Lepra děsí lidstvo už tisíce let, a představa, že by mohla něčím prospívat, působí absurdně. Přesto právě s takovým objevem věda překvapila. Původce lepry dokáže regenerovat játra.

Současná medicína nemá postupy, jak omladit a regenerovat játra – ale i jiné orgány – postižené nemocí nebo stárnutím. Vědci se dlouho snažili dojít k regeneraci jater pomocí kmenových buněk. Z mnohých snah však nevzešla žádná použitelná terapie, hlavním zádrhelem byla složitost stavby tohoto orgánu.

Játra přitom mají přirozeně vysokou schopnost regenerace, jenže není neomezená a má své hranice. U chronických onemocnění, která játra dlouhodobě nebo opakovaně poškozují, schopnost sebeobnovy klesá a opravená tkáň už nefunguje tak dobře jako ta původní. Pro jaterní cirhózu tak jako jediná efektivní léčba zbývá transplantace.

Regenerační schopnosti jater se běžně zkoumají u myší a potkanů. Jejich játra se po poškození obnoví takovým způsobem, že dorostou do své původní velikosti. Pro léčbu lidských nemocí jater to ale nemusí stačit, takže se hledá cesta, jak by se dal obejít tento mechanismus horní hranice velikosti jater.

Jako převratná novinka proto působí nedávno zveřejněný objev, že onemocnění leprou vede u pásovců ke zvětšení jater o zcela zdravou tkáň. Zdá se, že mykobakterie, které jsou původcem lepry, dovedou játra regenerovat lépe než jakýkoliv jiný prostředek.

Náhodný objev

S překvapivým zjištěním, že bakterie vyvolávající lepru současně ozdravují a omlazují játra, přišli vědci z britské Edinburské univerzity. Infikovali leprou několik pásovců devítipásých, malých savců z Jižní Ameriky, a zjistili, že se u nich výrazně zvětšila játra.

Hlavní překvapení však přišlo, až když se na jejich orgány podívali pod mikroskopem. U jater pozorovali zdravé lalůčky, což jsou základní stavební a funkční jednotky jater. Vědci přitom očekávali, že se v játrech rozrostla vazivová tkáň, protože to je typická reakce na poškození jater infekcí.

Pravděpodobné vysvětlení, proč je tomu v tomto případě jinak, nabízí chování původce nemoci: Mycobacterium leprae si regenerováním a stavbou nové jaterní tkáně zřejmě vytváří ideální podmínky pro svůj život.

Studii z výzkumu i s tímto předpokladem zveřejnili edinburští vědci v listopadu 2022 v časopise Cell Reports Medicine.

Přeprogramování jater

Původce lepry patří ke speciálním druhům bakterií, které stejně jako viry žijí uvnitř hostitelských buněk. Znamená to tedy, že jsou na napadených buňkách závislé. Cílem mykobakterií tedy není játra zničit, ale naopak si v nich zajistit dobré podmínky.

A právě způsoby, kterými to Mycobacterium leprae dovede, zajímají odborníky ze všeho nejvíc. Jejich rozklíčování by totiž mohlo vést k vývoji nových léčiv a postupů regenerujících játra. Vědci z Edinburské univerzity zatím došli k tomu, že původce lepry snižuje aktivitu genů spojených se stárnutím a naopak zvyšuje aktivitu genů souvisejících se zpomalováním stárnutí.

Dá se tedy říct, že dochází k jakémusi přeprogramování jater. Autoři studie také předpokládají, že se tímto způsobem nechová Mycobacterium leprae pouze v játrech, ale i v dalších tkáních, což přináší další naději pro medicínu.

Onemocnět mohou i zvířata

Do studie byli jako model vybráni pásovci devítipásí, jelikož patří k hrstce druhů, které se mohou leprou nakazit stejně jako člověk. U naprosté většiny zvířat je vnímavost k lepře prakticky nulová, takže ani při přímém podání mykobakterií nedojde k onemocnění a jedinou reakcí bývá zánět v místě vpichu.

Na vnímavost pásovců k lepře se přišlo v roce 1971, přičemž přirozeně odolných jedinců je přibližně 15 až 20 %. Pásovci mají o něco nižší tělesnou teplotu než lidé, konkrétně 32–35 °C, což bakteriím vyvolávajícím lepru ideálně vyhovuje.

Kromě pásovců mohou leprou onemocnět například i šimpanzi a mangabejové, což je jeden druh primátů z Afriky. Předpokládá se, že se jedná o nákazy od lidí, takže není zcela jisté, jestli se u nich vyskytuje lepra i přirozeně, jako je to u veverek obecných ve Velké Británii.

Zajímavé je, že nikde jinde na světě nebyly zaznamenány veverky s leprou. Ke vší smůle však mají britské veverky štěstí aspoň v tom, že jsou chráněné, takže se nesmí používat jako laboratorní zvířata.

Lepra nevymizela

Ačkoliv se může zdát, že je lepra dávno překonanou nemocí, není to bohužel pravda. V roce 2020 evidovala WHO 127 558 případů, a to především ve střední Africe a v Asii.

Může se to jevit jako vysoké číslo, ale například ještě v roce 1985 bylo celosvětově zaznamenáno více než 5 milionů případů. Od té doby počty klesají, což je především díky účinné trojkombinaci antibiotik a chemoterapeutik používané od 90. let.

Nakažení většinou potřebují léčbu 6 až 12 měsíců, než se zcela uzdraví. Dříve bylo k dispozici pouze jedno léčivo, které museli pacienti užívat celoživotně. Když bylo v 50. letech minulého století schváleno k použití, tak se jednalo o významný pokrok.

Po většinu dlouhé historie lidstva nebyla známá žádná účinná léčba a mnoho pacientů dlouhé roky živořilo v leprosáriích, která sloužila k izolaci od zdravých lidí.

Překvapivá je relativně malá nakažlivost lepry. K nákaze dochází až při dlouhotrvajícím blízkém kontaktu s nemocným, a to pouze u jedinců, kteří jsou k lepře vnímaví. Zdá se, že někteří lidé se nakazit nemohou, což věda zatím nedokáže vysvětlit.

Proti lepře navíc částečně chrání BCG vakcína proti tuberkulóze. Pokud už k nákaze dojde, pak inkubační doba je velmi dlouhá, od nákazy k propuknutí prvních příznaků mohou uplynout roky až desetiletí.

Mykobakterie napadají především kůži a periferní nervy. U nemocných se objevují nápadné kožní léze, ve kterých dochází ke ztrátě citu. Kromě toho vede postižení nervů k postupné necitlivosti končetin. V pokročilých stádiích dochází k obávané ztrátě článků prstů, jelikož jsou kožní léze opakovaně infikovány bakteriemi z prostředí.

Autor: Kateřina Pavelcová