Využívat vlastní moč k zušlechťování polí? Na první pohled skutečně nechutné! Až do té doby, než si uvědomíme, jak nehospodárné je vlastní moč jen tak zbůhdarma vypouštět do odpadních vod. 
Je totiž plná látek, které náš metabolismus upravil do podoby takřka ideálně využitelné pro růst rostlin. Intenzivní výzkum probíhá hned v několika světových laboratořích.
Řepa, kterou na zahrádce univerzity ve finském Kuopio vypěstovali Surendra Pradhan a Helvi Heinonen-Tanskiová, byla dokonalá. Krásně rostlá, červená jako burgundské víno a samozřejmě chutná. Její příjemná chuť by však mnoha lidem v ústech pěkně zhořkla, kdyby se dozvěděli, že ji oba vědci po celou dobu zalévali lidskou močí. Hladká přeměna odpadu na využitelný zdroj je totiž jedním ze snů trvale udržitelného hospodářství, o jehož naplnění se v pokrokových zemích, jakou Finsko bezesporu je, snaží celé vědecké týmy.
Hodně much jednou ranou
Při představě, že plodiny v naší ledničce vyrostly díky zalévání lidskou močí, se ledaskomu skutečně neudělá příliš volno. Avšak ještě než začneme nad takovým nápadem ohrnovat nos, je dobré připomenout si, že lidská moč je vlastně velmi výhodným a zejména snadno dostupným produktem. Průměrný dospělý člen západní společnosti jí ročně zcela zdarma vyprodukuje okolo 500 litrů. Moč je však bohatá na řadu důležitých minerálních látek (dusíkaté sloučeniny, draslík, fosfor), jimiž není zrovna dobré plýtvat. Její další výhodou je, že narozdíl od výkalů prakticky sterilní (neobsahuje choroboplodné zárodky typu bakterie E. coli) a neznamená proto žádné velké zdravotní riziko. Tím však teoretické výhody využívání moči nekončí. Odpadní vody je třeba čistit, což stojí nemalé peníze. Přímé využití lidské moči by tak zabilo hned několik much jednou ranou.
Ze záchodu na záhon
Zemědělci i rostlinní fyziologové dobře vědí, že pro růst rostlin existuje celá řada limitujících faktorů. V oblasti zásobování je tím patrně nejvýznamnějším obsah dusíkatých látek v půdě, bez nichž si žádný organismus nedovede poskládat nejdůležitější stavební moduly svých těl – proteiny čili bílkoviny. Aby si finští vědci otestovali, jestli dusík z lidské moči (kde se vyskytuje zejména vevázán do močoviny) rostlinám skutečně pomáhá, oseli čtyři záhonky řepou a sledovali, které hnojivo bude nejefektivnější. První záhonek pohnojili minerálním hnojivem, druhý močí smíchanou s dřevěným popelem, třetí pouze močí a čtvrtý nechali bez hnojení. Nebylo překvapením, že řepa hnojená pouze močí přibývala na hmotnosti o 10 % více než řepa hnojená minerálním hnojivem, řepa hnojená směsí moči a popela dokonce o celých 27 %! Finští vědci vidí uplatnění tohoto typu hnojení v první řadě v malých zahrádkách, které by využívaly zdroje ze speciálně upravených toalet. Ekologicky smýšlející seveřané nejspíše nebudou mít s tímto způsobem vylepšování úrody problém.
Palivo pro bakterie
Takzvané mikrobiální palivové články (MFC) mají ve své podstatě jednoduchý princip. Využívají schopnosti bakterií rozkládat nejrůznější látky a během tohoto procesu uvolňovat energii. Tu jim poté stačí »uloupit« a přeměnit na energii elektrickou. Výhodou je, že bakterie nejsou nijak zvlášť vybíravé na potravu a dokážou proto zužitkovat i látky, které by jinak skončily bez v odpadu. Tým z Robotické laboratoře v britském Bristolu pod vedením dr. Ioannise Ieropulose se nedávno ve snaze najít pro bakterie tu nejefektivnější potravu snažil »krmit« mikroorganismy ledasčím: shnilým ovocem, pokosenou trávou, schránkami krevet nebo dokonce mrtvými mouchami. Jako velmi slibná se ukázala právě lidská moč. „Moč je chemicky velmi aktivní. Je bohatá na dusíkaté látky, jako je močovina, chlor, draslík a bilirubin. Doufáme, že se nám v budoucnu podaří vyrobit prototyp, který by byl využitelný například na festivalech či jiných akcích pod širým nebem,“ nahlíží do budoucnosti dr. Ieropulos.
