoval záběry, „nemohl uvěřit vlastním očím“.

Sekvence vlčího chování působila promyšleně, jakoby vlčice postupovala podle plánu.

Vědci popisují tento moment jako vůbec první zaznamenaný případ využití nástroje u divokého vlka. Není to instinktivní chování, ale řada kroků, které vyžadují trpělivost, opakované pokusy a schopnost pochopit, jak jednotlivé prvky pasti spolu souvisejí. Tady už nejde jen o sílu nebo rychlost, ale hlavně o schopnost řešit problémy.

Zajímavé je i prostředí, ve kterém se to stalo. Vlci v této oblasti přicházejí s lidmi do kontaktu jen minimálně, což může otevírat prostor pro experimentování. Některé smečky dokonce loví ryby nebo mořské savce, takže manipulační dovednosti pro ně nejsou úplnou novinkou.

Přesto jde o pozoruhodný posun: když se šelma naučí vylovit lidskou past, ukazuje to na kognitivní pružnost, o které vědci u vlků zatím jen spekulovali.

Objev nyní otevírá řadu otázek. Je vlčice výjimečně schopná, nebo jde o chování, které se může šířit smečkou? Zopakují ho její potomci? A mohli by se vlci naučit využívat podobné strategie i v jiných situacích?

Odpovědi zatím neznáme, každopádně potenciál mnoha živočišných druhů se zdá mnohem širší, než si leckdo z lidí byl dosud ochoten připustit.