Na planetě Zemi aktuálně žije 8 miliard lidí. Co člověk, to unikát. Anebo ne? Vědci totiž v letošním roce přišli s tezí, že každý z nás má někde – kdekoli – svého dvojníka…

Až dosud platilo, že naše tvář je jedním z rysů, který nás činí jedinečnými. Z nejnovějšího výzkumu však vyplývá, že naše osobité „rozvržení“ můžeme s jistými odchylkami sdílet. Stejně tak své záliby, zlozvyky, choroby… A nemusíme být ani příbuzní. Stačí si být jen velice podobní.

Z umění vědou

Hybatelem myšlenky se stal kanadský fotograf François Brunelle, který od roku 1999 podniká pravidelné cesty kolem světa s cílem najít a následně nafotit identické dvojníky do svého projektu „I’m not a look-alike!.“ Původně ryze tvůrčí činnost uchvátila nejen veřejnost, ale také vědeckou komunitu v čele se španělským výzkumníkem, odborníkem na fyzické rozdíly dvojčat Manelem Estellerem (*1968), který se posléze rozhodl povýšit umění na odbornou disciplínu.

Malá skupinka

Za účelem výzkumu „podobnosti“ sestavil Esteller speciální tým. Následně z Brunellovy pestré, značně početné kolekce oslovil 32 dvojic, mezi kterými nepanovaly žádné příbuzenské vztahy. Jejich fotografie posléze prošly programy na srovnávání snímků, přičemž u 16 párů zaznamenaly technologie vysokou podobnostní shodu, která je typická pro biologická dvojčata.

Výzkumná šestnáctka

Vyselektované skupině byla následně odebrána DNA, obdržela také osobní dotazník. Po jejich vyhodnocení se ukázalo, že „šestnáctka“ vyvolených sdílela mnohem větší podíl genetické informace než je normálně běžné, a než se předpokládalo.

„Dokázali jsme, že je zcela běžným jevem, že řada různých genetických variant je u dvojníků stejná,“ přiblížil Manel Esteller. Podle něj se jedná o zcela revoluční objev, který se podařilo ve vědeckých kruzích prokázat vůbec poprvé.

Společný bod

Neméně významnou součást experimentu představovalo prověření dalších 68 prvků. „Tělesné rysy jako výška a váha nebo prvky chování, jako kouření a úroveň vzdělání, byly v korelaci mezi lidmi, kteří se velmi podobají,“ uvedl španělský vědec.

Pozornosti neunikly ani mikroorganismy, jež významně ovlivňují lidské tělo – konkrétně se jednalo o bakterie či mikroby, které organismy získávají z okolního prostředí. V této kategorii ovšem vědci zaznamenali značné rozdíly.

Mohli tedy vyloučit, že by za podobností stály životní podmínky nebo společné zážitky. „O jejich podobnosti rozhodla čistě genetika,“ dodal. Odborný tým na základě všech nashromážděných dat došel ke konečnému závěru, že genetická podobnost souvisí nejen se vzhledem, ale také chováním.

Léčba i identifikace

Byť byl zkoumaný populační vzorek s ohledem na celosvětové měřítko velice malý, Esteller se svým týmem věří, že jakýsi statistický význam přeci jen má. Zároveň doufá, že poznatky zveřejněné v periodiku Cell Reports bude v budoucnosti možné využít v kriminalistice nebo medicíně.

Lidé s podobnou DNA totiž bývají velice často sužováni stejnými nemocemi, za několik desítek let by proto mohlo být standardem, že by lékaři dokázali jen z analýzy tváře určit hrozící zdravotní rizika.