O jedné z teorií, která způsobila vymírání na přelomu permu a triasu, jsme vás informovali v minulém čísle 21. STOLETÍ, a už je zde teorie nová. Podle mezinárodního rýmu vědců nestála za globální katastrofou sopečná činnost, ale slanomilní mikrobi, kteří vypustili do atmosféry řadu smrtících plynů. 
Vědci, kteří se zabývají dějinami života na naší planetě, paleontologové, již dávno vědí, že období relativního rozkvětu živého byla přerušována katastrofami planetárních rozměrů. Během nich zmizela ze Země nejen velká část všech živých jedinců, ale i druhů a celých skupin. Jelikož se tato masová vymírání odehrávala v dávné geologické minulosti Země, není pro vědce snadné vypátrat, jaké příčiny za takovými událostmi vlastně stály. Zdaleka nejčastěji se spekuluje o mohutné vulkanické činnosti, pádu meteoritů či uvolnění obrovského množství metanu, skrytého v podmořských zásobárnách. Nemohlo by se ale stát, že by si větev pod sebou podřízl život sám? O jedné takové této možnosti začal nedávno spekulovat mezinárodní tým vědců pod vedením dr. Ludwiga Weissfloga z německého Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí v Lipsku.
Katastrofa na konci prvohor
Na samotném konci permu, posledního geologického období prvohor před 251 miliony let, bylo na Zemi zřejmě pěkně horko. Katastrofa, jejíž přesné příčiny se geologové, paleontologové i astronomové snaží odhalit už desítky let, tehdy prakticky zlikvidovala veškerý život. Podle našich současných vědomostí vymizelo z moře celých 96 % všech rodů organismů. K souši byla příroda o malinko milosrdnější, dnešní odhady se pohybují okolo 70 %. Z této katastrofy se život vzpamatovával déle, než bylo obvyklé, neboť žádné srovnatelné vymírání se nikdy dříve ani potom už neobjevilo. A jak vlastně toto vymírání probíhalo? Jisté je, že bychom si jej neměli představovat jako nějakou jednorázovou událost. Pečlivá analýza hornin a fosilií odhalila, že spíše než o jednu katastrofu se jednalo o poměrně dlouhou dobu trvající kombinaci menších katastrofických událostí, následovaných dominovým efektem napříč celou biosférou. Podle poslední teorie přispěli k hromadnému vymírání i mikrobi.
Drobní obyvatelé slaných jezer
Jak vlastně badatelé na zvláštní myšlenku, že život vlastně začal ničit sám sebe, přišli? U kořene jejich teorie stála pozorování z jižního Ruska (Kaspického moře) a také z Jižní Afriky. Vědci si všimli, že mikrobi, kteří si libují ve vodě s vysokými koncentracemi solí, vylučují do svého okolí enormně vysoké dávky těkavých halokarbonů, jako je například chloroform, trichlor či tetrachloreten. A právě stopy po takových obrovitých vnitrozemských slaných nádržích nacházejí geologové ve vrstvách, které odpovídají přelomu triasu a permu. Prostřednictvím experimentů s nejrůznějšími druhy pouštních rostlin pak vědci ukázali, že halogenizované plyny přispívají k rozšiřování pouští. „Kombinace tlaku vzniklého díky vzrůstajícímu suchu a chemického stresoru „halogenovaných uhlovodíků, ničí jednotlivé rostliny a destabilizuje celá společenstva a urychluje proces eroze,“ popisuje vliv mikrobů na globální klima Karsten Kotte z univerzity v Heidelbergu, který se na studii také podílel. Za to, že slaná jezera a jejich mikrofauna byly skutečně jedinou příčinou světové katastrofy, by nejspíš žádný z vědců ruku do ohně nedal. V souběhu s dalšími vlivy však mohla k permskému vymírání výrazně přispět.
Kde leželo Zechsteinské moře?
V době pozdních prvohor vypadala mapa světa velmi odlišně od té, kterou známe dnes. Prakticky veškerá pevnina byla soustředěna do jednoho „superkontinetu“ zvaného Pangea, který byl obklopen praoceánem Panthalassou. Oblast dnešní střední Evropy se nacházela zhruba v oblasti rovníku. Její velká část, která dnes představuje oblast mezi východním pobřežím Velké Británie a východním Polskem, a zahrnovala oblast od našich severních hranic, po široké skandinávské pláně byla pokryta mělkým vnitrozemským mořem, vlastně jakýmsi obrovským vnitrozemským slaným jezerem. Pro tuto lagunu o rozloze dnešní Francie se vžilo pojmenování Zechsteinské moře. Jeho postupné vysychání, k němuž začalo docházet na konci permu, z něj udělalo koncentrovanou slanou polévku obydlenou halofilními (slanomilnými) mikroby. Podle modelu Dr. Ludwiga Weissfloga muselo Zechsteinské moře uvolňovat do atmosféry až pětkrát více trichlor a tetrachloretenů, než celá dnešní průmyslová produkce dohromady!
