Mezi paleontology je argentinská Patagonie proslavená mimo jiné nálezy velkého počtu hnízd dinosaurů s výborně zachovanými vejci. Nedávno se zde podařilo objevit zbytky velmi zvláštních hnízd. Druhohorní obři si zde v horké půdě, prosycené hydrotermálními průduchy, vytvořili jakýsi pravěký inkubátor.
Objev dinosauřího hnízda se zachovanými vejci je sice z hlediska běžné smrtelníka obrovskou raritou, k podobným objevům však již došlo relativně často. Krásně zachovaná hnízda známe například z Evropy, Asie (Indie, Mongolsko, Čína, Jižní Korea), Severní i Jižní Ameriky (Arizona, Montana, Argentina). Vědci už proto nyní vědí o zvyklostech dinosaurů při hnízdění mnohé, řada střípků ve skládačce však stále chybí. Nedávné výzkumy z údolí Sanagasta v Argentině v provincii La Rioja dokázaly řadu dříve neznámých střípků informací do této skládačky přidat.
Jedinečný křídový masiv
Velká část geologických a paleontologických objevů se odehraje díky tomu, že dlouhodobé geologické procesy zformovaly krajinu tak, aby mohli geologové přijít doslova »k hotovému«. Nejinak je tomu i v údolí Sanagasta. Na tomto místě se totiž nádherně odkrývá pískově žlutá křídová formace Los Llanos, která sedí na mnohem starších permských červených pískovcích a na ještě starších žulovitých horninách (granitoidech) s původem v karbonu. Vrstva pocházející z křídy, období typického nadvládou dinosaurů, má zvláštní strukturu. Své stopy zde zanechal takzvaný »gondwanický hydrotermální cyklus«, který trval v období před 134–110 miliony let. Prakticky to znamená, že dnes je hornina »prolezlá« minerálními žílami, které vědce informují o tom, že toto místo připomínalo kdysi slavný Yellowstoneský národní park. Půda zde byla tedy pěkně horká. I když – zase tak horká přece jen nebyla. Zcela jistě po ní totiž běžně kráčeli velcí dinosauři.
Jak si vybrat nejlepší místo?
O tom, jak nejrůznější druhy dinosaurů hnízdily, víme dnes již relativně mnoho. Co však vědci doposud nevěděli, je to, na základě čeho si vlastně ještěři vybírali místa k hnízdění. Ke zjištění takové informace musejí mít paleontologové skutečné štěstí a kromě zbytků po zvířatech nalézt ještě další »nápovědu«. Lepší nápovědu, než zbytky po hydrotermálních procesech v údolí Sanagasta, si snad vědci nemohli ani přát. Prof. Gerald Grellet-Tinner z Fieldova muzea v Chicagu a mladý doktorand Lucas Fiorelli z Výzkumného centra v La Rioja se proto s nadšením vrhli do průzkumu tohoto místa. Objevili zde na 80 zbytků po hnízdech křídových dinosaurů, umístěných poměrně blízko rozžhavených průduchů – žádné nebylo dále než 3 metry. Podle jejich odhadů byla řada hnízd v blízkosti gejzíru umístěna dokonce současně – dinosauři si zkrátka v blízkosti pramenů udělali jakousi »školku«. A co více! Vědci předpokládají, že druhohorní obři vyhledávali toto místo ke svému hnízdění po celé miliony let.
Dokonale přizpůsobené skořápky
A jak vlastně taková »školka« vypadala? Skládala se z jednotlivých hnízd, rozmístěných 3–20 metrů od sebe. Velikost měla různou. Největší, kterou se paleontologům podařilo objevit, měla v průměru 2,2 metru. Ve většině z nich se nacházelo 3–12 vajec, našla se však i taková, jejichž snůška čítala celých 35 kusů. Rozhodně se nejednalo o nějaká drobná vajíčka – největší z nich mělo v průměru 21 centimetrů! Při detailním průzkumu jednotlivých vajec vyšla navíc najevo další zajímavá skutečnost – tloušťka jejich obalů se pohybovala v poměrně širokém rozmezí mezi 1,29–7,54 milimetru. A jak si tuto skutečnost vědci vysvětlují? „Máme za to, že vajíčka měla silnou skořápku v momentě, kdy byla čerstvě snesená. Postupně na ni však působilo kyselé prostředí z okolí gejzírů, které skořápky rozpouštělo. Máme za to, že zvláštní tlustostěnné skořápky se u zdejších dinosaurů vyvinuly právě jako adaptace na kyselé prostředí,“ přibližuje představy vědců prof. Grellet-Tiner.
Kdo zanechal obří vejce?
Odpovědět na otázku, jaký druh dinosaura vlastně v údolí Sanagasta hnízdil, je těžší, než se může na první pohled zdát. Něco takového je možné zjistit pouze v případě, že společně s hnízdy objeví paleontologové i nějakou další nápovědu v podobě fosilizovaných kostí, nevylíhnutých embryí ve vejcích či alespoň zkamenělých stop. Podobné štěstí však vědci prozatím neměli, a proto se musejí spoléhat na spekulace. Bohatý materiál pro srovnání poskytuje naštěstí i řada jiných míst z Argentiny, především nálezy ze slavné lokality Auca Mahuevo v provincii Neuquén, asi 500 km jižně od údolí Sanagasta. Na tomto místě byla také nalezena řada jedinečně zachovaných dinosauřích hnízd. Podle skvěle zachovaných embryí určili paleontologové jako jejich původce býložravé dinosaury ze skupiny titanosaurů. Jejich vejce byla však menší, než ta nalezená v provinci La Rioja (12–14 cm v průměru). Grellet-Tiner a Fiorelli předpokládají, že ještěři z údolí Sanagasta nemuseli nutně patřit mezi titanosaury, podle všeho však byli přinejmenším jejich příbuznými ze skupiny neosauropodů.
Omne vivum ex ovo aneb Vše živé je z vejce
Budoucnost každého druhu organismu závisí na tom, zda se jeho zárodek úspěšně vyvine z vajíčka. Druhy, které jich kladou velké množství (např. řada druhů ryb), si většinou příliš nelámou hlavu s jejich zvláštní výbavou. Zárodek se proto musí ihned po vylíhnutí začít rychle starat o svou potravu. Jiné druhy zase poctivě vybavují vajíčka velkou porcí živin, takzvaným žloutkem (tzv. polylecitální vajíčka – např. ptáci či druhohorní dinosauři). Vyvíjející se zárodky musejí být také chráněny jednak před nepříznivými vnějšími vlivy (otřesy, záření), jednak musí být zabezpečena možnost vyměňovat si potřebné látky se svým okolím. Proto jsou vajíčka vybavena ještě takzvanými zárodečnými obaly. Kromě alantois a chorionu (zárodečné obaly), jimiž jsou vybaveni obratlovci, vázaní svým vývojem na vodu, mají ti pozemští (plazi, ptáci a někteří savci) k dispozici ještě amnion (kromě obratlovců jej však nalezneme i u některých členovců, např. u hmyzu či štírů). Obranou před mechanickým poškozením je nakonec ještě několik vnější obal, který je buď kožovitý, nebo vápenitý (ptáci).
Taboni – odborníci na umělé líhně
Nejbližšími žijícími druhohorních forem archosaurů z řádu dinosarů jsou dnešní ptáci. Není proto divu, že mezi zvyklostmi dinosaurů a ptáků nalézáme řadu podobností. Zvláštní líhně, které vědci nedávno objevili u jihoamerických neosauropodů, známe i od jednoho současného druhu ptáka, dnes již kriticky ohroženého tabona Pritchardova (Megapodius pritchardii). Taboni, kteří patří mezi hrabavé ptáky a jsou tedy příbuzní např. kurům či bažantům, jsou vůbec velmi obratnými pečovateli o budoucí pokolení. Většina druhů, které žijí v Austrálii a na přilehlých ostrovech, klade svá vajíčka do kup z tlejícího materiálu, které předtím nashromáždili. Tlení produkuje teplo, které jejich vajíčka zahřívá, a ptáci tak nemusejí trávit čas tím, že na nich sedí. Tabon Pritchardův z ostrůvků polynéského království Tonga však zašel ještě dál. Svá vajíčka kladou samice do horkého sopečného popela, kde se po dalších 50–80 dní inkubují. Vylíhlá mláďata jsou pak již zcela samostatná.
