Svět hlubin světových oceánů, které mohutné vrstvy vody již zcela izolovaly od slunečního svitu, je mnohem živější, než si vědci dříve mysleli. Rozsáhlý projekt Sčítání mořského života (Census of Marine Life), jehož se účastní vědci z celého světa, vynesl nedávno na denní světlo další fascinující tvory.
Průzkum mořského života je tak náročný na přítomnost odborníků, finance či technologické vybavení, že je třeba při něm spojit síly. V roce 2000 byl proto spuštěn rozsáhlý projekt Sčítání mořského života (CoML), který dnes sdružuje odborníky z více než 80 zemí. Jeho slavnostní závěr je naplánován na 4. října tohoto roku do Londýna, již dnes však mají vědci pochopitelně v rukou řadu závěrů, které naše poznání nejrozsáhlejších ekosystémů na Zemi výrazně proměnily. Jak projekt finišuje ke svému závěru, vědci každým týdnem ohlašují další a další popsané druhy. Mezi ty nejzvláštnější patří obyvatelé hlubin.
Kolik druhů žije v hlubinách?
Podle dr. Edwarda V. Bergeho, který je správcem rozsáhlé biologické databáze, Oceánského biogeografického informačního systému (OBIS), zná současná věda okolo 230 000 mořských živočichů. Z tohoto počtu pouhých 17 650 druhů živočichů žije pod „magickou“ hranicí 200 metrů, která odděluje svět věčné tmy od světa, kam proniknou alespoň záblesky slunečního světla. Celých 5722 z nich nikdy nebylo zaznamenáno v hloubkách vyšších, než je 1 000 metrů. Vědci však odhadují, že do dnešní doby prozkoumali pouze 0,14 miliontiny procenta celého povrchu takzvaného hlubokomořského abysálu (tedy hlubin mezi 2000–6000 m), který tvoří více než 50 % mořského dna. Díky výpravám hlubokomořských ponorek a bagrů tak počet nových druhů roste doslova každým dnem. „Hlubokomořská fauna je tak bohatá a tak málo známá, že je téměř raritou, aby sondy přinesly na povrch zástupce známých druhů,“ vysvětluje expert projektu CeDAMar (viz rámeček) dr. David Billett britského Národního oceánografického centra.
Hlubokomořský „plankton“ a „krab yetti“
„Aby živočichové přežili v hlubinách, musí si rozvinout jedinečnou strategii k získávání potravy. Jejich velká rozmanitost ukazuje, jak dobře byly schopné se adaptovat,“ doplňuje vykreslení obrazu života v hlubinách dr. Carney. Na suché zemi se setkáváme nejčastěji s hmyzem, v oceánech jej „zastupují“ jejich příbuzní, korýši. V počtu nově objevených druhů zatím drtivě vedou nejrůznější zástupci korýšů klanonožců (Copepoda) či (Amphipoda). Zástupci těchto skupin se běžně nacházejí i v blízkosti hladiny, kde tvoří zooplankton. Stejnou roli, tedy roli vyživovatelů hladových predátorů, hrají podle všeho i v hlubinách. Mezi nejzajímavější druhy, objevené v rámci projektu Sčítání mořského života patří, však další zástupce korýšů, dravý krab Kiwa hirsuta. Tento zhruba 15 cm dlouhý živočich, kterému se pro jeho vzhled přezdívá „krab-yetti“, je typickým obyvatelem hlubin v blízkosti „černých kuřáků“ (viz rámeček). V jeho zvláštní „srsti“ byly dokonce objeveny symbiotické bakterie. Podle některých vědců mu napomáhají rozkládat jedovaté sloučeniny z jeho okolí, jiní se kloní k představě, že mu symbiotické bakterie přeci jen dodávají některé živiny.
Chototnice s „ušima“ a „mořští andělé“
Jako každý jiný ekosystém má i ten hlubinný své vrcholové predátory. V pomyslné soutěži o nejkrásnější mezi nejnověji objevenými z nich by nejspíše zvítězily různé druhy podivných chobotnic rodu Grimpoteuthis (např. G. discoveryi), kterým se podle ploutviček ve tvaru sloních uší přezdívá „Dumbo“. Tito tvorové žijí v blízkosti oceánského dna severu naší planety v hloubkách mezi 3000–4000 m, kde loví drobné mlže či korýše. V kráse ani v počtu nových druhů se však nedají zahanbit ani draví měkkýši, zadožábří plži z podřádu Gymnosomata přezdívaní také „mořští andělé”. U těchto vzdálených příbuzných našich slimáků se vyvinulo podobné přizpůsobení jako u „ušatých” chobotnic: drobné výrůstky (parapodia), s jejichž pomocí ve vodě „létají” a loví další, menší druhy měkkýšů. V kráse jim mohou konkurovat snad jen průsvitní sumýši čili mořské okurky rodu Enypniastes, které patří podobně jako hvězdice či lilijice do kmene ostnokožců.
21, STOLETÍ doplňuje:
Překvapení čekalo nedaleko pólů
Jednou z nejzajímavějších oblastí výzkumu mořského života je mapování obyvatel chladných moří v blízkosti zemských pólů. V těchto oblastech nalezli ke svému překvapení značné množství mořských „tuláků“. Celých 235 druhů živočichů totiž obývá jak oblast arktických, tak antarktických moří, které jsou od sebe vzdáleny okolo 13 000 km. Mezi nimi nejsou však pouze mořští maratónci jako jsou například kytovci plejtvákovci šedí, ale i řada druhů korýšů, „červovitých“ kroužkovců či zadožábrých plžů. Vědci nyní provádějí srovnávací analýzy DNA, aby zjistili, zda se skutečně jedná o identické druhy.
Zvláštní hostiny v mořských hlubinách
V místech, kam dopadají sluneční paprsky, je drtivá většina života závislá na energii, kterou pro něj dokáží zafixovat rostliny. Možnosti fotosyntézy však končí již zhruba 200 metrů pod mořskou hladinou a mořské hlubiny jsou o tedy tento důležitý zdroj připraveny. I přes tento handicap však život v oceánských hlubinách bují více, než bychom čekali. Nejdůležitějším zdrojem živin je v hlubinách to, co sem pomalu dopadá z vyšších vrstev vodního sloupce. Někdy jde o sousta drobounká (tzv. „mořský sníh“), jindy naopak obrovitá, například o těla velkých kytovců či jiných mořských obrů. K promíchávání mořských vod a cirkulaci živin, které by jinak nemilosrdná gravitace pochovala až na mořské dno, se starají i mořské proudy. Organickými zbytky se živí drobouncí živočichové, kteří se pak stávají potravou větších dravců. Ekosystémy temných mořských hlubin však mají i svůj vlastní základ potravní pyramidy. Tvoří jej bakterie, které dokáží využívat chemickou energii obsaženou například v metanu či ropě (tzv. chemotrofové). Život zde proto kvete zejména v blízkostech hydrotermálních průduchů na dně oceánů, tzv. „černých kuřáků“, které tyto sloučeniny na oceánské dno chrlí.
5 projektů v mořských hlubinách
Ze 14 dílčích projektů, které jsou spojeny pod hlavičkou Sčítání podmořského života, je na průzkum mořských hlubin zaměřeno 5. Nejmělčí části mořských hlubin, odborně batyál neboli kontinentální svah, mapuje projekt COMARGE (Continental Margins Ecosystems). Průzkumem komplikované struktury celého hlubokomořského „pohoří“ a jeho významu ve formování vztahů v celém Atlantickém oceánu, Středoatlantického hřbetu, se zase zabývá projekt MAR-ECO Midatlantic Ridge Ecosystem Project). Podobný cíl, ale rozšířený na nejrůznější podmořská „pohoří“, roztroušená po oceánských dálavách, sleduje projekt CenSeam (Marina Life on Seamounts). Poslední dva projekty jsou již zacíleny přímo na průzkumu hlubokomořského abysálu. Projekt CeDAMar (Abyssal Marine Life) je se věnuje především průzkumu bahnitého dna na oceánských planinách. Konečně poslední z hlubokomořských projektů, ChEss (Deep-water Chemolytic Systems) se soustředí konkrétně na prozkoumávání ekosystémů, které se soustředí v okolí podmořských pramenů a vulkánů.
