Vikingové měli pověst krutých nájezdníků, kteří si libovali v drancování cizích území a krvi bezmocných obránců. Ačkoliv jsou příběhy o těchto severských nájezdnících kolikrát přehnané, záliba v krvi na bojišti i mimo něj pravdivá do jisté míry je. Poprava zvaná krvavý orel tuto skutečnost hrůzným způsobem dokládá….

 

Byli to silní a odvážní bojovníci, před kterými se třásla strachy celá Evropa, což samo o sobě poněkud nabádá k mylnému předpokladu, že muselo jít o tupé barbary, kteří se vyžívali jen v zabíjení. Pravdou je, že obyvatelé Skandinávie nebyli pouze zdatní bojovníci, ale také dobří obchodníci, kteří disponovali vlastními zákony, uměním, architekturou i náboženstvím.

A právě s poslední zmíněnou součástí kultury souvisí i vikingská noční můra zvaná krvavý orel, která stírání pověsti sadistických vrahů bez kapky soucitu nějak zvlášť nepomůže. Pod tímto tajemným označením se totiž ukrývá způsob popravy, který svou brutalitou šokoval i nejzkušenější historiky.

 

Krvavá vynalézavost nezná hranic

Krvavý orel byl dle nepočetných historických dokumentů nemilosrdným aktem pomsty a odplaty, kterým Vikingové mezi 9. a 11. stoletím uctívali boha Ódina. Způsob rituální popravy byl natolik propracovaný, zdlouhavý a šílený, že to některé vědce přimělo k domněnce, že se jedná o vybájenou historku několika fantazírujících autorů.

Až četné studie zvídavých vědců nakonec odhalili, že je na těchto rituálech více pravdy, než se odvažovali pomyslet. „A když jej zajali, nařídili, aby mu byla na zádech vyřezána postava orla, zatímco se těšili z toho, že svého nejkrutějšího nepřítele rozdrtí tím, že jej poznamenají nejkrutějším z ptáků,“ líčil dánský dějepisec Saxo Grammaticus, „protože však nebyli uspokojeni s tím, že mu na tělo vyrazili zranění, do roztrhaného masa mu nasypali sůl.“ Takový je jeden z umírněnějších popisů slavného způsobu popravy, který do detailu nepopisuje, co přesně znamenalo „vyřezávání orla na zádech“. Tato část popravy totiž výrazně překračovala obyčejné hrátky s nožem.

 

Spásou mohl být nešikovný popravčí

Vyřezání postavy orla ve skutečnosti probíhalo tak, že si oběť musela lehnout na břicho a poté jí byla katem naříznuta kůže a svaly tak, aby se odhalila páteř. Následně se od ní sekerou oddělila žebra a ta se natočila do stran.

Poté následovalo vytažení plic a finální natažení kůže podél trčících žeber. Celý proces měl probíhat za plného vědomí mučeného člověka, jehož zkrvavené tělo mělo následně připomínat orla s roztaženými křídly.

Vykonat celý proces bez předčasného úmrtí popravovaného vyžadovalo značnou šikovnost kata, přičemž ani u těch nejtalentovanějších neexistovala jistota, že bude rituál dotažen až do konce. Vědci dokonce museli zahájit pokusné experimenty, aby se utvrdili v tom, zda je něco takového alespoň teoreticky možné přežít.

Za tímto účelem využili software pro anatomickou modelaci a drželi se popisu, který předkládá literatura, načež zjistili, že taková poprava možná skutečně byla.

Autor: Jan Martinec