Rozsáhlá studie odhalila, že zatímco u psů a dobytka došlo k jejich domestikaci opakovaně, u koček proběhlo zdomácnění právě jednou. Kdy a kde k tomu došlo?

V prosinci 2022 byla ve vědeckém časopise Heredity publikována studie, za kterou stojí Leslie A. Lyonsová, genetička a profesorka komparativní medicíny na Katedře veterinární medicíny Univerzity v Missouri.

Při ní analyzovala DNA koček a fosilii pocházejících z nejrůznějších míst v Evropě, Asii a Africe, aby zjistila, že důvodem k jejich domestikaci byla změna životního stylu lidí. Stál za ní vynález zemědělství.

Domestikace jako ochrana před škůdci

Před téměř 10 000 lety se lidé usadili v tak zvaném úrodném půlměsíci, tj. na Blízkém východě, mezi řekami Eufrat a Tigris. Z lovců a sběračů se stali zemědělci. Aby ochránili úrodu, především obilí, před škůdci, domestikovali lidé divoké kočky.

Ty se tak staly prastarou ochranou proti škůdcům v prvních civilizacích starověku. Zatímco u jiných domestikovaných zvířat docházelo k jejich zdomácnění opakovaně, u koček k tomu došlo pouze jednou, a to právě ve starověké Mezopotámii.

Když pak lidé cestovali do dalších oblastí, brali si s sebou i své kočičí přátele.

Při zkoumání kočičí DNA se profesorka Lyonsová zaměřila na téměř 200 různých genetických markerů. Sama k tomu říká: „Jedním z hlavních markerů DNA, který jsem studovala, byly mikrosatelity (sekvence repetitivní DNA složené z opakujících se jednotek), které velmi rychle mutují, čímž nám podávají informace o nedávných populacích koček a vývoji jejich plemen za posledních několik set let.“ To ovšem samo o sobě nestačilo.

Evoluční příběh koček

„Dalším klíčovým markerem při studiu DNA byly jednonukleotidové polymorfismy, které jsou založené na změnách jednotlivých znaků napříč celým genomem, a poskytují nám tak vodítka o dávné kočičí historii před několika tisíci lety,“ vysvětluje dále profesorka Lyonsová.

Právě jednonukleotidové polymorfismy jsou základem rozdílů v náchylnosti k různým onemocněním. Na základě porovnání obou markerů pak byla profesorka a její tým schopni začít dávat dohromady evoluční příběh koček.

Jejich analýza silně podporuje teorii, že byly kočky domestikovány pouze jednou.

Nyní se však genetická výbava koček například v západní Evropě značně liší od té náležející kočkám v jihovýchodní Asii. Nestojí za tím ovšem domestikace, nýbrž proces známý jako „izolace vzdáleností“. Ten implikuje, že geograficky vzdálené skupiny stejného živočišného druhu se vlivem místního prostředí mohou vyvíjet odlišně.

I tak jsou kočky spíše jen polodomestikované, kdybychom je totiž vypustili do volné přírody, byly by schopné přežít, protože ani přes dlouhá staletí strávená v lidské společnosti se nám jejich chování nepodařilo příliš změnit.

Pomohou kočky léčit lidi?

Profesorka Lyonsová se výzkumem kočičí genetiky zabývá více než 30 let, ve spolupráci s chovateli koček i vědeckými kolegy se podílela na vývoji komplexní databáze kočičí DNA, a to včetně sekvenování genomu kočkovitých šelem z celého světa.

Ze závěrů její studie zveřejněné v roce 2021 dokonce plyne, že kočičí genomová struktura je té lidské ze všech savců nejpodobnější, samozřejmě s výjimkou primátů.

Díky tomu by kočky mohly posloužit jako biomedicínský model ke studiu genetických choroby, které ovlivňují jak kočky, tak lidi, jako je polycystické onemocnění ledvin, slepota či trpaslictví. Profesorka Lyonsová vysvětluje:

„Když jsme v roce 2004 poprvé spustili náš genetický test, trpělo polycystickým onemocněním ledvin 38 % perských koček. Nyní se toto procento díky našemu úsilí výrazně snížilo a naším cílem je vymýtit genetické choroby u koček úplně.“.

V současnosti existuje jediná léčba polycystické choroby ledvin, která má ovšem mnoho vedlejších účinků, včetně možnosti selhání jater. Profesorka Lyonsová proto spolupracuje s výzkumníky z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře na vývoji léčebného postupu založeného na speciální dietě.

„Pokud budou tyto pokusy úspěšné, mohli bychom je nechat vyzkoušet i lidské dobrovolníky jako přirozenější a zdravější alternativu k léku, který může způsobit selhání jater a další zdravotní problémy,“ říká k tomu profesorka Lyonsová.