Náš nejbližší vesmírný souputník Měsíc má svou tvář výrazně zjizvenou krátery. To není nijak výjimečné, nějaký ten kráter si z kosmických karambolů odnese každé pevné těleso. A i když na naší planetě kvůli erozi a přírodním podmínkám nejsou tak patrné, i zde je spousta památníků na nedobrovolné schůzky Země s nezvanými kosmickými návštěvníky.

A kdyby naši planetu nepokrývalo z většiny moře, bylo by jich ještě více..

Vredefort: Největší jizva na naší planetě

Místo: Jihoafrická republika

Rozměry: 380 kilometrů

Stáří: 2 miliardy let

Katastrofické filmy popisující, kterak se k naší planetě blíží ohromný asteroid slibující, že vymaže vše živé, jsou ve velké oblibě. Ve filmu se vždy najde nějaký ten Bruce Willis, který celé lidstvo zachrání, byť za cenu vlastního života.

Jenže před nějakými 2 000 000 000 let milý Bruce asi neměl čas, takže desetikilometrový bolid měl cestu k zemskému povrchu otevřenou.

Asteroid, který si to mířil k Zemi, byl sice z kosmického hlediska drobek, ale když se desetikilometrové monstrum srazí s jiným, katastrofa je na světě. Při dopadu se uvolnilo ohromné množství energie – zřejmě největší, jakého kdy byla matička Země v historii svědkem.

Kdyby naráz vybuchly všechny atomové zbraně, co jich na Zemi je, musela by se celková exploze vynásobit ještě desetkrát, aby se síla výbuchu vyrovnala tehdejší kolizi Země s asteroidem.

Je samozřejmé, že náraz měl zásadní vliv na život – brzy došlo k zásadním změnám, které v mnoha evolučních procesech přehodily výhybku. Kdoví, zda by evoluce probíhala do dnešních dnů stejně, kdyby tehdy asteroid Zemi minul, ale to vlastně platí o každém podobném nárazu.

Každopádně, o miliony let později se místní krajina stala natolik zajímavou, že již před 150 000 lety se zde usadili předkové člověka.

Stopy po nárazu jsou dodnes patrné. Kráter zvaný Vredefort podle blízkého městečka se nachází v Jihoafrické republice asi 120 kilometrů jihozápadně od Johannesburgu. V dobách po nárazu byl kráter široký 380 kilometrů.

Během působení nejrůznějších přírodních procesů do dnešních dnů poněkud zeštíhlel a měří nyní „jen“ 140 kilometrů, tedy asi tak daleko jako leží Jihlava od Prahy. Každopádně je dodnes největším potvrzeným kráterem na naší planetě. Nebylo by od věci, kdyby mu tento primát zůstal již natrvalo…

Struktura vredefortského kráteru je složena z několika prstenců. Na Zemi je podobných útvarů velmi málo, protože eroze a desková tektonika je obvykle brzy zlikvidují. Na jiných tělesech sluneční soustavy jsou však běžné.

Známým příkladem takového kráteru je Valhalla na Jupiterově měsíci Callisto. Ovšem proti měsíčním kráterům je ten u Vredefortu docela malý. Vždyť na Měsíci existují i krátery, které mají průměr 2500 kilometrů….

Sudbury Basin: Památka na rande s kometou

Místo: Kanada

Rozměry: 200 kilometrů

Stáří: 1,8 miliard let

Četné krátery na Zemi jsou při pohledu z vesmíru mimořádně působivé, a mají jasně viditelné okraje. To se však netýká Sudburské pánve v kanadské provincii Ontario. Při pohledu na satelitní snímky chvíli trvá, než si oči všimnou impaktní struktury uprostřed moderní krajiny. Přitom jen málo kráterů na naší planetě je tak velkých a starých.

Vesmírný objekt odpovědný za vznik kráteru narazil do Země asi před 1,8 miliardy let. Velká část původního kráteru Sudbury, který měl v době svého vzniku průměr nejméně 200 kilometrů, byla zdeformována a erodována. Přesto měl náraz na místní krajinu trvalý vliv.

Tato oblast Kanady vděčí za svou jedinečnou geologii právě této mohutné srážce, kterou měla na svědomí jedna z komet pocházejících z Kupierova pásu. Srážka prorazila zemskou kůru a umožnila materiálu z pláště, aby se takříkajíc vyplaval na povrch a vyplnil pánev roztavenou horninou.

Poté, co rázová vlna roztříštila okolní horniny, pronikly do puklin minerály z roztavených hornin pod nimi.

Magma, které se tehdy uvolnilo, vyneslo k povrchu řadu kovů. A tak, když o mnoho milionů let později lidé začali objevovat kouzla chemie, měli zde k dispozici bohatí naleziště niklu, mědi nebo palladia.

Kráter v přehradě

Místo: Kanada

Rozměry: 100 kilometrů

Stáří: 215 milionů let

Kanadu mají asteroidy rády. Aspoň se tak může zdát, protože kráterů je zde nepřeberně, však se také jedná o druhou největší zemi na světě. Některé z nich jsou ovšem dovedně maskované, takže jen zkušený geolog pozná, že kdysi v dávných dobách zde řádila ničivá síla přicházející z vesmíru.

Jedna taková památka leží v Quebecu, asi 800 kilometrů od Montrealu. Pochází z období mezozoika, tedy z doby, kdy se po planetě proháněli dinosauři. Ti tak mohli zažít generálku na svůj velkolepý odchod ze scény, který rovněž způsobil náraz s vesmírným tělesem. Ale o tom ještě bude řeč.

Kráter Manicouagan měl v době svého vzniku průměr 100 kilometrů. Tak jako se rány na těle hojí, podobně jizvy na tváří planety postupem času zakrývá eroze, takže kráter se od doby nárazu zmenšil o 28 kilometrů. Dnes je Manicouagan součástí vodního díla Manicouagan Reservoir.

Specifikem nádrže je ostrov René-Levasseur Island, ze kterého do výšky téměř jednoho kilometru roste hora Mont Babel. Tu si oblíbili mnozí přírodovědci, protože se zde nachází horské alpínské pásmo, přičemž podmínky se směrem k vrcholu stávají stále extrémnějšími.

Na Mont Babelu je patrný rychlý přechod od Tajgy k tundře, s lišejníky a dalšími druhy typickými pro Arktidu, které jsou za běžných okolností pozorovatelné stovky kilometrů severněji. Badatelé se tak nemusejí trmácet stovky kilometrů za ledními medvědy a pro studium tohoto podnebního pásma si vystačí s Mont Babelem.

Diamanty v půdě

Místo: Rusko

Rozměry: 100 kilometrů

Stáří: 35 milionů let

To by bylo, aby na rozsáhlém území Sibiře nebyl nějaký ten kráter. Je jich zde celá řada, přičemž ten největší se nachází na samém severu Sibiře, v kraji, kde po většinu roku vládne led a sníh. Kousek odtud se vine řeka Popigaj, nepříliš známá, ale přitom delší než Vltava.

Před 34 miliony let postihlo planetu další z řady hromadných vymírání. Nebylo první ani poslední, historie jich zná desítky. Příčinou byla klimatická změna, kterou způsobila sopečná činnost a pravděpodobně také dopad planetky z kosmu. Ta se se Zemí srazila právě na území Sibiře a vytvořila Popigajský kráter.

Planetka byla sice z vesmírného měřítka malá, její průměr činil nějakých osm kilometrů, ale to při setkání s hustou kyslíkovou atmosférou i taková velikost dokáže napáchat globální škody. Zdejší náraz byl obzvláště prudký, o čemž svědčí i to, že měkká forma uhlíku v půdě grafit se transformovala do nejtvrdší verze v podobě diamantů.

Ty samozřejmě řadu lidí lákaly, avšak těžba nanodiamantů je velmi náročná. To neřešil tyran Stalin, který během své diktatury nechal v oblasti zřídit několik pracovních táborů a oblast byla nepřístupná.

Avšak, kdo by toužil po špercích z popigajských diamantů, měl by vědět, že sibiřské minerály jsou pro klenotnictví zcela nevhodné a hodí se mnohem lépe pro vědecké účely.

Místo, které dinosauři nemají rádi

Místo: Mexiko

Rozměry: 200 kilometrů

Stáří: 66 milionů let

Třeba to bylo takhle: před 66 miliony let se zamilovaný dinosauří pár vydal na večerní romantickou procházku. Na obloze chtě nechtě musel spatřit cosi, co tam obvykle nebývalo. „Padá hvězda,“ zašeptal on, „přej si něco,“ dodal.

Těžko říci, co si nebohá dinosauřice přála, ale zcela jistě ne to, že se její druh odporoučí po nárazu planetky na smetiště dějin.

Samozřejmě že se jedná o nadsázku, dinosauři byli veškerých citů prosti. Ale to, že před 66 miliony let došlo ke střetu Země s nezvaným návštěvníkem z vesmíru, rozporovat nelze. Planetka nazvaná Chicxulub s průměrem dvanáct kilometrů dopadla do karibské oblasti a způsobila radikální změny po celé Zemi.

Impakt planetu zcela změnil. V relativně krátké době zmizeli její dosavadní vládci v podobě dinosaurů. Naopak, postupná cesta k úspěchu se otevřela savcům. Kdoví, zda by vůbec kdy vznikl druh homo sapiens, kdyby Chicxulub Zemi minul.

Místo střetu se nachází v oblasti poloostrova Yuacatán u Mexického zálivu. Dnes se jeho třetina nachází na souši a zbytek zakryla mořská hladina. Podle studie publikované před dvěma lety dopadla planetka pod strmým úhlem 45 až 60 stupňů od severovýchodu.

Díky tomu měl impakt ještě mnohem větší razanci, což mohlo být pro následné efekty spojené s hromadným vymíráním podstatným faktorem.

Kráter s jezerem měnícím barvu

Místo: Indie

Rozměry: 1,8 kilometru

Stáří: 576 tisíc let

Kráter Lonar nacházející se asi 500 kilometrů od Bombaje zdaleka nepatří mezi největší a nejstarší na Zemi, ba právě naopak. V průměru má sotva kilometry a jeho původce vnikl podle nejnovějších studií do zemské atmosféry před 576 000 lety, tedy v době, kdy se po planetě procházel druh homo erectus.

Původní analýzy přitom napovídaly, že kráter je ještě mladší. Vzhledem k velikosti kráteru se nejednalo o velkého návštěvníka, ale ten i tak dokázal napáchat rozsáhlé lokální škody.

Díru v zemi, kterou malá planetka způsobila, záhy zaplavila voda a vytvořilo se tak jezero s téměř dokonalým kruhovým tvarem. Což o to, jezer jsou na planetě miliony, ale toto je v mnoha ohledech zvláštní.

Specifické vlastnosti mu dodal právě střet pozemské a vesmírné hmoty. Voda je zde slaná a velmi zásaditá, mineralogické složení se od jiných oblastí zásadně liší. Studie indických vědců z roku 2019 zjistila, že minerály v jezerní půdě jsou velmi podobné minerálům nalezeným v měsíčních horninách přivezených během programu Apollo.

Jedním ze mnoha prazvláštních minerálů, které se v kráteru vyskytují, je gaylussit. Tan má podobu průsvitných bezbarvých či žlutých krystalů a je značně nestabilní. Na suchém vzduchu dochází k jeho dehydrataci a ve vodě se rozkládá.

Jezero bylo známo pro svou až kýčovitou tyrkysovou barvu. O to víc překvapilo, když před dvěma lety během jediné noci přeměnilo svou barvu z modrozelené na růžovou. Jeho slanost dosáhla kritické hodnoty a umožnila tak řasám v jezeře žijícím změnit jeho vizáž.

„Slanost jezera se zvýšila s drastickým poklesem vodní hladiny. Voda je také teplejší, což má za následek přemnožení řas,“ uvedl geolog Gajanan Kharat. Je možné, že k proměnám také přispělo utlumení lidské činnosti v souvislosti s koronavirovou pandemií.

FOTO: NASA, Wikimedia, Outlookindia