Když si na klávesnici vyťukáte jméno Paul Karason, internet vám ukáže fousáče s modrošedou kůží. Nejspíš vám bude povědomý, tu a tam se mihne v médiích jako doklad pošetilosti alternativní medicíny.

Přitom stříbro, které užíval, může opravdu pomáhat. Jen se musí správně použít..

Stříbro má všechny předpoklady, aby platilo za důvěryhodný zdravotní prostředek. Používá se už od antiky, třeba k ošetření ran. Kolem roku 1900 byly koloidní stříbro, tedy jeho vodní disperze, a roztoky stříbrných solí oblíbeným dezinfekčním prostředkem.

Až do nástupu antibiotik bylo nepostradatelné v péči o rány. Tam se také po pár desetiletích opět vrátilo, když se ukázaly limity antibiotické léčby. A lidstvo s ním opět udělalo podobnou chybu jako v případě antibiotik.

Prostředek, pomáhající až zázračně, se nasazoval nadměrně a rozšířil se za hranice medicíny i do spotřebního zboží, kosmetiky a dokonce doplňků stravy a léčitelství. Důsledek? Stříbro stále pomáhá, ale současně začíná představovat hrozbu.

Stříbro a mikroby

Jak vlastně může pouhý kov likvidovat mikroby? Princip je zcela jednoduchý. Ze stříbra se ve vlhkém prostředí čile uvolňují kladně nabité ionty. A ty reagují s proteiny na povrchu bakterií. Už tím jejich buňky poškozují.

Stříbro v nanočásticích ale dokáže buněčnou stěnou pronikat dovnitř a tam ulpívat na vnitřních membránách, dál uvolňovat ionty a narušovat životně důležité procesy. Ničí mitochondrie, buněčné producenty energie, a rozbíjejí DNA.

Tak bakterii vyřadí minimálně z provozu, někdy přímo zlikvidují. Totéž dokážou i s mikroskopickými kvasinkami a plísněmi a překvapivě i s viry. Nevadí, že vir nemá buňku, i tak se na něj stříbrný iont naváže.

Tím mu zabrání proniknout do buňky napadeného organizmu. A bez kolonizace cizí buňky se vir nepomnoží a nemůže se šířit.

Nano je účinnější

Množství iontů, které stříbro dokáže uvolnit, narůstá se zmenšováním jeho částeček. Čím jsou drobnější, tím vytvářejí větší povrch. Zatímco 1 g mikrostříbra vytvoří plochu o rozměrech asi 5 m2, u stejného množství nanostříbra je to už asi 500 m2. Proto je tato nanoforma stříbra nesmírně efektivní v uvolňování iontů.

Tím je také účinnější ve snižování rizika infekce, především povrchové, tedy na kůži.

To je hlavní pole, na němž ho současná medicína využívá. Pomáhá při ošetřování ran, popálenin nebo diabetických vředů. Obvazy s nanočásticemi působí déle a lépe než jiné formy stříbra, není je třeba ani tak často měnit, což znamená zejména u popálenin značnou úlevu pro pacienta. Urychluje také hojení.

Povrstvení nanostříbrem se ale osvědčilo u medicínských prostředků zaváděných přímo do těla, jako kanyly, katetry nebo ortopedické implantáty. Ionty stříbra totiž dokážou zabránit vytváření bakteriálního biofilmu na povrchu těchto materiálů.

Oproti antibiotikům podávaným po zákroku mají nanovrstvy navíc dlouhodobou účinnost.

Tím možnosti nekončí, pro své vynikající optické vlastnosti se skvěle hodí pro medicínskou techniku zobrazovacích metod, pokračuje i výzkum v onkologii, kde by se nanočástice mohly využít jako transportní prostředek pro chemoterapeutika šetrný pro zdravé tkáně.

Může zachránit antibiotika?

To je další možnost, jak by se nanostříbro dala využít. Potvrdil to český výzkum vedený fyzikálním chemikem Alešem Palečkem z Univerzity Palackého v Olomouci. Ukázal, že příměs nanostříbra může obnovit účinnost antibiotik nebo ji posílit.

To by bylo geniálně jednoduchým řešením svízelného problému se stoupající odolností bakterií vůči antibiotikům. Kombinace účinků navíc umožňuje použít jak nanostříbro, tak antibiotika v daleko nižších koncentracích.

Otevřenou otázkou je, zda se bakterie nenaučí odolávat účinku stříbru podobně, jako se to děje u antibiotik. Že to není vyloučené, dokládá loni zveřejněná australská studie Technologické univerzity v Sydney.

Nanostříbrem úspěšně zlikvidovali populaci bakterie Pseudomonas aeruginosa. Až na zdánlivě nepodstatnou část 0,01 %. Jenže tyto zbylé bakterie nejen přetrvaly, ale dokázaly se stříbru přizpůsobit a obnovit růst.

Je to bezpečné?

To je zásadní otázka kolem léčebného využití nanostříbra. Stříbro je sice pro člověka toxické až v relativně vysokých koncentracích, jenže vlastnosti nanočástic se mohou od výchozího materiálu lišit. Zatím není jasné, jaká by měla být bezpečná koncentrace, délka podávání a léková forma.

Chybí k tomu dostatečně podrobné poznatky, jak přesně se nanostříbro chová v lidském těle, i studie o jeho dopadu na zdraví při dlouhodobém vlivu. Z pokusů s buněčnými kulturami sice vyplývá, že nanočástice stříbra jsou toxické pro plicní, jaterní a nervové buňky, jenže lidské tělo není totéž, co čisté tkáňové kultury, takže se na něj tyto závěry nedají přímo přenášet.

Na druhou stranu pokusy s jednobuněčnými organizmy ukázaly, že akutní toxicita nanočástic je mnohonásobně nižší než u solí stříbra. Opatrné naděje kalí ta nepříjemná okolnost, že nanostříbro dokáže i v lidském těle pronikat přímo do buněk.

Jeho působení tam ovlivňují i rozměry částic, protože z hlediska mikrosvěta je mezi velikostí 1 nebo 100 nanometrů obrovský rozdíl. Některé jsou vysoce cytotoxické, jiné mění buněčné pochody – například genovou expresi.

Ale věda už přišla s nápady, jak nepříjemné dopady léčby nebo vyšetření pomocí stříbra omezit navázáním nanočástic jiného materiálu. Například oxidů železa, které poslouží jako magnetické nosiče nanostříbra a pomocí magnetismu se pak i se stříbrem z těla odstraní.

Rizika lze využít

Na druhou stranu jsou rizikové vlastnosti nanostříbra zajímavé pro medicínský výzkum. Při cíleném využití by mohly znamenat skok kupředu zejména v léčení onkologických onemocnění. Podle čínské přehledové analýzy medicínských možností nanostříbra z roku 2020 dokáže tato látka bránit nádorovým buňkám v růstu a může omezit tvorbu metastáz.

V některých případech, které závisejí na typu tumoru, jeho velikosti i dávce stříbra, cytotoxicita spouštěla v nádorové tkáni buněčnou smrt. Zatím je to ale ve fázi základního výzkumu, všechny tyto vlastnosti byly zkoumány jen na buněčných kulturách nebo laboratorních zvířatech. Výsledky se nedají na člověka bez dalšího výzkumu jednoduše přenášet.

Víc, než je zdrávo

Cytotoxicita stříbra je problém i z dalšího důvodu – setkáváme se s ním stále víc. Stříbra v nano i mikročásticích se totiž do prostředí uvolnilo tolik, že se dostává i do lidského těla, které pro něj nemá fyziologické využití.

První výzkumy už sledovaly, kam v těle putuje: Ukládá se především ve slezině, játrech, ledvinách a plicích, ale nalezeno bylo také v kůži, v nervovém a reprodukčním systému. Nanostříbro může díky drobným rozměrům dokonce překonat hematoencefalitickou bariéru, která má fungovat jako nepropustá hranice chránící mozek proti ohrožení škodlivinami.

Nanostříbro ale tato bariéra zastavit nedokáže. Něco podobného se děje u varlat. Rýsuje se tedy možný podíl nanostříbra na onemocněních jako demence a neplodnost, ale i astma a plicní fibróza, tedy nevratné vazivovatění původně pružné tkáně.

Odnáší to příroda

Jako dlouhodobě působící antimikrobiální prostředek se nanostříbro dostalo na operační sály, nástroje i obvazy, kde má smysl, jenže současně se rozšířilo i na použití poněkud sporné. Tedy například na zdravotnické oděvy, sprchové závěsy v nemocnicích nebo respirátory, kde není jeho účinnost jednoznačně potvrzená.

Tím to ale zdaleka neskončilo, ze zdravotnického prostředí se rozšířilo do běžného spotřebního zboží. Podle zlých jazyků je podsouvání užitečnosti nanostříbra aspoň z části poháněné snahou výrobců najít nová uplatnění poté, co ztratili své působiště v klasické fotografii.

Proto ho najdete v ponožkách, spreji proti zápachu nohou, matracích, ložním prádle, v zubních pastách, na hračkách, v lednici, čisticích prostředcích, deodorantech…

Přitom zkoumání vlivu stříbra v předmětech každodenní spotřeby neprokázalo, že by snižovalo nemocnost. Zato se ukazuje, že je pohromou pro životní prostředí, odkud se prakticky nedá odstranit. Největším rizikem je pro život ve vodách, zvláště citlivé jsou na ionty stříbra ryby, řasy a mušle.

Z vody pak proniká do půdy. Tam se dostává i s kaly z čističek odpadních vod, neboť z domácností se splachuje ve velkém.

Chopila se ho i alternativa

A to je další a nešťastně zbytečné využití stříbra. Pro prodejce a léčitele ovšem bylo skoro darem shůry s jeho nepopíratelně dobrou pověstí a leskem ušlechtilého kovu, který vyvolává podvědomý dojem čistoty a neškodnosti.

Tím se vracíme zpět k Paulu Karasonovi a koloidnímu stříbru. Není zdaleka jediný, kdo na popíjení tohoto prostředku doplatil. Jiným známým příkladem je americký senátor Stan Jones.

Tomu, jak sám vyprávěl, začaly dělat v poslední rok minulého století velké starosti, co může nastat, když počítače nezvládnou přechod na rok počínající dvojkou. Tyto obavy tenkrát skutečně panovaly, ale Stan Jones, tehdy lokální politik městečka Bozman v americkém státě Montana, se rozhodl jednat.

Bál se především nedostatku antibiotik, kdyby zkolabovalo zásobování. Proto se rozhodl svou imunitu předem posílit tím, co nabízel trh.

Vybral si koloidní stříbro, které alternativní medicína propaguje jako přirozený prostředek, který má likvidovat bakterie a viry a posilovat imunitu. Denně pil určenou dávku. Počítače se přes nástup roku 2000 přehouply bez potíží, přesto Stan Jones u užívání stříbra zůstal.

Skutečně neonemocněl, ale začal pozorovat zvláštní změnu. Jeho kůže získávala šedomodrý nádech. Nedosáhl tak sytého odstínu jako Paul Karason a nakonec se smířil s tím, že bude poněkud viditelnější. Jako pro politika to pro něj mělo určité výhody.

Mělo to smysl?

Zdravotní účinek popíjení roztoku stříbra je více než sporný, takže ho medicína na rozdíl od nanostříbra nepoužívá. Zastánci argumentují tím, že účinek koloidního stříbra na likvidaci mikrobů je prokázaný, odpůrci oponují, že to platí jen o pokusech v laboratorním skle.

To stačí, aby ho prodejci doporučovali na rozmanité infekce, od chřipky po HIV a nově i proti covidu.

Přitom k jeho působení nejsou dostatečné informace, takže chybí vědecké studie o účinnosti proti původcům nemocí v těle. Neví se ani to, jestli se při přijímání ve formě nápoje v těle vůbec dokáže transportovat do tkání zasažených infekcí.

Zato je známo, že se při nadměrném příjmu v buňkách usazuje, protože se ho organizmus nedokáže jinak zbavit. To pak vede k modrošedému odstínu kůže, kterému se odborně označuje jako argyrie. Před tím ovšem medicína varovala už koncem 30. let minulého století.

Zatím ani nosní kapky

Šancí zachránit si aspoň trochu pověst by pro koloidní stříbro mohly být nosní spreje nebo kapky pro léčení rýmy. Ověřit jeho účinnost se při tomto využití pokusily dvě studie, jenže obě skončily s neurčitým výsledkem.

1. Tým italských pediatrů vedený dr. Valeriem Damianim srovnával v roce 2011 účinnost léčení rýmy pomocí nosních výplachů slanou vodou s kapkami s koloidním stříbrem. Slabinou výzkumu bylo hodnocení, neboť stálo jen na odhadu rodičů, nakolik se podle jejich názoru dětem, které byly od kojeneckého věku do 12 let, ulevilo.

Obě skupiny navíc věděly, jaký přípravek užívají, takže studie nebyla zaslepená. Stříbro skončilo se slabým náskokem 3 bodů, kdy ovšem měla tato skupina v hodnocení rodičů už na počátku o 2 body více.

2. Požadavky na řádné zaslepení splňovala studie lékařů ORL z kanadské Západní univerzity v Ontariu z roku 2017 vedených Johnem R. Scottem, těm ale zase chyběl dostatek účastníků. Zkoumali pouhých 22 pacientů s chronickým zánětem sliznice v nose a vedlejších nosních dutinách, z nichž 12 dostalo sprej se slanou vodou, 10 s koloidním stříbrem.

V průběhu studie navíc 2 pacienti ze skupiny léčené koloidním stříbrem výzkum předčasně opustili. Rozdíl mezi výsledky obou metod nebyly výrazné, když se po 6 týdnech přípravky prohodily, nenastal žádný efekt.

Autor: Kateřina Pavelcová