Kdyby Ulrich Rorschach, malíř a učitel kreslení, věděl, že talent, který předá, pomůže jeho synovi ke světovému věhlasu, byl by přešťastný. Jen by se divil, k čemu ten chlapec vlastně barvy a papír používá.

Ulrich Rorschach (1853–1903) byl, jak se životopisci a rodinné vzpomínky shodují, velmi starostlivý a láskyplný otec, ačkoli na to jeho mládí neukazovalo. S jeho uměleckým nadáním se pojila typicky rozháraná nátura s neklidem, který ho hnal z místa na místo, takže cestoval a nedokázal se usadit na jednom místě.

To se moc nezměnilo, ani když se oženil. Jeho prvorozený Hermann (1884–1922) přišel na svět v Curychu, ale dětství prožil ve starobylém Schaffhausenu poblíž severní hranice Švýcarska. I tady se rodina opakovaně stěhovala, protože otec potřeboval aspoň nějakou změnu, když už měl pevné zaměstnání jako učitel kreslení na chlapecké reálce.

Dětem se nejvíc líbilo v bytě u rodiny Spahnů, kde se k nim chovali vlídně a přátelsky, dokonce nechali malého Hermanna, aby si hrál s cizokrajnými poklady dovezenými z misií, kde jeden ze Spahnů působil.

Chlapce okouzlovalo šumění moře v mušli i představa vzdálených míst, cizích zvyků a jazyků stejně jako jeho otce.

Ve škole vynikal

Vcelku idylické dětství přerušila tragédie. Když bylo Hermannovi 12 let, umřela mu matka. Otec se pak na děti ještě více upnul. Snažil se jak zacelit citovou ránu, tak co nejvíce podpořit jejich zájem o vzdělávání.

Kupoval jim knihy, dělal s nimi dlouhé výlety do přírody s výkladem. Děti byly nadané, Hermann bez většího úsilí ve škole vynikal. Zdědil i výtvarný talent, který byl možná ještě větší než nadání jeho otce.

Nemálo schaffhausenských domů prý dodnes uchovává malby a kresby slavného rodáka z dob jeho dospívání. Jako před jinými všestranně obdařenými dětmi se pak před Hermannem rýsovala nelehká otázka – čemu se vlastně v dospělosti věnovat.

Otec, teď už dlouhodobě churavějící kvůli otravě olovem z malířských barev, se Hermanna snažil nadchnout spíš pro vědeckou dráhu. Jenže tomu šly mimořádně dobře i jazyky, lehce se naučil i ty, které nepotřeboval.

Třeba těžko srozumitelný severoněmecký dialekt „plattdeutch“, aby v něm napsal veršovanou gratulaci učiteli matematiky k jeho 30. výročí školské služby. Není tedy divu, že odmaturoval na výbornou z němčiny, latiny, francouzštiny i angličtiny, ale kromě toho i z matematiky a přírodopisu.

Jenže to už se neměl s kým poradit, co studovat, otec necelý rok před tím podlehl otravě olovem. A tak se Rorschach obrátil s prosbou o radu na tehdy slavného německého biologa a univerzitního profesora Ernsta Haeckela (1834–1919). Asi není těžké odhadnout, jakou odpověď dostal…

Na studiích

Mladý Rorschach se tedy vydal do Neuchatelu studovat geologii a botaniku. Po prvním semestru ale změnil názor a odjel do Dijonu studovat francouzštinu. Ani tam nevydržel, ještě téhož roku se vrátil do Švýcarska a nastoupil na univerzitu v Bernu, kde se zapsal na medicínu.

U té už zůstal, i když vystřídal fakulty v Berlíně, Norimberku a především v Curychu, kde shodou příznivých okolností tehdy vyučoval psychiatr Eugen Bleuler (1857–1939). Dnes už je jeho jméno pozapomenuté, ale byl to právě Bleuer, kdo jako první pojmenoval a popsal schizofrenii.

A to nebyla jediná novinka oboru, která ve Švýcarsku tehdy posouvala hranice psychiatrie. Rodák z Bernu Carl Gustav Jung (1875–1961), jen o generaci starší než Rorschach, právě v té době začal zavádět svou metodu psychoanalýzy.

Rorschach hltal přednášky Bleulera i Junga a najednou mu bylo jasné, čím se chce zabývat. Jenže nejdřív potřeboval najít působiště, kde by se psychiatrickému výzkumu mohl věnovat. Prošel několika místy, dokonce se s manželkou Olgou, spolužačkou z fakulty, která byla původem Ruska, pokusili usadit v Moskvě.

Pro Rorschacha s jeho jazykovým talentem to nebyl problém, jenže naráželi na tak nepříznivé okolnosti, že se po roce rozhodli vrátit. Ani to neprošlo hladce, ruské úřady Olgu na čas zadržely.

Nápad se skvrnami

Po návratu do Švýcarska se Rorschach vrátil k tomu, co začal už před odjezdem do Ruska. Díky dávnému kamarádovi ze Schaffhausenu, který se stal učitelem, dostal příležitost zkoumat otázku, která ho zajímala.

Základem byla oblíbená hra školáků: Kapka inkoustu se překryje přeloženým papírem a pak se hádá, jaké zvíře nebo rostlinu připomíná. Rorschach nebyl jediný, kdo zamýšlel použít skvrny jako vyšetřovací nástroj, zkoušel to i psychiatr Szyman Hens, ale k jinému účelu.

Zatímco Hens chtěl neurčitými obrazci otevřít cestu k fantaziím svých pacientů, Rorschacha zajímal vlastní způsob vnímání a časem i rozdíl mezi reakcí zdravé a nemocné psychiky. Po zahřívacím kole se školáky se proto pustil do výzkumu s 300 psychiatrickým pacienty a 100 účastníky z kontrolní skupiny.

Pečlivě si zapisoval, co jim abstraktní skvrna připomíná, a při opětovném vytažení stejné karty chtěl, ať mu svou interpretaci podrobněji vysvětlí.

Publikace, na niž bylo příliš brzy

Shrnutí svých výsledků přednesl v roce 1918 kolegům v psychiatrické léčebně v Herisau, kde pracoval. Zjistil, že výklad motivu souvisí s osobnostními rysy a že se typicky vyhraňují odpovědi některých duševně nemocných pacientů, hlavně schizofreniků.

U kolegů ale jeho výzkum nevzbudil velký zájem, natož nadšení. Příliš zaváněl psychoanalýzou, k níž se tehdy psychiatrie stavěla přezíravě. Naopak Rorschach v ní spatřoval užitečný nástroj, proto se také v roce 1919 podílel na založení Švýcarské psychoanalytické společnosti, a stal se jejím prvním viceprezidentem.

V téže době se také rozhodl vydat své poznatky knižně. Nechtěl jen popisovat metodu, ale přidat 15 tabulek s tištěnou podobou skvrn, které při vyšetřování používal. Doufal, že právě ty zaujmout a navnadí další odborníky, aby je sami vyzkoušeli.

Jenže při hledání nakladatele narážel, knihu považovali za nejistý projekt s vysokými náklady. Uspěl, až když ustoupil, že drahých tištěných tabulek bude jen 10. Jeho kniha Psychodiagnostika vyšla v roce 1921, ale nevyvolala to, v co Rorschach doufal. Psychiatrická obec ji odmítla a publikace časem upadla v zapomenutí.

Posmrtná sláva

Rorschach se navzdory vlažnému přijetí svých závěrů pustil do dalšího výzkumu. Jenže mu zbývalo jen několik měsíců života. Oproti svému otci sice netrpěl chronickým onemocněním, ale doplatil na to, že přehlížel zánět slepého střeva.

Do nemocnice přišel až v kritickém stavu, když se zánět rozšířil na pobřišnici. Následujícího dne sepsi podlehl. Bylo mu pouhých 37 let, když v dubnu 1922 zemřel. Pohřbu se zúčastnil i jeho učitel Eugen Bleuler, který tehdy jako jeden z mála tušil, jak nadaného vědce psychiatrie ztratila.

Jenže trvalo více než 10 let, než se názor odborníků na psychoanalýzu obrátil a než se v polovině 30. let začala stávat módní metodou. Vlna zájmu tehdy vynesla i zapomenutou Rorschachovu Psychodiagnostiku s obrázky barevných skvrn.

Dnes, 100 let od Rorschachovy předčasné smrti, se jeho nápad běžně využívá jako orientační test osobnosti, ačkoli má jak příznivce, tak odpůrce. Jeho slabinou je totiž subjektivita výkladu. Přitom Rorschach sám podle manželky Olgy nepovažoval vyšetřování pomocí skvrn ani zdaleka za ucelenou a univerzálně platnou metodu.

Test byl pro něj jen prvním krokem ke zkoumání možností, jak vyšetřovat podvědomé reakce, chtěl pokračovat a dál ho vyvíjet podle dalších poznatků. K tomu už ale neměl příležitost.

Autor: Lenka Korandová