Deprese, trýznivé stavy strachu, psychické vyčerpání, nespavost. Zvládání každodenních povinností se stává těžkým břemenem. Tyto potíže mohou potkat kohokoli a někdy vyvstat ze dne na den. Jednou z příčin, o níž se zatím málo uvažuje, může být zánět v těle, někdy skrytý a bez zjevných příznaků..

Výzkumy na to už nějakou dobu ukazují. Předpokládá se, že celosvětově má kolem 20 až 25 % pacientů léčených s depresí současně také zvýšené zánětlivé hodnoty v krvi. A léčba antidepresivy u nich nezabírá, jak by měla.

Restart mozkových buněk

Psychiatr Ludger Tebarz von Elst z Univerzitní kliniky ve Freiburgu se na základě výzkumů rozhodl u těchto pacientů experimentálně vyzkoušet cílenou léčbu proti zánětu. Úspěch byl jednoznačný, podání vysokých dávek kortikoidů příznivě změnilo stav i u pacientů, u nichž zůstala dlouholetá psychiatrická léčba bez výsledků.

A nešlo jen o depresi, ačkoli ta je nejčastějším příkladem toho, kdy se za psychickými potížemi ve skutečnosti skrývají ty imunitní.

Také některé schizofreniky léčili ve Freiburgu úspěšně kortikoidy. Přesný mechanismus účinku protizánětlivých léků je v těchto případech zatím nejasný. Jedna z hypotéz předpokládá, že kortikoidy provedou cosi jako restart mozkových buněk zasažených zánětlivým stavem.

Podle profesora Von Elsta jde jen o začátek nové terapie, žádoucí by bylo lépe porozumět imunologickým podkladům psychických potíží a pak nasazovat cíleně i další léky.

Reakce na toxiny

Imunologické stránce věci se věnoval experiment na Univerzitní klinice v Essenu. Zdravým účastníkům výzkumu tu nitrožilně podávali toxiny izolované z bakteriálních stěn. V této podobě jsou toxiny schopné pouze vyvolat lehkou zánětlivou reakci, skutečnou infekci způsobit nedokážou.

Jde tedy o bezpečnou metodu, která essenským vědcům umožnila detailnější pohled na to, jak se zánětlivý stav projeví změnami psychiky. Podle profesora Haralda Englera, který se v Essenu zabývá medicínskou psychologií a behaviorální imunobiologií, se dlouho předpokládalo, že imunitní a nervový systém pracují nezávisle na sobě.

Dnes už se ovšem ví, že mezi nimi probíhají četné interakce, a to v obou směrech. Typickým případem je právě provázanost při zánětlivém onemocnění, k čemuž stačí i běžná respirační viróza. Že počátky onemocnění doprovází intenzivní pocit tíže, špatná nálada a chuť rychle zalézt do postele, není žádná náhoda, ale řízená spolupráce imunitního a nervového systému.

Stejná strategie i u zvířat

Mozek nás tak přinutí při infekci odpočívat a přesunout maximum sil na boj s nemocí. Tím se léčení zkrátí, ve vážných případech může odpočinek rozhodnut i o přežití. Tuto strategii příroda nevymyslela jen pro člověka, stejně se chovají i nemocná zvířata.

Stáhnou se do ústraní a nehledají potravu, což býložravce chrání před tím, aby se stali snadnou kořistí. Šance na přežití ale zvýší i šelmám, i ty se skrývají, dokud se nezačnou cítit lépe.

Tyto závěry nevyplývají jen z pozorování, potvrzují je také experimentální studie. Výzkumy identifikovaly několik cest, kterými mohou cytokiny u zvířat vyvolat změny chování. Stejně jako u lidí ovlivňují neurotransmitery zapojení do zpracování emocí a regulace nálady.

Američtí vědci Andrew Miller a Charles Raison v přehledovém článku o roli zánětu v rozvoji deprese z roku 2017 zmiňují konkrétní příklady depresivního chování u nemocných zvířat jako zvýšená nehybnost při nuceném plavání a testech zavěšení ocasu nebo snížená reakce na motivaci.

Nápadná podobnost

V essenském experimentu podávali 10 účastníkům bakteriální toxin a 8 placebo. Všichni měli sledovat svůj psychický stav a zaznamenávat změny. K těm ovšem došlo pouze u účastníků, kteří dostali injekci s toxiny.

Kromě změn psychického stavu vědce také zajímalo, zda se objeví známky zánětu v krvi a mozkomíšním moku. I ty našli pouze u skupiny vystavené toxinům. Naměřili zvýšené koncentrace cytokinů a proteinů svědčící o tom, že imunita se chovala jako při akutní fázi zánětu.

A co bylo zvláště zajímavé, změny, včetně zvýšených krevních hladin konkrétních látek (interleukinu 6, tumor nekrotizujícího faktoru alfa a CRP), nápadně odpovídaly zánětlivým faktorům zjištěným u pacientů s depresí, kteří nereagovali na klasickou léčbu.

To by vysvětlovalo, proč se chování člověka postiženého zánětem podobá depresi a proč mohou nástup deprese naopak překrýt symptomy spojené s infekcemi.

Nejen angína

Běžné infekční nemoci jsou jen názorná ukázka, jak se zánět může na psychice odrazit. Chřipku nebo zánět průdušek sice zmíněné stavy doprovázejí, ale po odeznění nemoci zase mizí. Mnohem záludnější jsou neinfekční autoimunitní záněty s chronickým průběhem a příznaky jen s mírnými nebo tak neurčitými, že se dlouhodobě nedaří zjistit příčinu potíží. Deprese pak působí jako psychiatrické onemocnění, ale na léky nereaguje.

A aby to nebylo moc jednoduché, tak původním spouštěčem může být skutečně psychika, konkrétně dopad stresu, protože dokáže aktivovat prozánětlivé molekuly. Ty vyvolají imunitní poplach, který vede k zánětlivým změnám, jež opětovně působí na náladu. Vzniká tak obtížně přerušitelný kruh provázaných problémů.

Rizikový životní styl

Zaznívají dokonce hlasy, že takto toxicky může působit už jen současný životní styl s vysokou mírou stresu, nedostatkem odpočinku a průmyslově upravenou stravou. Vzniká tak nebezpečný komplex, který dokáže provokovat autoimunitní aktivitu.

Něco podobného naznačuje i spojený výzkum univerzit v Cambridgi a Mnichově: Už zmíněný interleukin 6 totiž ve zvýšené míře produkují také tukové buňky. To by znamenalo, že vyšší BMI přináší jak riziko chronického zánětu, tak i depresivních stavů.

A ještě jednu nepříjemnou vlastnost interleukin 6 má – jeho zvýšené hodnoty při zánětlivé depresi signalizují vyšší riziko sebevraždy. Viděno z lepší stránky věci ale z výzkumů vyplývá, že včasné laboratorní vyšetření imunologických hodnot pomůže vytipovat pacienty, u nichž je nadějnější léčba protizánětlivými přípravky než antidepresivy.

První cestičky jsou už prošlapané

Jaké přípravky by pomohly, tím se už zabývala řada experimentálních postupů. Čínská metaanalýza zveřejněná v Journal of Neurology, Neurosurgery and Psychiatry v roce 2019 shrnuje na tři desítky takových výzkumů a všechny měly obdobnou metodu. Vědci účastníkům podávali buď protizánětlivé léky, nebo placebo.

Porovnáním výsledků se ukázalo, že léky byly v průměru o 52 % úspěšnější. Jako mimořádně úspěšné se projevily statiny, nesteroidní antirevmatika, ale také podávání omega3 nenasycených mastných kyselin.

Z metaanalýzy rovněž vyplynulo, že klasická antidepresiva mohou zabírat lépe, když se k nim přidávají protizánětlivé přípravky.

Autor: Kateřina Pavelcová