Ještě na tiskové konferenci byl plný elánu: „Ženy patří do postele a kuchyně. Přesně v tomhle pořadí. Ale určitě ne do arény, aby soupeřily spolu s muži,“ provokoval. Na kurtu mu ale brzy sklaplo…
Jsou lepšími tenisty muži, nebo ženy? A co když se postaví proti sobě? Otázky, na které by většina sportovního publika ráda znala odpověď. Američanka Billie Jean Kingová (*1943) se spolu s krajanem Bobbym Riggsem (1918–1995) rozhodli ji 20. září 1973 divákům dát.
Předehra na Den matek
Podle předpokladů mělo jít o jasnou záležitost Bobbyho Riggse, někdejšího světového hráče číslo jedna. V roce 1973 se začal chvástat, že „i v 55 letech by dokázal porazit kteroukoliv z nejlepších světových tenistek“.
Jako první vyzval na souboj Billie Jean Kingovou, tehdejší světovou dvojku, která se netajila svou lesbickou orientací. Plánované klání mělo ještě víc prohloubit propast, která podle něj mezi mužským a ženským tenisem zeje.
Jenže Kingová ho s nabídkou poslala někam, a tak si to majitel 99 titulů místo ní rozdal s neohroženou jedničkou ženského žebříčku Margaret Courtovou (*1942). V květnu 1973 ji přehrál ve dvou setech hladce 6:2, 6:1. „Masakr na Den matek,“ křičely tehdy novinové titulky a Riggsovo šovinistické ego bylo v tu chvíli v sedmém nebi.
Šovinista vs. lesba
Po triumfu Riggsovy posměšky na adresu žen s raketou ještě zesílily. Nakonec dosáhl několikanásobný wimbledonský šampión svého. Jeho domýšlivost, arogance a v neposlední řadě i 100 tisíc dolarů pro vítěze Kingovou přesvědčily, aby si to s ním za všechny pourážené kolegyně vyřídila na kurtu.
Cíl měla jasný: Vyhrát! „Říkala jsem si, že by nás to vrátilo o padesát let zpátky, kdybych ten zápas nevyhrála. Mohlo by to zruinovat ženskou profesionální soutěž a ovlivnit sebeúctu všech žen.“ Nebyl to jen souboj pohlaví, ale i dvou naprosto odlišných povah.
Velkolepý úvod…
Že se 20. září 1973 v Houstonu v beznadějné vyprodané hale Astrodrome odehraje něco velkolepého, naznačil už příchod obou hlavních protagonistů na kurt. Kingová dorazila jako egyptská královna Kleopatra, usazená na dřevěném piedestalu, v obklopení čtyř polonahých svalnatců, Riggs pro změnu ve zlaté rikše tažené mladými dívkami.
Soupeřku přivítal ve svítivě žluté bundě s nápisem Sugar Daddy („Sladký taťka“) a obřím lízátkem v ruce, které jí následně se širokým úsměvem daroval. Kingová pro něj na oplátku měla kvičícího čuníka jako symbol mužského šovinismu.
Více než 30 000 diváků v houstonské aréně přitom šílelo nadšením, stejně jako dalších 50 milionů u amerických televizních obrazovek a 90 milionů po celém světě.
… šokující závěr
První minuty patří Riggsovi. Jenže pak se Kingová rozehrála a velkohubého soupeře postupně zadupala do země. Ale i proto, že ji Riggs svou lajdáckou hrou notně ulehčil práci – kazil i lehké returny, jeho útok byl slabý a neúčinný.
Publikum i sázkaři jen nevěřícně zírali, jak prohrává první set, druhý… a nakonec i třetí. Řečí čísel 4:6, 3:6 a 3:6. „Podcenil jsem ji. Zasloužila si vyhrát, bylo to fér,“ hlesl jen. Večer strávil v hotelovém pokoji s hlavou ponořenou v ledové vodě.
To Billie slavila. Nejen vítězství, ale hlavně další krok na cestě k rovnoprávnosti pohlaví. Nad řečmi o tom, že Riggs ve skutečnosti prohrál schválně na pokyn sázkařské mafie, jen mávla rukou: „To rozpoutali lidé, co prohráli peníze.
A lidé, zejména muži, kterým se nelíbilo, že vyhrála žena. Nelíbilo se jim to, tak si začali vymýšlet pohádky. Bylo to na ně příliš. Příliš na jejich ego.“.
