Motýli, pavouci, hadi… Anebo létání, krev či vtíravá vrtačka u zubaře. Ovládají nás, paralyzují, mučí. S naším mozkem cvičí intenzivněji než sportovci v posilovně. Ale dají se zkrotit, přeprat. Navždy.

Při troše tréninku. Chce to trpělivost, trpělivost a zase trpělivost….

Fobie je jako pověra o kostlivci ve skříni. Víme, že tam není, ale přeci na něj věříme. I když víme, že je to absurdní, možná i nepatřičné. Zejména pokud jde o strach z mraků nebo tchyně. Bohužel nejde nijak potlačit.

Bušení srdce, touha utéct nebo se schovat je silnější. A pak jsou tu úzkosti. Obava plynoucí z něčeho nekonkrétního, z něčeho, co vlastně ani nikdy nemusí nastat. Zatížení organismu je maximální, uklidnění prakticky nulové. Naštěstí je ale možné skóre obrátit….

Techničtí závisláci

Statistiky praví, že nějakým druhem fobie trpí každý desátý člověk. Však jich také existuje více než 500 druhů a jejich počet spolu s rozmachem moderních technologií narůstá.

K nejnovějším „záškodníkům“, jež může ovládnout mozek i tělo patří nomofobie, kdy postižený pociťuje přímo palčivé rozčarování a návaly nervozity v důsledku vybité baterie anebo ztráty mobilního signálu.

Sužuje zhruba každého druhého vlastníka smartphonu! To předčí dokonce strach z hadů či výšek.

Paralýza strachem

Panický strach s člověkem zamává. Naprosto ho vyvede z rutiny, oslabí. Mívá totiž poměrně rozmanitou škálu tělesných i psychických projevů.

Ať už jde o ty „obyčejné“ jako zpocené dlaně, sucho v ústech, chvění, anebo obtížnější v podobě špatného dýchání, závratí nebo strachu ze smrti. Lidem, jež jsou strachem ochromeni, běží v hlavě jediné – přežít, neztrapnit se a neztratit kontrolu.

Páni vědátoři

Přitom se fobiím snažíme přijít na kloub už léta. Vědci si mozkové závity kroutili více než šroubovici DNA a nic. Nikdo nebral nějaké „malé strachy“ vážně. Natož aby se dostal k tomu myšlenky kvalitně sepsat.

Dokud se 19. století nenachýlilo ke konci. Tehdy německý psychiatr Carl Westphal (1833–1890) popsal definici chorobného strachu tak, jak je známa a odborníky využívána dodnes. Fobie se podle jeho definice dělí na sociální a jednoduché.

Zatímco prvně zmíněné souvisí s mezilidskými vztahy, do druhé skupiny patří strach z konkrétních věcí či tvorů. A pak tu byl Sigmund Freud (1856–1939), eso v oboru psychoanalýzy. Ten svou teorii postavil na tom, že fobie jsou v přímém propojení s potlačovanými emocemi.

Jedná se tedy o nežádoucí důsledek vnitřního rozporu mezi tím, co člověk doopravdy chce a po čem touží, s tím, co od něj žádá okolí.

Počátky? V dětství

Přitom vše údajně začíná v dětství. Alespoň v případě fobií. Nejčastěji si je totiž člověk vypěstuje na základě nepříjemných zkušeností. Byť na první pohled třeba banálních. Stačí aby malé dítě vystrašil pavouk, který mu leze po ruce, nebo zažilo nepříjemný zážitek u zubaře.

Pak stačí, aby jakýkoli osminohý tvor jen lezl po zdi, nebo se rozezněla vrtačka a je problém. Podle odborníků je na 30–40 % úzkostných stavů vrozených anebo vzniklých v důsledku prodělaného traumatu, který si však vůbec nemusíme pamatovat.

Jelikož jsme ho pro jistotu vytěsnili. Část fobií může být také převzatých na základě důkladného pozorování chování našeho nejbližšího okolí, nejčastěji rodičů.

Nevyžádané dědictví

Anebo je to ještě úplně jinak. Na vině může být podle některých psychologů i dědictví našich předků. V dobách kdy člověk v noci živořil v temné jeskyni a ve dne pořádal hony na mamuty, bylo nejdůležitější přežít.

Anebo co nejrychleji utéct. Zatímco naši předci dokázali přímo až s profesorskou přesností nadcházející nebezpečí vycítit, s postupem času jsme o tuto výsadu přišli. Nejspíš proto je většina současných strašáků iracionálně spojena s věcmi či živočichy, jež nás sice nemohou ohrozit, ale představují pro nás jisté riziko – jako například krysy, či jiní hlodavci.

Mozek je neustále v pozoru, podvědomě jej stále sužuje něco, co by mohlo ohrozit přežití lidstva. To následně směřuje do začarovaného kruhu, kdy se počet fobií neustále rozrůstá.

Pilule nebo povídání?

Je možné je z života vymazat a navždy vyléčit? Ano. Naštěstí. Ale jen s pomocí zkušeného odborníka, ať už psychologa či psychiatra. V prvním kole souboje s fobií jde o rozhovor s psychologem, který posléze určí, zda je nutná léčba pomocí léků či postačí psychoterapie.

Druhé kolo se poté nese v duchu vybudování soběstačnosti, které člověku pomůže krizovou situaci zvládnout. Pacient by měl v této fázi sám dojít k poznání, co jeho strach spouští, a jak ho zahnat. Jde však o dlouhodobý proces, trvající klidně i několik let, při němž je potřeba nekonečné množství trpělivosti.

Tím rychlejším řešením, užívaném však pouze v krajním případě, je nasazení léků, kdy se život pacienta „obohatí“ o anxiolytika (léky proti chorobným stavům úzkosti) nebo antidepresiva. Výsledek tu ale nemusí být 100 % a po vysazení se může fobie znovu vrátit.

Pozor! Přijde šok!

Kontroverzní a pouze pro odvážné. To je terapie šokem, při níž je pacient přímo konfrontován s původcem svého strachu. Ačkoli může být velice účinná, ne každý se zvládne svému strachu podívat do očí na první dobrou, totiž ihned se „mazlit“ s pavoukem či hadem.

Mírnější formou šokové terapie je proto léčba s pomocí virtuální reality. Při ní se člověk sice se svým strachem setká, podvědomě však ví, že předmět nekonečných muk není skutečný, nýbrž pouhou simulací.

Sladká svoboda

Vyhledávanými experty, kteří mohou s odstraněním fobií pomoci jsou také energetičtí psychologové. Jejich magie spočívá ve zvláštní formě akupresury, kdy se odstraňují bloky přímo v energetickém systému člověka.

Jedná se o poměrně novou metodu, počet příznivců jí ale raketově narůstá. Kromě strachů je terapie také účinná v případě dalších psychických či fyzických problémů.

Alternativní, přesto též úspěšná a vyhledávaná je také hlubinná regresní terapie, s jejíž pomocí je možné si dát rande s jedním z minulých životů a příčinu obav odstranit v samotné minulosti. Při sezení mají pacienti možnost navrátit se do svého minulého „já“ a fobii jednou pro vždy vymazat.