Budoucnost se dá předpovídat mnoha způsoby – s pomocí křišťálové koule, kyvadla nebo kávové sedliny. V italské metropoli však již několik staletí spoléhají na ampulky s krví…

Jmenoval se Januarius (272–305) a zastával funkci biskupa ve městě Benevento. Přibližně roku 305 však byla jeho duchovní pouť násilně ukončena. Legendy praví, že byl za vlády císaře Diokleciána (?244–312/316) podroben tehdy zcela běžnému způsobu nakládání s křesťany, který spočíval ve vhození do arény plné divokých medvědů, kde oběť neměla mít sebemenší šanci.

Když příroda selže

V pověstech ale také stojí, že zvířata „tváří v tvář takové svátosti“ jednoduše odmítla zaútočit. Římané se proto rozhodli pro další ze svých drastických metod, upálení. Ovšem i tady „příroda“ selhala, kdy se oheň biskupa ani nedotkl.

Nakonec byl muž popraven stětím. K jeho mrtvému tělu měla tehdy přistoupit Eusebie, žena z místní šlechty, která odkapávající krví naplnila dvě malé lahvičky.

Ty ukrývala až do chvíle, než bylo pronásledování křesťanů ukončeno. Poté putovaly přímo k neapolskému biskupovi, a Januariovo tělo bylo pohřbeno v místních katakombách.

Souhra s lebkou

K prvnímu zázraku, spočívajícím v přeměně vyschlé krve na kapalnou, mělo údajně dojít již roku 313. Stalo se tak v okamžiku, kdy se dostala do blízkosti Januariovy lebky. Podle breviáře však tekutina nejenže v danou chvíli mění skupenství, ale rovněž vře, a její objem se zvětšuje.

K tomuto rituálu však neapolští duchovní přistupují pouze třikrát do roka. A to konkrétně 19. září, v den Januariovy smrti, dále v sobotu před první květnovou nedělí připomínající přenesení ostatků do katakomb, a nakonec 16. prosince, ve výroční den výbuchu Vesuvu v roce 1631. Tehdy bylo město po modlitbách místních obyvatel ke svému patronovi ušetřeno závažných škod.

Zvyk je železná košile

Průběh obřadu je přitom pokaždé stejný. Na oltáři je vystavena světcova hlava a kněz k ní během modlitby přináší krev. Hustá tmavá kapalina připomínající dehet se následně odlepí od stěn nádobky a zčervená.

Někdy i napění nebo zvětší svůj objem. Zatímco duchovní svět je touto podívanou po staletí fascinován, vědci přešlapují na místě. Je skutečně možné, aby 1700 let stará krev mohla při přiblížení k lebce biskupa z Beneventa vždy ve stejnou dobu nabrat svoji původní podobu?

Vosk nebo žluč?

Pro osvětlení dávné záhady bylo vypracováno hned několik teorií. Podle některých není v nádobkách nic jiného než vosk, který se teplem knězových rukou rozehřeje. Podle jiné hypotézy zase lahvičky ukrývají směs volské žluči a glauberových solí.

Ani jedno z možných vysvětlení, ale nedokáže osvětlit změnu barvy, pěnění či nabývání na objemu. Do celé věci se proto roku 1991 vložili také italští chemici, kteří se v rámci předem promyšleného pokusu snažili dokázat, že na zkapalňování krve není pranic zázračného.

Ba naopak. Posvátná životodárná tekutina má podle nich být pouze speciálním koktejlem, který namíchal velice zručný středověký alchymista.

Chemie v praxi

Klíčem vysvětlení záhady se stala tixotropie, neboli schopnost některých koloidních látek měnit při stálé teplotě za přispění mechanické energie (třepání, míchání) svoje skupenství z pevného na kapalné.

Podobně reagují například některé gely či soli využívané při výrobě vybraných otiskovacích hmot. Aby svým slovům dodali patřičnou váhu, poukázali na fakt, že během obřadu kněz lahvičkou neustále otáčí.

Z praktického hlediska se jali vytvořit podobnou látku. A výsledek? Za pomoci mořské soli, rozdrceného mramoru a uhličitanu vápenatého přibarveného troškou chloridu železitého skutečně vzešla směs nápadně připomínající Januariovu krev.

Je tedy celá záhada založena pouze na správném mixu sestávajícím z běžně dostupných přísad?