Říkali mu „kouzelník z Menlo Parku“. V 80. letech 19. století totiž chrlil jeden vynález za druhým. Do historie se ale nakonec zapsal pro revoluční počin, jehož objevitelem vůbec nebyl.

Dnes jde o věc běžné potřeby, nad kterou se nikdo nepozastaví. Ve 20. století však žárovka změnila podobu světa víc, než cokoli jiného. Možná proto dosud nenašla „soupeře“ sobě rovného…

Je to slabé!

O výrobu prvního prototypu se přitom postaral britský experimentátor Humphry Davy (1778–1829) již roku 1802. Sestával z proužku platiny, který zastal roli vlákna, navíc odolného vůči vysokým teplotám.

Bohužel pro komerční účely byl výsledek slabý a náklady moc vysoké. Idea to ale byla natolik revoluční, že na Davyho odkaz brzy navázaly další generace. Jejich prvotním cílem bylo nalézt takový materiál, který by dlouho a jasně svítil. Plusem byla také nízká cena.

Trable s platinou

První klíčové body splnil roku 1840 chemik Warren de la Rue (1815–1889), který ačkoli znovu vsadil na platinu, učinil významnou změnu – namísto proužku využil cívku. I když slibovala delší svítivost, britský inovátor si svůj úspěch ještě pojistil.

Stočený drátek totiž zatavil do skleněné trubičky, ze které odčerpal vzduch, čímž se světelný efekt maximalizoval. Platina se ale stále nacházela na seznamu finančně náročných položek, čímž i Rueův záměr nakonec skončil v „koši“.

Rtuť a uhlík

Teprve roku 1845 došlo k odklonu od žárovkového „stereotypu“, když americký inženýr John W. Starr (1822?–1846) vsadil své štěstí na uhlíkové vlákno. Během žádosti o patent proto představil hned dva typy žárovek.

Zatímco jedna ukrývala již známou platinovou cívku, druhá obsahovala uhlíkový proužek uchycený mezi dvěma svorkami a uzavřený v baňce v prostoru nad sloupcem rtuti. Ta měla v tomto případě pomáhat udržovat v žárovce vakuum.

Než však mohl Starr myšlenku dotáhnout do konce, přemohla jeho vědecký entuziasmus 21. listopadu 1846 tuberkulóza.

Úspěch ve Westminsteru

Nejdál došel ve svém bádání Joseph Swan (1828–1914) – uznávaný fyzik s britskou krví, kterému pokusy s uhlíkovým vláknem vynesly roku 1878 vytoužený patent. Právě díky němu mohla Swanova firma posléze osvětlit vlastními elektrickými žárovkami westeminsterské divadlo.

Ačkoli se díky jeho prototypu lidstvo v rámci světelné revoluce posunulo o pořádný kus dál, problém s odsáváním vzduchu v žárovkách přetrvával. Stejné to bylo i s navozením kompletního vakua.

Jde to i bez Ohma

A právě v tomto období vstoupil do hry Thomas Alva Edison (1847–1931), který na rozdíl od ostatních neztrácel čas systematickým studiem. Veškerou energii od počátku vkládal do zdánlivě nekonečných pokusů s levným a dostupným uhlíkem.

Od potenciálního úspěchu ho nemohla odradit ani skutečnost, že neznal Ohmův zákon. Dne 21. října 1879 proto rozsvítil žárovku v podobě, v jaké ji známe dnes. Na tehdejší poměry měla výdrž 13,5 hodiny.

Génius i zloděj?

Tajemství Edisonova úspěchu však spočívalo nejen v neustálé touze experimentovat, ale také v drzosti. Vědátor totiž vstoupil do dějin nejen jako génius, ale také „zloděj“. Od svých kolegů si totiž rád, a mnohdy nepřiznaně půjčoval nápady, u kterých si pro jistotu nechával patentovat každý jednotlivý postup.

Na druhou stranu to byl právě on, kdo se společně s týmem zasazoval o to, aby každý jeho produkt byl dostupný většině domácností. Právě díky tomu získávalo jméno jméno patřičné renomé, čímž značnou měrou přispěl k technické revoluci ve 20. století.

Senzace na dohled

A nejinak tomu bylo také v případě žárovky. Jakmile po odkoupení patentů dvou kanadských vynálezců Henryho Woodwarda a Matthewa Evanse získal plnou kontrolu nad technologiemi vhodnými k řádné „žárovkové výrobě“, rozjel se společně se svým „vynálezem“ po všech světových výstavách. Na všech se přitom vždy snažil být tou největší senzací.