V dnešních mořích představují planktonožravé organismy, jako jsou velryby, rejnoci manty či žraloci obrovští ty největší z jejích obyvatel. Pro vědce bylo dlouho tajemstvím, proč podobní obři nebyli i současníky dinosaurů. Studie publikovaná nedávno v časopise Science však uvedla tento omyl na pravou míru. 
Být specialistou na filtrování potravy z mořské vody se skutečně vyplatí. Stačí jen otevřít ústa a tuny potravy, za kterými se musí jiní aktivně plahočit, vám uvíznou v žaludku prakticky bez námahy. Abyste se takto uživili, musíte být především dostatečně velcí na to, aby vám drobounká tělíčka mořských korýšů, která tvoří hlavní složku zooplanktonu, neproklouzla jen tak bez užitku okolo hlavy. Mořští filtrátoři proto patří mezi ty největší tvory, které ve světových mořích a oceánech nalezneme. Pro vědce proto dlouho zůstávalo záhadou, jak je možné, že v druhohorních vrstvách, tedy v době, kdy pozemské oblasti ovládali nejrůznější formy plazů včetně populárních dinosaurů, žádné podobné organismy nenacházeli. Dohady o tom, zda v druhohorních mořích skutečně planktonožraví giganti absentovali či nikoliv však v rázně utnula studie širokého mezinárodního týmu publikované nedávno v prestižním časopise Science. Vědci si totiž dali dvě a dvě dohromady a zjistili, že fosílie nalezené v americkém Kansasu, Dorsetu a Kentu v Anglii a také v Japonsku patří ve skutečnosti druhohorním planktonožravým rybám rodu Bonnerichthys. Největší z těchto ryb, které vzhledem nejvíce připomínaly dnešní mečouny, měřily až 9 metrů. A jak je vlastně možné, že takoví obři vědcům dodnes unikali? „Jeden z důvodů leží v jejich zvláštní anatomii,“ vysvětluje jeden ze spoluautorů studie, dr. Matt Friedman z Oxfordské univerzity. „V průběhu své evoluční historie tyto ryby výrazně snížily počet velkých kostí. Pravděpodobně z toho důvodu, aby snížily svou váhu. Důsledkem toho bylo, že kusy jejich těl byly po jejich smrti snadno rozptýleny. Část těla, kterou z nich nacházíme nejčastěji, jsou jejich velmi dobře vyvinuté přední ploutve,“ doplňuje dr. Friedman. Tato skupina se podle všeho vyskytovala od střední jury po konec křídy, tady po dobu asi 100 miliónů let. Jejich konec byl tedy spojen s katastrofou, která znamenala i konec druhohorních plazů – hromadným vymíráním na konci křídy. Teprve potom se mohli předkové dnešních velryb stát ve světových mořích prvořadými mořskými požírači planktonu.
