Zatímco celé město už ulehlo k spánku, profesor se ve své laboratoři probral k životu. Právě tma mu umožňovala pokračovat ve výzkumu. S fluorescenčními stínítky pátral kolem výbojové trubice po neviditelném záření.
Podivín? Kdeže! Objevitel neocenitelného….
Existence některých neviditelných paprsků, které bylo možné experimentálně dokázat, i když lidskému oku zůstávaly neviditelné, byla vědcům dobře známá už dávno před narozením německého fyzika Wilhelma Conrada Röntgena (1845–1923).
Hodně jeho současníků se také věnovalo výzkumům „neviditelného“, a je nutno poznamenat, že mnozí vcelku úspěšně. Samotný Röntgen se ale zprvu zaměřil na zcela jiné oblasti experimentální fyziky.
První slavné momenty
Spektrum Röntgenové vědecké práce bylo vcelku rozsáhlé. Na Giessenské univerzitě zkoumal vliv tlaku na fyzikální vlastnosti kapalin i některých pevných látek. Zabýval se i efekty doprovázejícími absorpci záření v plynech.
Jeho práce „O tónech, které vznikají přerušovaným ozařováním plynů“, stála na počátku fotoakustické spektronomie. Podobný pokus ve stejné době mimochodem uskutečnil v USA i skotský fyzik a vynálezce telefonu Alexander Graham Bell (1847–1922).
Kromě toho Röntgen popsal jev, při kterém polarizované dielektrikum (tedy izolant, který je schopen polarizace) v elektrickém poli získává magnetické vlastnosti. Od nizozemského fyzika Hendrika Antoona Lorentze (1853–1928), který na jeho práci navázal, dostal později název Röntgenův proud.
V oblasti fyziky šlo vskutku o unikátní odhalení, které mnozí významní fyzikové hodnotili stejně důležitě jako Röntgenův pozdější objev, díky němuž dnes zná jeho jméno celý svět.
Nová oblast zájmu
Ve Würzburgu, kde Röntgen od léta roku 1888 působil jako univerzitní profesor a ředitel místního Fyzikálního ústavu, pokračoval v dřívějších výzkumech vlivu tlaku na fyzikální konstanty různých kapalin.
Ostatní oblasti experimentální fyziky ho ale také nenechávali chladným. Jeho už tak relativně široké spektrum zájmu se v roce 1894 rozrostlo o další oblast výzkumu. Zaujali ho experimenty rodáka z Bratislavy Phillippa Lenarda (1862–1974) s katodovými paprsky, tedy s elektrickými výboji vysokého napětí ve zředěných plynech nebo ve vakuu.
Důkazem toho, že Röntgen bádání v téhle oblasti myslel skutečně vážně, je nákup Lenardovy trubice – výbojky s okénkem umožňujícím průchod katodových paprsků do okolního prostoru.
Světélkující náhoda
Katodovou trubici obalil do černého kartónu, aby jej světlo výboje z katodových paprsků při výzkumu nerušilo. „Neprůsvitný obal žádné záření z výbojky nepropustí,“ domníval se vědec. Pravdu však měl jen zčásti.
Obal trubice skutečně zachytil světelné i ultrafialové paprsky. Krystalky platnatokyanidu barnatého, ležící na stole ve tmavé laboratoři se ale navzdory tomu při každém elektrickém výboji ve skleněné trubici z ničeho nic bledozeleně rozzářili.
Röntgen zkoušel postup několikrát zopakovat. Efekt byl vždy stejný. Pomalu mu začalo docházet, že to nemohlo být způsobeno ničím jiným než novým, neznámým zářením.
Co měl v plánu fyzik původně zkoumat, když balil výbojovou trubici do černého kartonu, můžeme dnes už jenom hádat, jelikož po smrti nechal veškerou svou korespondenci a zápisky zlikvidovat. Jisté však je, že onoho osmého listopadového večera roku 1895 učinil Röntgen největší objev ve své kariéře.
Reputace v sázce
Na fyzika čekaly dlouhé týdny v tmavé laboratoři, protože se držel svého motta:
„Experiment je nejmocnější a nejspolehlivější pákou, jíž můžeme na přírodě vynutit její tajemství; musí vždy být nejvyšší instancí při rozhodování otázky, zda lze nějakou hypotézu uznat, nebo zavrhnout.
Každý jev je třeba co nejpřesněji pozorovat a popsat ve všech jednotlivostech, a teprve potom se můžeme odvážit podat nějaké vysvětlení…“.
Vždyť v sázce byla jeho reputace. V práci prý jedl i spal. Röntgen zkoušel kromě Lenardovy trubice i tu Crookesovou či Hittorfovou. Měnil různé parametry, až našel takovou kombinaci, při které platnatokyanid zřetelně fluoreskoval.
Ale reagovat dokázala i jiná tělesa, jako třeba fotografická deska. Další experimenty zkoumaly propustnost nově objevených paprsků. Röntgen zjistil, že projdou knihou o tisících stránkách, dřevem i různými kovy.
Sklo, které obsahovalo olovo, tzv. flintové sklo ale absorbovalo větší množství paprsků než sklo v oknech, čím vlastně fyzik podal první návod na ochranu před nově objeveným zářením.
Slavná ruka paní Röntgenové
V nočním výzkumu pokračoval Röntgen nejbližších sedm týdnů. „Nikomu jsem o své práci nic neřekl, své paní jsem pouze oznámil, že pracuji na něčem, o čem lidé řeknou, až se to dozvědí, že ten Röntgen se určitě zbláznil,“ napsal svému asistentovi.
Tajnůstkář otálel, než se rozhodl experiment poprvé předvést. Manželku Annu Berthu Röntgenovou (1839–1919) pozval do svého temného a tajemného království 22. prosince 1895. Nadšený vědec žádal, aby Bertha položila ruku na fotografickou desku zabalenou do černého papíru a on se už o vše postaral.
Obraz kostí se snubním prstenem – první rentgen lidského těla vůbec, prý ale Berthu nenadchl. „Viděla jsem svou smrt,“ měla vyslovit při pohledu na obrázek. O týden později se Röntgen, doufajíc ve větší nadšení, podělil o svůj objev i s vědeckým světem. Ve svém „předběžném sdělení O novém druhu paprsků“ je označuje jako paprsky X.
Nechtěná sláva
Objev téměř v mžiku vyvolal zájem nejenom vědecké obce ale i laiků, a dokonce si fyzika ke dvoru v Berlíně pozval i samotný císař. Z objevitele byla rázem celebrita. A není se čemu divit. Málokterý z vědeckých objevů vyvolal prakticky hned po svém zveřejnění takovou pozornost.
Jenomže… Röntgen o nic z toho nestál. Dopisy s dotazy od nevědecké veřejnosti ho otravovaly, pozvání na veřejné přednášky odmítal, naléhaní přátel, ať si objev nechá patentovat a vydělá na něm slušné jmění, znělo do prázdna.
Röntgen totiž zastával názor, že dílo vykonané s pomocí veřejných prostředků na univerzitní půdě by mělo sloužit všem a zdarma. Ve své skromnosti se dokonce bránil i tomu, aby paprsky nesly jeho jméno.
Odřekl dobře placenou hodnost akademika Berlínské akademie věd, funkci prezidenta Fyzikálně-technického říšského ústavu či Korunní řád, kterým byl povýšen do šlechtického stavu… Něco si ale nedovolil odmítnout ani Röntgen.
Kvůli pozvání do Švédska v roce 1901 si vzal svou první dovolenou v životě. Kdo by byl řekl, že z kluka, který byl vyhozen ze školy dřív, než stihl složit zkoušku dospělosti – maturitu – se stane rektor, profesor a uznávaný nositel první Nobelovy ceny za fyziku.
I když překvapením asi není to, že finanční odměnu, která k ceně přináležela, věnoval své univerzitě.
Autor: Juliana Sedláková
