Jeho život by vystačil na dva dějově nabité velkofilmy, každý jiného žánru. Naštěstí filmem nebyl, a tak díky Julianovi udělala medicína obrovský skok v léčbě glaukomu i bolestivých a nebezpečných zánětů..
Jeho dědeček měl o dva prsty méně. Přišel o ně za trest, když majitel plantáže zjistil, že se coby otrok snažil naučit číst a psát. Vysoká inteligence byla v rodině dědičná. Julianova otce, už jako svobodného člověka, se jeho učitelka snažila dostat na vysokou.
Otec se ale rozhodl raději zajistit rodinu a vyšší vzdělání poskytnout dětem. Povedlo se mu to, vysokou vystudovaly všechny tři dcery a tři synové. A ten nejhloubavější z nich to pak svými výzkumy a objevy dotáhl až do americké Národní síně slávy vynálezců.
Dobré časy ve Vídni
Percy vystudoval chemii, ale když chtěl pokračovat a udělat si doktorát, univerzita jeho žádost zdvořile odmítla. S černošským vědcem prý nebude chtít nikdo pracovat, ať jde raději do výroby. Nebylo to poprvé a zdaleka ani naposledy, kdy kvůli své rase narazil.
Když se o řadu let později už jako vědec po objevu světového významu vydal na uchazečský pohovor do chemického koncernu DuPont, vyprovodili ho rovnou ze dveří se slovy: „Nevěděli jsme, že jste černý“. To v městečku Appleton, kde se rovněž ucházel o místo, už byli informovaní, takže někdo vynalézavý vyhrabal historickou vyhlášku, že „je zakázáno poskytovat negrům ve městě nocleh“.
Vedle smůly měl ale i štěstí, když dostal stipendium na doktorské studium do Vídně. V předhitlerovském Rakousku, jakkoli to zní kuriózně, konečně cítil, že jeho barva nehraje roli. Měl přátele mezi kolegy a velmi dobře vycházel i se svým profesorem Ernstem Späthem.
Ten byl známý tím, že nesnášel líné a netalentované studenty, takže není divu, že si horlivého Juliana sršícího nápady oblíbil. Jejich přátelský vztah měl po letech dojemnou dohru. Za Hitlera se Späthovi zdaleka nedařilo tak dobře jako dřív a zemřel osamělý v úplné chudobě.
Nezbyly peníze ani na jeho pohřeb. Když se to Julian, který byl v té době už zpět v Americe, dozvěděl, zaplatil svému profesorovi nejen pohřeb, ale objednal i jeho bustu. Na univerzitě je vystavena dodnes.
Vlastní výzkum
Studium u Spätha bylo pro Juliana zásadní i z dalšího důvodu – nasměrovalo ho na dráhu, která mu vynesla vědecký úspěch. Späth byl organický chemik, který si udělal jméno výzkumem rostlinných alkaloidů s léčivým nebo toxickým účinkem.
Julian od něj dostal za úkol izolovat a určit chemickou strukturu alkaloidu z kořene dymnivky duté, který se užíval proti bušení srdce. Téma ho zaujalo a s ním i další léčivé látky v rostlinách. Po návratu do USA se vrhl do zkoumání prudce jedovatých kalabarských bobů původem z Afriky.
Obsahovaly alkaloid fysostigmin, o který měla medicína obrovský zájem. Ukázalo se, že by to mohl být velmi účinný lék na zelený zákal, protože snižoval nitrooční tlak, který onemocnění způsobuje.
Háček byl v tom, že kalabarské boby, jinak puchýřnatec jedovatý, vzdorovaly pěstování ve velkém, jejich plody poskytovaly jen malý výtěžek fysostigminu, a ten se dal navíc jen obtížné extrahovat. Syntetická náhražka by tedy znamenala obrovskou naději pro pacienty, kterým hrozilo oslepnutí.
Světový objev
Luštění chemické struktury obnášelo piplavou práci. Metoda rentgenové krystalografie ještě nebyla běžná, a tak Julian s vídeňským kolegou Josefem Piklem postupovali po malých krůčcích, kdy sloučeniny spalovali, vzniklé plyny vážili, a tak určovali zastoupení atomů a jejich poměr.
O svých výsledcích průběžně informovali sérií článků, ale trvalo tři roky, než mohli oznámit, že jsou těsně u cíle. Jenže právě tehdy se s objevem struktury fysostigminu přihlásil britský chemik, sir Robert Robinson, vedoucí katedry chemie na Oxfordské univerzitě.
Julian s Piklem jeho článek zklamaně pročítali, ale postupně ožívali, a záhy si byli jistí – Robinson je na špatné stopě. Byli si dokonce tak jistí, že do svého nového článku přidali poznámku, že „britští autoři se patrně mýlí“.
Byla to opovážlivost, která je mohla stát kariéru, protože Robinson byl kapacita, za svůj výzkum alkaloidů ostatně získal později Nobelovu cenu. Jenže s lékem na glaukom měl pravdu Julian. Jedné únorové noci roku 1935 se to povedlo:
Julian tavil ve zkumavce krystaly syntetické varianty, Pikl přírodní fysostigmin. Když začaly tát, ukazoval teploměr u obou naprosto stejnou hodnotu. Syntéza fysostigminu byla úspěšná.
Kariéra u sóji
Julian nebyl jen nadaný badatel. Vynikal i podnikavostí a schopností hledat praktická využití pro své objevy. Z toho těžila Glidden Company, která si ho prozíravě vyhmátla po nezdařeném pohovoru v DuPontu.
Posadili ho do křesla šéfa výzkumné laboratoře a zadali mu za úkol izolovat sójový protein. Julianův výkon předčil jejich očekávání. Za jediný rok vytáhl firmu ze ztráty k ziskům, o kterých se jim ani nesnilo.
Sójový protein brzy nedodávali jen papírnám, kde se tehdy používal, ale také potravinářům, výrobcům krmiv i chemičkám. Julian sám vyvinul hasicí pěnu se sójovým proteinem, kterou používala armáda během druhé světové války.
Během působení v Gliddenu si zaregistroval více než 100 patentů na sójové produkty, a podnítil tak mohutný nárůst pěstování sóji, že je USA v její produkci dodnes světovou jedničkou.
Syntetické hormony
Kromě proteinů zaujaly Juliana v sóji steroidy, protože skýtaly lákavou možnost, jak efektivně a levně léčit hormonální poruchy. Zajímal ho hlavně ženský hormon progesteron, používaný při problémových těhotenstvích a později i jako antikoncepce a v terapii určitých typů rakoviny.
Jenže jediným jeho tehdejším zdrojem byl cholesterol z mozků a míchy dobytka, což znemožňovalo výrobu ve velkém. Julianovi pomohla náhoda. Nebo spíš nehoda… Zavolali ho k poruše nádrže se sójovým olejem, kam vtékala voda.
A ta dokázala to, s čím si Julian už nějakou dobu lámal hlavu, totiž jak ze sójového oleje extrahovat steroid jménem stigmasterol. Právě z něj by se dal progesteron jednoduše a levně vyrábět. Když došel k nádrži, na hladině se už hromadil bílý kal a v něm – krystaly stigmasterolu.
To byl začátek výroby syntetických hormonů. Následoval testosteron a další syntetizované hormony, které Gliddenu přinesly miliony dolarů.
Zázrak jménem kortizon
Když koncem 40. let objevil Edward C. Kendall hormon nadledvin kortizon a jeho schopnost tišit úporné bolesti kloubů při revmatoidní artritidě, vyneslo mu to Nobelovu cenu. Jenže pak bylo zapotřebí udělat ještě další krok, aby se jako lék dal skutečně používat.
Podobně jako u progesteronu byl totiž jediným zdrojem jateční materiál, takže pro roční léčbu jednoho nemocného by bylo potřeba porazit asi 14 600 kusů dobytka. Julian opět spoléhal na steroidy ze sóji a vytvořil „substanci S“ – surovinu, z níž se dal vyrábět v obrovských množstvích kortizon i jeho účinnější varianta, kortizol, za dostupnou cenu.
Právě dostupnost léků byla jeho silnou motivací. Proto také z výzkumu odešel a založil svou vlastní farmaceutickou firmu Julian Laboratories. Byl natolik úspěšný, že si mohl dovolit záměrně tlačit ceny léků dolů.
Jeho přínos pro výzkum a výrobu léků byl tak mimořádný, že se mu poct dostávalo i posmrtně. Jeho jméno nesou školy, veřejné budovy a ulice. V roce 1990 se dostal do Národní síně slávy vynálezců, o devět let později uznala Americká chemická společnost jeho syntézu fysostigminu za národní historickou chemickou památku.
Autor: Kateřina Pavelcová
