Ornitologové studují zpěv ptáků již desítky let. Zajímají se nejen o to, jak zpěv vlastně funguje a k čemu slouží, ale zjišťují například také, která část zpěvu je geneticky podmíněná a která je závislá na učení. Nedávno dokonce zjistili, že v průběhu let ptáci mění své pěvecké návyky v odpovědi na proměny prostředí.
Ornitoložka Elizabeth Deberryová z přírodovědeckého muzea při univerzitě v americké Luisianě se ptačím zpěvem zabývá již léta. Ještě jako doktoranda na newyorské Duke University narazila na nahrávky ptačího zpěvu, které v sedmdesátých let pořídil v Kalifornii ornitolog Luis Baptista. Když si je poslechla, nestačila se divit. Z pásků se sice nelinuly melodie příliš dost odlišné od těch, které zpívaly ptáci za jejími okny, dnešní ptačí umělci je však zpívali ve výrazně pomalejším tempu. Tím však série jejích překvapivých zjištění nekončila. Zjistila totiž navíc, že různé populace stejného druhu ptáka měnily styl svého zpěvu velmi podobným způsobem. Deberryová zvedla hozenou rukavici a začala zjišťovat, jak mohlo k tomuto jevu za tak krátkou dobu dojít. Jejím prvním předpokladem bylo, že ptáci mění své pěvecké návyky v reakci na proměny svého okolí. Aby přišla na to, jak se přirozené prostředí ptáků během let proměňovalo, vzala si na pomoc satelitní snímky příslušných oblastí. Tyto snímky jasně ukázaly, že během posledních 30 let v těchto místech silně přibylo zeleně. „Protože v Kalifornii neustále přibývá zeleň, museli ptáci zpomalit frekvenci a tempo svého zpěvu, aby se vyhnuli nežádoucím ozvěnám, které jejich zpěv ruší,“ formuluje své závěry Deberryová. Autorka se v poslední době chystá na výpravu do Jižní Ameriky, aby zjistila, jak na ptačí zpěv působí situace opačná – masivní odlesňování.
