Patří k nejmenším ze všech mikrobů na světě. Dokonce se o nich říká, že jsou tak malé, že by se na špendlíkovou hlavičku vešlo 500 milionů rhinovirů, jež způsobují nachlazení. Jsou zcela jedinečné, jelikož se množí uvnitř buněk jiných živých tvorů. Co vše o virech (ne)víme?.

Nachází se na kůži, drží na površích nebo si jen tak volně poletují vzduchem. Jejich stavba je jednoduchá, síla a infekčnost ovšem nezměrná. Právě tyto neviditelné organismy způsobily jedny

z nejstrašnějších epidemií, které se kdy přehnaly světem, a sehrály mimořádně důležitou, byť stále ještě úplně nedoceněnou roli, v dějinách lidstva. Jen virus neštovic pomohl Hernánu Cortézovi (1485–1547) ovládnout Aztéckou říši a posléze umožnil kolonistům podmanit si Severní Ameriku.

Poměrně mladý výzkum

První RNA vir se podařilo identifikovat až v první polovině 50. let 20. století. Jednalo se o vir přenášený komáry způsobující život ohrožující krvácivé, horečnaté onemocnění – dnes známé jako žlutá zimnice.

Ačkoli od té doby molekulárně-biologické a diagnostické metody značně pokročily, a databáze RNA virů se rozrostly, stále jsou předmětem zájmu vědců z celého světa.

Útok? Cílený

Už samotný pohled do elektronového mikroskopu je fascinující. Umožňuje vidět viry ukryté v bílkovinném obalu, ve kterém se nachází genetický materiál ve formě DNA nebo RNA. Někdy jsou navíc obaleny lipidovou dvojmembránou – to ale pouze v případě, že si ji od hostitele „vypůjčí“.

Mechanismus a celkové fungování virů je totiž více než sofistikované. Aby mohly zaútočit, potřebují si ochočit buňky svého hostitele . Vědci tento „útok“ přirovnávají k principu zámku a klíče. Ve chvíli, kdy virový receptor přesně zapadne do receptoru buňky, má schopnost ji přesvědčit, aby jej transportovala skrze cytoplazmatickou membránu do svého nitra.

Buňky jako obránce

Jednotlivé orgány a tkáně se skládají z nespočtu druhů vysoce specializovaných buněk, které od sebe odlišuje právě složení jednotlivých receptorů. Proto je každý virus specifický a napadá zcela jinou oblast těla – ať už jde o dýchací cesty, trávicí soustavu nebo játra.

Ve chvíli infikování organismu s ním jako první svádí boj napadené buňky. Nejdříve přichází na řadu samoočistný program. Pokud selže nezbývá nic jiného než destrukce, neboli buněčná smrt, která má vir zahubit.

Pokud ani obětování buňky nestačí, přebírá funkci ochranného štítu imunitní systém.

Zdlouhavá a problematická

Samotná léčba virových onemocnění je běh na dlouhou trať, jelikož lze léčit pouze symptomy – horečku, bolesti kloubů, kašel či rýmu. Antibiotika jsou v tomto případě zcela zbytečná, bohužel se mnohdy předepisují.

Nejúčinější antivirovou obranu představuje preventivní očkování. V případě systémových virových infekcí, které napadajících celé tělo, je ale možné nasadit léčiva, jež specificky blokující některý virový enzym, virostatika. Jejich cílem je zamezit množení viru v hostitelské buňce.