Vůle komunistických pohlavárů v Číně poroučí nejen větru, dešti, ale také i posmrtnému životu. Legislativní norma opravňuje stát rozhodovat o tom, kdo a zda může být novým převtělením dalajlámy.
O jeho uznání pak musí buddhistické chrámy žádat v oficiálním reinkarnačním formuláři. Absurdní komedie? Ani ne….
Linie spirituálních a později i politických vůdců Tibetu se ustanovila v 16. století, když se Sönam Gjamccho (1543–1588) setkal s vůdcem všech mongolských kmenů žijících při severní čínské hranici Altan-chánem (1507–1582).
Schůzka, kvůli které mladý mnich urazil téměř 2 500 kilometrů, proběhla v přátelském duchu a mongolský vojevůdce jím byl očarován. Sönam ho prohlásil za reinkarnaci slavného Kublaj-chána (1215–1294) a poctěný vladař mu na oplátku udělil titul dalajlámy.
Jméno samotné pochází ze složení mongolského slova dalai neboli „oceán“ a tibetského bla-ma čili „učitel“ nebo „mentor“. Ve volném překladu ho tedy můžeme interpretovat jako „učitele s moudrostí rovnající se hloubce oceánu“.
Sönam tento titul posmrtně rozšiřil na své dva předchůdce a stal se v pořadí třetí inkarnací v linii mnichů buddhistické školy Gelugpa neboli „Žluté čapky“ podle mitry této barvy. Současný dalajláma je v pořadí 14. tulku (neboli vtělením) a je možné, že bude v linii reinkarnací poslední. Představitelé Čínské lidové republiky to však vidí jinak.
Konec reinkarnací
Po anektování Tibetu čínskou armádou v roce 1950 a následném krvavém potlačení protestů proti okupaci o 9 let později prchl poslední z linie dalajlámů, tehdy čtyřiadvacetiletý, do Indie, která mu udělila azyl a sídlo v Dharamsale.
Během celého svého života se snaží získat pro svou zemi svobodu nebo alespoň vyšší míru autonomie, ale situace i k dnešnímu dni zůstává v podstatě neměnná.
I z toho důvodu se dalajláma postupně zříká své politické moci, kterou delegoval zvolenému exilovému parlamentu v roce 2001, a prohlásil, že pokud nebude možná jeho reinkarnace na území Tibetu, je možné, že se znovu nenarodí vůbec (další možnost je, že svého následníka vybere sám ještě za svého života anebo že reinkarnace proběhne mimo domovinu).
Vynucené znovuzrození
Čínská vláda odpověděla vydáním kontroverzního zákona, tzv. rozkazu č. 5 výboru státní správy pro náboženské záležitosti, kterým si osvojila přímé právo rozhodovat o tom, kdo se může a nemůže stát tzv. „živoucím Buddhou“ a tedy i dalajlámovým znovuzrozením.
Vládní povinností je zajistit, že k reinkarnaci skutečně dojde, jak se vyjádřil Ču Wej-čchün, vedoucí výboru pro etnické a náboženské záležitosti, protože „14. dalajláma nebere celou věc dostatečně vážně“.
Lobsang Sangay, premiér tibetské exilové vlády, celou snahu pochopitelně považoval za směšnou: „Je to, jako kdyby si Fidel Castro usmyslel, že jmenuje nového papeže a katolíci ho budou automaticky následovat.“.
Přetržený řetězec
Čínská strana dokázala, že nehodlá respektovat názor tibetského duchovního vůdce, už v roce 1995. Dalajláma tehdy prohlásil za nové vtělení pančhenlamy, druhého nejvýše postaveného z buddhistických mnichů, 6letého chlapce původem z Tibetu.
Ten však následně zmizel z povědomí a čínská vláda vybrala vlastního kandidáta. Co se stalo s původní volbou a zda je vůbec naživu, není dnes známo. Zda se i u dalajlámovy reinkarnace odehraje stejný scénář, těžko říct.
Mnoho faktorů tomu však napovídá. Represe tibetských zvyklostí a potlačování buddhistické víry vyvolávají nadále v obyvatelích nejvýše položené oblasti na světě silnou nevoli. Od roku 2009 se na protest proti čínské okupaci, destrukci tibetských zvyků a zásahům zvenčí upálilo přes 160 tibetských mnichů.
Autor: Jiří Lukša
