„Jsem šťasten, že vám naše generace může vyjádřit úctu jako jednomu ze svých největších učitelů“, napsal génius Albert Einstein, dalšímu géniovi… Muži, který pronikl do samého nitra lidské mysli a zasloužil se o obor psychoanalýzy. .

Jmenoval se Freud. Sigmund Freud (1856–1939). Byl to on, kdo naučil lékaře klást správné otázky, a poté pozorně naslouchat. Lidské pocity a sny byly zdrojem jeho celoživotní fascinace, to i ve chvílích kdy bojoval s vlastním zdravím a zažíval osobní muka.

Po všech stránkách nadaný

Kontroverzní, avšak světově uznávaný odborník přes lidskou mysl se narodil v moravském Příboře. Rodina často měnila působiště, nakonec však zakotvila ve Vídni, kde Freud díky své inteligenci zabředl do tajů zoologie a neurologie.

Byl příkladný student, do karet mu hrála také fotografická paměť. Sám o sobě ovšem často pochyboval. „Především se ode mne očekávalo, že se budu cítit jiný a podřadný, protože jsem Žid,“ prohlásil. Roku 1881 promoval jako doktor veškerého lékařství. Posléze se ale jeho pozornost přesunula psychice a hysterii.

Na zkušené

Po jmenování docentem odjel v roce 1885 do Paříže, kde se hysterií jako takovou zabýval neurolog Jean-Martin Charcot (1825–1893). Jeho léčba? Hypnóza. Právě šest měsíců po boku uznávané kapacity ve svém oboru změnilo celý Freudův život.

Po návratu do Vídně rozjel vlastní praxi, kde toužil neurózám a hysteriím přijít na kloub. Na žádost přítele Josefa Breuera (1842–1925) se pustil do případu Berthy Pappenheimové (1859–1936), kterou dvojice následně ve spisech označovala jako Annu O. U ženy byl nejprve léčen těžký kašel, ochrnutí končetin na pravé straně těla, poruchy zraku, sluchu i řeči. Následovaly také halucinace, ztráty vědomí a odmítání potravy.

Vymluv se a bude líp…

Nepříjemné stavy údajně vyvolala ztráta ženina otce, o kterého se rok musela denně starat. Ačkoli ji Breuer nejprve léčil s pomocí hypnózy – a zdálo se, že úspěšně, brzy si pacientka ke svému lékaři vypěstovala silný a nezdravý vztah.

Bohužel pro ni, neopětovaný. Breuer proto terapii raději ukončil. Teprve v tandemu s Freudem vytvořil léčbu spočívající v jednoduchém vypovídání se či vyplakání se. Základy psychoanalýzy byly v tu chvíli položeny… A Freuda proslavily.

Klíč k úspěchu?

V roce 1889 poznal dvaačtyřicetiletou Annu von Liebenovou (1847–1900), kterou v pracích zmiňoval jako Cäcilii M. Zlomená žena nejenže trpěla nízkým sebevědomím, ale především ji sužovala neuralgie lícního nervu v doprovodu silných bolestí nohou a hlavy.

Do té doby hojně užívaná léčba hašišem, námelem nebo již zmíněná elektroléčba byly v jejím případě naprosto k ničemu. Ani vytrhání většiny zubů nedokázalo problémy utišit. „Pacientčiny zuby držely tak pevně, že bylo nutné většinu jejich kořenů nechat v dásni.

Tento krutý zásah nepřinesl žádný trvalý důsledek. V té době Anna zuřila celé měsíce bez přestání,“ zapsal si psychiatr posléze. I přes veškeré komplikace Annu posléze označil jako učitelku, která mu pomohla najít klíč k branám lidské duše.

Odbornou veřejností byl však později kritizován za to, že Annu využíval jako „dojnou krávu“ k propagaci psychoanalýzy. Podle ostatních totiž nebylo možné pacientku naplno vyléčit.

Na vlně sexuality

Freudův vědecký záběr se ale posléze ukázal jako mnohem širší. Jedním z předmětů jeho bedlivého zkoumání byla i sexualita následovaná analýzou našeho podvědomí. Roku 1899 proto spatřilo světlo světa psychologovo stěžejní dílo „Výklad snů“.

Bezmála sedmisetstránková bible sexuálních pudů diametrálně změnila výklad snů. Kontroverze budilo také jeho pojetí libida. Dlouhodobé potlačování totiž mohlo podle tehdejších závěrů vyvolat neurózu. Nejčastěji pacienti trpěli nějakým druhem traumatu, které „bylo třeba charakterizovat jako vážná sexuální poškození, někdy bez jakýchkoli pochybností nechutná“. Jednalo se o oběti fyzického či psychického zneužívání.

Pan neústupný

V 90. letech 19. století byl na vrcholu, mnohými zbožňován, dalšími nenáviděn. Kromě slávy si ale vychutnával také opačnou stránku života, bolest. Sužovaly jej totiž silné migrény doprovázené urputným strachem ze smrti.

Nejhorší bylo cestování. Ve chvíli, kdy byl nucen jet vlakem, byl na nástupišti klidně i několik hodin dopředu, aby měl možnost si důkladně spočítat všechna svá zavazadla. A to několikrát. Jeho situaci neprospívala ani silná závislost na nikotinu, především na doutnících, které bezmezně zbožňoval a nedokázal bez nich fungovat.

Zdraví poškozující neřesti se nedokázal zbavit ani po několika operacích horního patra a čelisti, ve snaze porazit rakovinu. Po zbytek života fungoval s velikou zubní protézou, jejíž nošení mu způsobovalo nesnesitelná muka.

Přesto se milované práce nehodlal vzdát. S pomocí již vydaných prací se vracel zpět do minulosti, některé napsané pasáže pečlivě revidoval. Počet jeho žáků se v té době také značně rozšířil.

Tři levely

A spolu s ním i vědcovo bádání, což doložila kniha, již zveřejnil roku 1923. Jednalo se o dílo „Das Ich und das Es“, ve kterém popsal tři podstatné složky osobnosti – id, ego, superego. Id patří k nejprimitivnější části osobnosti, která je zdrojem lidských nejzákladnějších nutkání – jedná se o nevědomou část a slouží jako zdroj veškeré libidální energie.

Ego je pověřeno vyrovnávat se s realitou. Má za úkol uspokojit požadavky Id, ovšem takovými způsoby, které jsou společensky přijatelné. A superego? Drží veškeré internalizované morálky a standardy získané od našich předků.

Jen špička ledovce

Zároveň definoval i lidskou mysl, která se podle něj dělí na dvě hlavní části – vědomou a nevědomou. Zatímco vědomá představuje všechny věci, kterých jsme si jako lidé vědomi, nevědomá odráží naše přání, touhy, naděje či vzpomínky.

I přesto, že jsou zasuty někde hluboko, kde o nich prakticky nevíme, neustále nás ovlivňují. Svou teorii následně přirovnal k ledovci, kdy nejsvrchnější část představuje vědomí, přičemž podvědomí leží uschované pod vodou.

Už chci odejít…

Ve chvílích kdy sepisoval veškeré poznatky o psychoanalýze ještě netušil, že roku 1938 bude muset z milované Vídně uprchnout. Pro své židovské kořeny totiž nemohl ordinovat. Coby novou destinaci si s rodinou vybral Londýn, kam mu bylo za 12 000 zlatých umožněno vycestovat.

Ačkoli na královském území dál pokračoval v léčení pacientů, postupně musel jejich počty zmenšovat. Bolesti byly silnější a Freudova vůle žít se s každým dnem ztenčovala. Nepomáhaly ani kokainové deriváty.

Přestával mluvit, otevřené hnisající rány schovával pod moskytiérou. Bylo 21. září 1939, když se rozhodl pro konec. „Drahý Schnure, slíbil jste mi, že mně pomůžete, když už nebudu moci dál. Jsou to pro mě hrozná muka a nemá to žádný smysl,“ pošeptal svému lékaři.

Ten jeho přání vyplnil a druhý den podal zakladateli psychoanalýzy silnou dávku morfia, po níž navždy usnul.