Lidská rasa tuto planetu obývá už miliony let a způsob, jakým si zajišťujeme obživu, za tu dobu prošel obrovskou transformací. Začali jsme jako lovci a sběrači žijící v malých skupinách, v jejichž společnosti jsme se podle potřeby přesouvali na obrovské vzdálenosti za potravou nebo lepšími klimatickými podmínkami.

Později jsme se naučili zemědělství a chovu zvířat, což nám umožnilo setrvávat na jednom místě mnohem delší dobu a postupem času přirozeně vedlo také k vzájemné výměně zboží.

Zprvu se zdálo, že tento systém bude fungovat. Lidé nemuseli obstarávat tolik úkolů, a co si nevyrobili nebo nevypěstovali sami, to mohli výměnou získat od někoho jiného. Zádrhel výměnného obchodu však spočíval v tom, že často docházelo k výměně zboží rozdílné hodnoty, což obvykle vyústilo v nemalé rozpory.

Proto se lidé rozhodli k placení využívat plátno, které koncem 7. století před naším letopočtem v západní civilizaci nahradily kovové mince.

Peníze přinesly dluhy

Nicméně v momentě, kdy se začalo rozmáhat placení penězi, vznikly i dluhy. Zpravidla se týkaly nižších společenských vrstev, které si od těch zámožnějších půjčovaly na placení daní, podnikání, nákupy jídla pro sebe a pro rodinu a podobné nutnosti, které s sebou tehdejší doba obnášela.

Do finančních problémů se však dostávali také příslušníci šlechty a dokonce i někteří vladaři.

Půjčky za úrok byly tabu

Když se přesuneme do středověku, zjistíme, že půjčky neměly zrovna dobrou pověst. Přičinění na tom měli zejména křesťané, kteří se na půjčky za úplatek dívali jako na okrádání Boha. Úrok totiž představoval a vlastně i nyní představuje poplatek za období mezi vypůjčením a opětovným vrácením peněz.

Jenže čas podle nich vlastnil Bůh, a tak nikdo neměl právo si za něj nechat zaplatit.

Vyznavačů ostatních náboženství jako například židů se toto pravidlo ale netýkalo, čehož se pochopitelně nebáli využívat ve svůj prospěch. S úroky to naštěstí obvykle nepřeháněli a drželi je v přijatelném rozmezí 10 až 35 % ročně.

Samozřejmě už tehdy existovali lichváři, kteří poskytovali úvěry za extrémně vysoké úrokové sazby. Dlužníkova splatná částka se tak mohla každý den třeba i zdvojnásobit, což mnohdy vedlo ke splácení dluhu v otroctví.

Zástava majetku jako alternativa

Lidé už tehdy měli talent na hledání různých cestiček, jak se pravidlům vyhnout. V případě úvěrů to byly půjčky oproti zástavě, kterých často využívali králové a šlechtici. Pravděpodobně nejznámějším panovníkem, kterého dluhy zahnaly doslova do kouta, je Jan Lucemburský.

Za dobu své vlády uskutečnil řadu válečných tažení, což byla velice nákladná záležitost. Aby tyto výdaje dokázal zvládnout, zastavil téměř veškerý královský majetek.

Následný výkup majetku už ho ale příliš nezajímal, takže ho opět získal zpátky až jeho syn a následník trůnu Karel IV. Samotné zrušení zákazu půjčování na úvěr se křesťané žijící na českém území dočkali až o sto let později – konkrétně k tomu došlo za vlády Vladislava II. Jagellonského, která trvala od roku 1471 až do roku 1516.

Mnoho pravidel platí ještě dnes

Jelikož křesťané měli povoleno poskytovat a využívat půjčky tak jako ostatní, začal se u nás finanční trh postupně rozvíjet. Půjčování bylo možné dokonce i za socialismu, jen úvěry neposkytovaly soukromé instituce, ale samotný stát – konkrétně tehdejší Česká státní spořitelna.

Nejznámější byly v té době takzvané novomanželské půjčky, které byly dostupné už od roku 1945, a to buď s velmi nízkým nebo žádným úrokem.

Po roce 1989 se s nebankovními poskytovateli půjček roztrhl pytel, což s sebou přineslo spoustu nových, zajímavých produktů. Nechyběly ani takzvané rychlé půjčky nebo krátkodobé půjčky, které nastavily konkurenci tradičním bankám.

Stát však na tento úvěrový boom nebyl připravený, což vedlo ke vzniku řady podvodných společností, nedostatečnému prověřování žadatelů o půjčky a také nevhodně nastaveným úvěrovým sazbám a sankcím.

Chaos ve světě půjček se však postupem času ustálil a díky úpravám v zákoně o spotřebitelském úvěru se stalo půjčování mnohem bezpečnější. Úvěry nyní mohou poskytovat pouze společnosti s platnou licencí od České národní banky, díky čemuž z trhu zmizely podvodné společnosti.

Také došlo k omezení sankcí za potíže se splácením a vytvoření dalších pravidel pro zvýšení bezpečnosti dlužníků i věřitelů. Sice nás od dokonalosti dělí ještě dlouhá cesta, ale je jisté, že se posouváme tím správným směrem.