20. století vstoupilo do dějin přistáním na Měsíci nebo vynálezem antibiotik. Ale také atomovou bombou nebo dvěma nejhrůznějšími konflikty v dějinách lidstva. Vedle toho vznikala řada dalších ohnisek napětí a z nich přerůstající konflikty. Na některé z nich se už pomalu zapomíná.
1. Estonská válka: Válka za nezávislost
Protivníci: Estonsko, Lotyšsko, Británie – Sovětské Rusko, Německo
Rok: 1918–1920
Východní pobřeží Baltu bylo pro velmoci vždy lákavé. Po staletí zde na sebe narážely mocenské zájmy Německa, Ruska, Dánska, Polska a Švédska. Od dob Petra Velikého pak tato oblast z větší části – včetně Estonska – patřila carskému Rusku, které ji roku 1721 získalo v tzv. Severní válce, kterou Rusko vedlo proti Švédsku.
První světová válka a následné revoluce v Rusku situaci změnily. Národnostní menšiny žijící v Rusku se snažily o vybudování vlastního státnosti. Některé úspěšně, jiným to bolševický režim nedovolil. Mezi ty první, úspěšnější, se řadí Litva, Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Svou nezávislost obnovilo také Polsko. Jiné země, jako například Ukrajina nebo Arménie, přes veškerou snahu takové štěstí po 1. světové válce neměly.
Lenin Pobaltí nepustí
Ovšem vymanění se zpod područí Moskvy nebylo jednoduché ani pro ty národy, kterým se nakonec kýžený cíl podařilo splnit. Jako příklad může posloužit nejsevernější ze tří blatských zemí – Estonsko. Po ruské únorové revoluci, která se ještě snažila sledovat demokratické principy, získala země určitou míru autonomie. Byl ustanoven zemský sněm, který rozhodoval o vnitřních záležitostech. V listopadu však přicházejí k moci bolševici a ti neradi vidí, když se jim někdo plete do vládnutí. Pouhé tři týdny poté, co Lenin a jeho věrní získávají moc v Petrohradě, je estonský zemský sněm rozpuštěn.
V reakci na to se zemský sněm 28. listopadu 1917 prohlásil za nejvyšší a suverénní zákonodárný orgán na estonském území do doby, než bude zvoleno nové zákonodárné shromáždění. Bolševici sahají k osvědčenému nástroji – k násilí. Zemský sněm je rozehnán a rudé gardy ovládají ulice estonské metropole Tallinnu. Aby bylo alespoň částečně uklidněno veřejné mínění, jsou na rok 1918 slíbeny svobodné volby.
Anulované volby
Volby skutečně proběhnou, nicméně nedopadnou podle přání bolševické strany. V Estonsku v nich vítězí zastánci samostatnosti, což se pochopitelně Leninovi a jeho stoupencům nelíbí. Řešení je podle bolševiků prosté – volby se prohlásí za neplatné a na estonské politiky, hlásající nezávislost, začíná hon.
V Evropě v té době stále ještě zuří první světová válka. Bolševické Rusko se z ní chce sice vyvázat, ale císařskému Německu ruská země chutná a chce z ní utrhnout co nejvíce. Německá vojska postupují Ukrajinou a setkávají se s minimálním odporem.
Pod císařskou korouhví
Němci se dostávají až do Tallinnu. Bolševické jednotky jsou nuceny estonskou metropoli evakuovat. 24. února 1918 je zde vyhlášena nezávislost a Estonci slaví. Nutno podotknout, že předčasně. Hned druhý den do města vstupují vojska císařské armády. Berlín nemá na samostatném Estonsku zájem, naopak je chce začlenit do své říše.
Krátce nato jednají v Brestu litevském zástupci Německa a bolševického Ruska o příměří. Lenin přistupuje na rozsáhlé územní ústupky vůči Berlínu, Němcům nyní patří nejen Pobaltí, ale i téměř celá Ukrajina. Celkem Rusko ztratilo celý milion kilometrů čtvereční, tedy téměř dvojnásobek rozlohy Francie.
Podobně jako v ČSR
Proti vývoji k suverénnímu estonskému státu se postavila také místní německá menšina, která zastávala významné pozice v úřadech i v průmyslu. Zástupci baltských Němců v Estonsku a Lotyšsku vyhlásili 12. dubna 1918 Baltský stát a následně se vyslovili pro vznik personální unie s Pruským královstvím. Německo tento útvar uznalo až za měsíc, ale nikdo další se k němu již nepřidal, tedy ani jeho spojenec Rakousko-Uhersko. Jenže Německo se na západní frontě blížilo porážce, takže představitelé Baltského státu se shodli na spojení s obdobným státním útvarem, Kuronským vévodstvím, a 5. listopadu vyhlásili Spojené baltské vévodství s hlavním městem Rigou. Vše to velmi připomíná situaci v ČSR v té době, kdy německá menšina vyhlásila několik provincií na Praze zcela nezávislých.
Protivníci Německa v 1. světové válce však estonský národ podpoří, prozatím alespoň morálně. Jak Británie, tak i Francie a Itálie uznávají prozatímní estonskou vládu a zároveň vydávají prohlášení, ve kterém je vyslovena podpora estonské nezávislosti. Ovšem aby se estonský sen naplnil, je třeba porazit Německo.
Konec německých nadějí
Rok 1918, čtvrtý rok velké války, začíná pro Německo na západní frontě nadějně. Němcům se podaří několik ofenziv, ale na víc už vyčerpané vojsko nemá síly. Země je nahlodávána únavou, hladem a v zázemí bublá revoluce. Ještě v červenci po dalším útoku Berlín doufá, že do dvou měsíců jeho vojsko vykoná slavnostní přehlídku pod pařížským Vítězným obloukem. Za pár dní je vše jinak. Tehdejší říšský kancléř Georg von Hertling si do svého deníku zapsal: „Ještě 15. července se ministři těšili, jak německá vojska obsadí Paříž. O tři dny později i ti největší optimisté věděli, že je vše ztraceno. Za pouhé tři dny bylo o dalším osudu světa nenávratně rozhodnuto.“
V srpnu už i císař Vilém II. psal svému generálnímu štábu: „Jsme na konci svých sil. Musíme válku ukončit.“ Nicméně trvalo ještě čtvrt roku, než německá vojska definitivně kapitulovala.
Němci tak ztrácejí své pozice i na východě. Armáda opouští Pobaltí, což se zájmem sleduje Lenin. Ten si brousí zuby na strategicky velmi významnou oblast, odkud by mohl svou bolševickou revoluci snadněji vyvážet do Evropy.
Bolševici proti spojencům
Estonský stát, podobně jako ten československý, vznikal velmi improvizovaně. To se samozřejmě týkalo i jeho armády. Když 28. listopadu bolševici na Estonsko nečekaně zaútočili, stálo proti nim jen 2000 Estonců, na každého ozbrojeného Estonce tedy připadalo šest příslušníků Rudé armády. Během prvního měsíce Estonsko ztratilo téměř třetinu území a v lednu se fronta přiblížila na pouhých 30 kilometrů od Tallinnu.
To byla kritická situace, ale odhodlání Estonců bylo nezměrné, zvláště když získali mocného spojence. Estonské pobřeží totiž chránila eskadra britských lodí a Londýn poslal do bojující země i zásilku zbraní. Zároveň byl vrchním velitelem estonských vojsk jmenován energický generál Johan Laidoner. Ten zvýšil počet mužů ve zbroji na 14 000 a ekonomiku podřídil válce. Do estonských jednotek se hlásila i řada dobrovolníků ze spřátelené Skandinávie, především z jazykově spřízněného Finska.
První útok odražen
Na Tři krále, 6. ledna 1919, Estonci překvapili Rusy dobře propracovanou protiofenzivou. Rudoarmějci byli zmateni, už se viděli, jak odpočívají v těch nejlepších tallinnských hotelích. Byli ovšem donuceni k horečnému ústupu, který se místy měnil u některých jednotek v bezhlavý útěk. 6000 rudoarmějců bylo zajato a 24. února Laidoner vystoupil ve sněmu s projevem, ve kterém slavnostně oznámil, že estonské území je zcela osvobozeno.
Bolševici se ovšem nevzdávali. Stáhli část svých mužů z jiných bojišť, mimo jiné z Lotyšska, které také bojovalo o nezávislost, a celé jaro podnikali útoky na Estonsko. Obráncům se ovšem dařilo linie držet a v zázemí zatím probíhala mobilizace. Do konce května navléklo vojenskou uniformu 74 000 mužů, tedy sedmatřicetinásobek počtu vojáků, kteří se bránili prvnímu sovětskému útoku.
Zeměbrana se nevzdává
Estonci byli ovšem nuceni bojovat na dvou frontách, protože německá menšina se také nehodlala vzdát. Vznikla ozbrojená zeměbrana, což byly jednotky v lecčem připomínající nechvalně proslulé sudetoněmecké Freikorps, terorizující v roce 1938 československou armádu i civilní obyvatelstvo. Vedením Zeměbrany byl pověřen generál Rüdiger von der Goltz, velitel německých říšských jednotek, které v Pobaltí zůstaly i po skončení velké války.
Zeměbrana se do válečných dějů vložila už při sovětské ofenzivě na sklonku roku 1918, kdy bránila estonským a lotyšským jednotkám zaujmout obranné pozice proti postupující Rudé armádě. Počínání to bylo dost krátkozraké. Až počátkem roku 1919 si velení zeměbrany uvědomilo, že Rudá armáda je vlastně i její nepřítel. Zároveň však postupně obsazovala území, které bylo podřízeno lotyšské prozatímní vládě Karlise Ulmanise (viz box).
Lotyši byli pod tlakem, naštěstí jim Estonci poskytli pomoc. Na svém území nechali zformovat několik lotyšských jednotek a poté obě země v součinnosti podnikly útok na německou zeměbranu. K rozhodujícímu střetnutí došlo mezi 19. a 23. červnem. Estonsko-lotyšská vojska z něj vyšla vítězně a německá zeměbrana tak byla definitivně poražena.
Skutečně definitivní vítězství?
V Petrohradě ovšem komisař Rudé armády Lev Trockij stále přemýšlel, jak Pobaltí získat pro bolševickou věc. Preferoval násilnou cestu a tu také po dohodě s bolševickým politbyrem uskutečnil. V říjnu 1919 sovětské Rusko opět na Estonsko zaútočilo. Estonci poslali do boje všechny své jednotky, žádné zálohy v týlu nezůstaly. Proti početně silnějšímu nepříteli se dokázali bránit. Sověti zkoušeli neustále útočit, ale vždy si vylámali zuby.
Třetího ledna 1920 bolševici své snažení konečně vzdali a mohlo být vyhlášeno příměří. 2. února byla mezi oběma stranami uzavřena mírová smlouva, která byla nesporným úspěchem Estonců: „Sovětské Rusko uznává bezpodmínečnou nezávislost a samostatnost estonského státu, vzdávajíc se dobrovolně a na věčné časy všech mocenských práv, které uplatňovalo Rusko vůči estonskému lidu a zemi státoprávně, jakož i na základě mezinárodních smluv, které nyní ve smyslu zde uvedeném nadále pozbývají své platnosti.“
Estonci se však ze své nezávislosti těšili pouhých 20 let. Sověti se nikdy nevzdali svých plánů na obsazení Pobaltí, danou situaci považovali pouze za přechodnou. V roce 1940 byla jejich země pod hrubým nátlakem připojena ke Stalinovu SSSR a nastala léta teroru, kdy mnoho estonských vlastenců skončilo na popravišti nebo v pracovních táborech za polárním kruhem. Až v roce 1991 získala tato země opět nezávislost. Dodnes ovšem Estonsko leží Moskvě v žaludku jak nestrávené sousto a Kreml využije každé příležitosti, aby na Estonce verbálně či ekonomicky zaútočil.
Z prezidentského paláce až do blázince
Podobně jako Estonsko, i Lotyšsko si tvrdě vybojovalo právo na svou existenci. Významnou postavou té doby byl i lotyšský politik Karlis Ulmanis. V době bojů za nezávislost byl předsedou vlády. Později, v roce 1934, rozpustil lotyšský parlament a všechnu moc delegoval na sebe. Ulmanisův režim však nebyl kdovíjak tvrdý a země celkem slušně prosperovala.
Když se SSSR v roce 1940 chystal obsadit Pobaltí, Ulmanis na svou funkci rezignoval. Po svém odstoupení pak zmizel, na svědomí ho měla tajná sovětská policie NKVD. Žádné zprávy pak o něm dlouhá desetiletí nebyly. Informace o něm byly nalezeny až v roce 1993 v psychiatrické léčebně v Krasnovodsku v dnešním Turkmenistánu, kde zemřel v roce 1942. V jeho diagnóze bylo napsáno „Tvrdil, že je lotyšským prezidentem“.
2. Těšínská válka: Jak rozdělit historické knížectví
Protivníci: Československo – Polsko
Rok: 1919
Při pohledu na meziválečnou mapu Evropy leckoho napadne: Proč Polsko a Československo nevytvořily alianci, která by byla naprostou přirozeností? Oba státy vznikly po 1. světové válce, oběma stála u kolébky Francie a stala se jejich – byť, jak se později ukázalo, velmi pochybným – spojencem. Kdyby Čechoslováci a Poláci spolupracovali, měl by to Hitler jistě mnohem těžší.
Leč historie se ubírala jiným směrem. Československo a Polsko byly spíše na kordy, než cokoliv jiného. Důvodů bylo více, ale tím největším bylo nevelké území okolo města Těšín.
Čí je vlastně Těšínsko?
„Mluvila by polsky a trochu česky, pár slov německy a smála by se hezky,“ zpívá v písni s příhodným názvem Těšínská Jaromír Nohavica. Skutečně, Těšínsko bylo křižovatkou mnoha kultur a za rakouské monarchie se zde málokdo hlásil k některé z národností zcela vyhraněně. Vedle Čechů, Poláků a Šlonzáků na Těšínsku žilo ve druhé polovině 19. století i velké množství Němců a Židů.
Historie Těšínska připomíná pingpongový míček. Od roku 990 do roku 1327 bylo Těšínsko součástí Polska. Od roku 1327 bylo Těšínsko v lenní závislosti na českém králi a jako součást zemí Koruny české tak přešlo pod vládu Rakouska-Uherska. Po jeho zhroucení si na oblast brousila zuby jak Praha, tak i Varšava.
Konflikty začínají nenápadně
V roce 1918 území Těšínska žilo 434 521 osob. Podle výsledků rakouského sčítání lidu v roce 1910 používalo 53,8 % obyvatel jako svou řeč polštinu, 26,6 % češtinu a 17,7 % němčinu. Poláci proto argumentovali národnostním hlediskem. Už 12. října 1918, tedy ještě před vyhlášením ČSR, se na schůzi v Těšíně zástupci polských politických stran usnesli na příslušnosti Těšínska k Polsku.
Češi odpověděli 29. října vytvořením Národního výboru pro Slezsko. Ten naopak vyhlásil Těšínsko jako integrální součást Československé republiky. Čechům šlo především o uhelné doly a o kontrolu nad košicko-bohumínskou železnicí, která byla v té době jediným spojením mezi českými zeměmi a Slovenskem. Asi nepřekvapí, že Poláci argumentovali tím, ať si Češi svou železnici postaví někde jinde.
Provizorní rozdělení
Prvního listopadu Těšínsko obsadila polská armáda. Hrozil konflikt, který by ovšem v očích západních mocností oběma stranám uškodil. Češi i Poláci se raději dohodli na prozatímním rozdělení oblasti. Větší část, včetně železnice, připadla Polsku. Pod polskou svrchovaností byly tři čtvrtiny území, na němž žilo 73 % Poláků, 22 % Němců a 5 % Čechů. Pod správu Prahy přešla zbývající čtvrtina, na které žilo zhruba 70 % Čechů, 20 % Němců a 10 % Poláků. Praha tento stav ovšem nepovažovala za trvalý.
V lednu 1919 se chystaly volby do varšavského Sejmu. Ty se měly konat i v polské části Těšínska, které ovšem bylo podle dohod rozděleno jen provizorně. Polsko vědělo, že dohody porušuje, proto na dohled nad volbami poslalo do své části Těšínska armádu.
Praha jde do boje
Pražská vláda sáhla k silovému řešení patové situace. Velitelem československých jednotek byl jmenován francouzský legionář Josef Šnejdárek. Československé vojenské síly byly tvořeny 21. střeleckým plukem legionářů z Francie o síle 3 praporů, praporem 54. pěšího pluku z Olomouce, praporem 93. pěšího pluku ze Šumperka, 17. mysliveckým praporem z Fryštátu, praporem dobrovolníků z Bohumína a praporem dobrovolníků z Orlové. Další zálohy byly připraveny.
Poláci měli v oblasti mnohem slabší jednotky. Polská vláda ve svých nejdivočejších myšlenkách viděla svou zemi rozprostírat se až k Černému moři a díky tomu Polsko mělo územní spory s kdekým. Proto její vojenské síly byly vázány na mnoha místech a nemohly se soustředit jen na boj proti Čechoslovákům.
Zvěrstva na obou stranách?
Praha nejdříve předložila Varšavě ultimátum. To ovšem vypršelo bez odpovědi, takže 23. ledna 1919 ve 13 hodin zahájili Čechoslováci útok. Už během prvního dne zavlál československý prapor (který byl v té době paradoxně totožný s polským) nad Bohumínem a Karvinou. O čtyři dny později byl obsazen Těšín a Čechoslováci se chystali k postupu za Vislu. Pražská vláda ovšem obdržela nótu z Francie, ve které se pravilo, že Československo musí své vojenské akce zastavit. Západ si v nově vzniklých státech střední Evropy přál klid.
K obětem došlo nejen mezi vojáky, ale i mezi civilním obyvatelstvem a obě válčící strany se obviňovaly z krutostí. Poláci obvinili československé vojsko, že padlému synovi polského generála Cezary (? – 1. pád?) Hallera údajně vyloupali oči. Český tisk naopak psal o údajných zvěrstvech a střelbě zezadu ze strany polských civilistů a Polácích, kteří padlému českému legionáři měli odřezat nos, uši a přirození. To vše napomohlo k tomu, že emoce se léta na Těšínsku neuklidnily.
Přichází pařížské rozhodnutí
Spor o Těšínsko se přenesl k diplomatickému stolu v Paříži. Každá strana trvala na své pravdě, Češi argumentovali právem historickým, na které ovšem zapomínali v případě jižního Slovenska, Poláci zase právem národnostním, na které pro změnu zase zapomínali v případě západní Ukrajiny.
Až 28. července 1920 padlo rozhodnutí. Těšínské historické území bylo mezi obě země rozděleno. Polsko získalo 1 002 km² s celkem 139 630 obyvateli, z toho 61,1 % hovořících polsky, 1,4 % hovořících česky a 31,1 % hovořících německy. Československu připadlo 1280 km² s celkem 295 191 obyvateli, z toho 48,6 % hovořících polsky, 39,9 % hovořících česky a 11,3 % hovořících německy. ČSR tak získala i bohumínskou dráhu a uhelná ložiska.
Hořkost přetrvala léta
Tento spor mezi potenciálními spojenci měl trvalé následky. Vztahy mezi Varšavou a Prahou byly chladné, i proto, že politici na obou stranách neměli zájem o jejich oteplení. Československý ministr zahraničí Edvard Beneš například neustále odmítal návrhy na připojení Polska k Malé dohodě (spojenectví Československa, Jugoslávie a Rumunska). Napětí vyvrcholilo v kritických dnech podzimu roku 1938. Polsko, notně povzbuzováno Hitlerem, anektovalo téměř celou část československého Těšína. Netrvalo ani rok a Polsko se pod německým a také sovětským náporem zhroutilo.
Po 2. světové válce se spor opět vynořil, ale vše zůstalo u předmnichovských hranic. Československo-polský spor o Těšínsko s konečnou platností ukončila smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná ve Varšavě 13. června 1958. Těšín se stal rozděleným městem. Až nyní, kdy jsou obě země v Evropské unii a staly se součástí Schengenského prostoru, se z Těšína znovu stal jednotný městský celek, byť se dvěma správami. Nicméně dozvuky dlouhého sporu mezi místním obyvatelstvem stále ještě přetrvávají.
3. Malá válka: Vyostření letitého sporu
Protivníci: Slovensko – Maďarsko
Rok: 1939
„Tisícročné manželstvo s Maďarmi sa nevydarilo. Musíme sa rozísť,“ prohlásil po skončení 1. světové války slovenský politik Andrej Hlinka. Jak to ale v životě bývá, mezi bývalými manželi občas dochází ke třenicím i po rozvodu.
Meziválečná Československá republika zpočátku považovala za své největší nepřátele Habsburky a Maďarsko. Proti Maďarům dokonce vznikla aliance – Malá dohoda, kterou kromě ČSR podepsali i Rumuni a Jugoslávci. Všechny tři státy si totiž z uherského království uřízly značný kus území (Maďarsko se zmenšilo o 70 %) i s maďarským obyvatelstvem (čtvrtina Maďarů se ocitla na územích jiných států) a dalo se očekávat, že Budapešť se s daným stavem jen tak nesmíří.
Bílý kůň v Košicích
Maďaři pocítili svou příležitost koncem kritických 30. let 20. století. Hitlerovo Německo začíná řádit ve střední Evropě a maďarský režim regenta Horthyho se stává jeho spojencem. Jakmile je Československo nuceno odevzdat svá pohraniční území Německu a Těšínsko Polsku, Maďarsko se rovněž vytasí se svými požadavky. Nakonec získává pás jižního Slovenska, včetně Košic, do kterých regent Horthy vjede jako bájný princ na bílém koni.
Okleštěné Československé republice však není dopřáno dlouho existovat. V březnu české země obsazuje nacistické Německo (viz 21. STOLETÍ 2009/03) a Slovensko vyhlašuje alespoň na oko nezávislost, ve skutečnosti se však stává satelitem Německa. Maďarsko dané situace využívá tím, že násilně obsazuje zbytek Podkarpatské Rusi, kde se ovšem československá armáda statečně brání, dokud není nucena ustoupit do Rumunska.
Maďarská pomoc Slovákům?
Budapešť zkouší leccos. 14. března 1939, v den, kdy slovenský sněm vyhlásil svrchovanost, varuje československou armádu dislokovanou pod Tatrami, že v případě jejího zásahu se bude „cítit nucena přispěchat slovenskému národu na pomoc.“ Maďarská vojenská přítomnost byla to poslední, co si bratislavští politici přáli, vždyť Maďaři pro ně byli stále strašákem.
Hitler měl zájem na tom, aby se oba jeho vazalské státy dostaly do konfliktu. Věděl, že jak Maďaři, tak Slováci se v případě konfliktu obrátí na Berlín a Německo pak bude před světem vypadat jako mírotvorce. Maďarům bylo jasné, že nově vzniklý slovenský stát je realitou, ale nějaký ten kousek by z něj ještě rádi ukousli. Jejich pozornost se zaměřila především na východní Slovensko. Jejich argumentace spočívala v údajné těsné ekonomické provázanosti Podkarpatské Rusi a právě východního Slovenska.
Maďarská lest
Devět dní po vyhlášení Slovenské republiky vnikla maďarská vojska na východní Slovensko. Československá armáda v té době již neexistovala a slovenské ozbrojené síly se teprve vytvářely. Maďaři se proto setkali jen s minimálním odporem. Navíc použili lsti, kdy čelní jednotky postupovaly s bílým praporem a zmatenému obyvatelstvu oznamovaly, že celá akce se děje s vědomím Berlína. Dalším maďarským úskokem bylo i to, že v čele jejich jednotek jela ukořistěná bojová vozidla z Podkarpatské Rusi, která na sobě ještě měla namalované výsostné československé znaky.
Slovenská vláda ještě ten den nařídila protiútok. Zároveň vznesla ostrý protest, do Budapešti zaslala diplomatickou nótu a obrátila se na Německou říši, aby zasáhla ve smyslu Ochranné smlouvy (viz box), kterou Slovensko podepsalo s Hitlerem. Berlín však nijak nereagoval, jen vyčkával, jak se situace vyvine. Maďarské jednotky nakonec v průběhu 23. března dosáhly linie Remetské Hámre – Ruskovce – Jesenov – Bunkovce – Blatné Remety.
Nacistický mírotvorce
24. března Maďaři zaútočili na letiště ve Spišské Nové Vsi, odkud startovala zastaralá slovenská letadla. Při útoku zahynulo i několik civilistů. Slovenské pozemní vojsko, v jehož velení zůstávali i někteří čeští důstojníci, se neúspěšně pokoušelo o protiútok. V tu chvíli zasáhlo Německo a nařídilo oběma stranám zastavit palbu. Nicméně, přestřelky trvaly až do konce března.
Maďaři vzhledem ke své vojenské převaze vyšli z konfliktu vítězně. Ke svému státu přičlenili území o velikosti 1700 km čtverečních (zhruba polovina karlovarského kraje), na kterém žilo 70 000 obyvatel. Z drtivé většiny se jednalo o Slováky a Rusíny.
Po skončení 2. světové války se v této oblasti mapa opět překreslovala. Podkarpatská Rus se „dobrovolně“ stala součástí SSSR a Slovensku se vrátily jeho nejvýchodnější cípy. Každopádně Malá válka ještě více vyostřila slovensko-maďarský antagonismus, který je patrný dodnes.
Německý hodný strýček
„Samostatné Slovensko bude vnitřně slabé, což je pro Německo ideální stav,“ psalo se před březnovými událostmi roku 1939 v oběžníku německého ministerstva zahraničí. Němci záhy po vzniku Slovenské republiky (Slovenská republika byl oficiální název, byť se častěji užíval termín Slovenský stát) Bratislavě vnutili tzv. Ochrannou smlouvu. Tato smlouva ve své podstatě zakládala vazalské postavení Slovenska vůči hitlerovskému Německu. Podpisem ochranné smlouvy se Slovensko zavázalo provádět svojí zahraniční a vojenskou politiku v souladu se zájmy Berlína. Na území Slovenského státu byla vytvořena tzv. Ochranná zóna, což byla část západního Slovenska, ohraničená věncem Malých a Bílých Karpat. Zde byly dislokovány německé jednotky, které nepodléhaly vládě Slovenského státu. Ochranná smlouva měla platit 25 let a její součástí byl i tajný dodatek o hospodářské a finanční spolupráci. Němci tak získali kontrolu nad slovenskou ekonomikou.
4. Laponská válka: Boj bývalých spojenců
Protivníci: Finsko – Německo
Rok: 1944–1945
V září 1944 bylo již jen otázkou času, kdy nacistické Německo prohraje válku, kterou samo vyprovokovalo. Spojenecká vojska na západě obsadila Brusel a u Trevíru dosáhla předválečných německých hranic. Z východu neúprosně postupovala mašina sovětské armády. V září obsadila bulharskou metropoli Sofii a také estonský Tallinn. Sovětský vůdce Stalin nenechal nikoho na pochybách, že pobaltských zemí, které získal díky podepsání hanebné smlouvy s Hitlerem, se vzdát nehodlá.
Německo přicházelo i o své spojence. Italové, jak je jejich dobrým zvykem, přešli do opačného tábora. Od Němců se odvrátili i Bulhaři a Rumuni. Finové už rovněž neměli na spojenectví s Německem zájem. Zaječí úmysly mělo Maďarsko. Němcům tak vlastně zůstalo jen povstáním zmítané Tisovo Slovensko a Chorvatsko se zločinným ustašovským režimem, které ovšem neustále muselo bojovat s Titovými partyzány. A pak na Dálném východě samozřejmě Japonsko, ovšem to nebylo Německu nic moc platné.
Finské obrození
Finsko se dokonce v roce 1944 s Německem dostalo do konfliktu. Jeho příčiny je však třeba hledat už v roce 1917. V tom roce proběhla v Rusko revoluce a Finsko, které bylo od roku 1809 jeho součástí, konečně získalo nezávislost. Finové získali některá strategická území, včetně lokality blízko (30 km) Petrohradu a přístavu v Kronštadtu. Bolševický ruský stát byl tehdy vnitřně slabý, takže celkem bez okolků na tuto úpravu hranic přistoupil. Není bez zajímavosti, že za ruskou stranu vedl jednání s finskou delegací Josif Stalin.
Koncem třicátých let už byla situace poněkud jiná. Sovětský Svaz začal rozvíjet svou imperiální politiku, která se zhmotnila ve zmiňovaném sovětsko-německém paktu. Podle tajného dodatku připadla do sovětské sféry vlivu Besarábie (dnešní Moldávie, tehdy část Rumunska), Pobaltí a také Finsko.
Máme kam pohřbít své mrtvé
V říjnu 1939 bylo zahájeno jednání mezi Finskem a SSSR. Sověti požadovali ostrovy ve Finském zálivu a výměnu některých území. Finové celkem bystře pochopili, že kam se vtlačí bolševická bota, dobrovolně už neodejde. Sovětské podmínky finská delegace odmítla.
30. listopadu sovětská vojska na pětimilionové Finsko zaútočila. Co se však nestalo – houževnatí Finové měli tu drzost se bránit, a navíc úspěšně. „Dobyli jsme právě tolik finského území, aby bylo kam pohřbít naše mrtvé,“ prohlásil jeden ze sovětských generálů. Nicméně, sovětská početní převaha se musela projevit. Po třech měsících statečných bojů Finové souhlasili s dalším jednáním. Sověti si nakonec vymohli své, i když jejich původní válečné plány počítaly s obsazením celého Finska. Pro zajímavost – na finské straně padlo 22 000 mužů, kdežto sovětské ztráty činily 130 000 mrtvých vojáků.
Spojenectví se Satanem
Příměří a předstírané přátelství mezi dvěma despotickými režimy v Německu a SSSR nemohlo vydržet dlouho. 22. června 1941 se obě země ocitly ve válečném stavu. Wehrmacht se hnal znepokojivou rychlostí do ruských stepí. Jako nástupní území si německý agresor vybral i Finsko. 25. června 1941 odpověděl Sovětský Svaz leteckým bombardováním finských měst a dělostřeleckým ostřelováním finského území Rudou armádou. Finsko ještě týž den vyhlásilo SSSR válku. Během necelých dvou měsíců finská armáda osvobodila území ztracená v zimní válce pokračovala dál do nitra Východní Karelie, a spolu s Wehrmachtem směrem na Bílé moře, Oněžské jezero a řeku Svir.
Zatímco Německu šlo o ovládnutí východního prostoru, finský postup se omezil na dobytí území, ztraceného v zimní válce. Němci sice na Helsinky naléhali, aby se do bojů zapojili více, Finové to ale odmítli. Naopak několikrát Sovětům navrhli uzavřít mír, leč bezúspěšně. Finsko jako spojenec nacistického Německa se však ocitlo v prekérní situaci. Některé země, jako například Velká Británie, mu vyhlásily válku. Naopak USA k podobnému kroku nesáhly.
Rudá armáda v Helsinkách?
Jak se karta na východní frontě začala obracet ve prospěch SSSR, zhoršovaly se i vztahy mezi Německem a Finskem. Hitler sice skandinávský národ obdivoval, ale to na Finy velký dojem nedělalo. Finsko odmítlo vydat Německu norské židovské emigranty, rovněž tak i vlastní občany židovského původu. Ba dokonce Židé bojovali ve finských jednotkách, paradoxně po boku nacistických vojsk.
Na jaře roku 1944 Sovětská armáda došla až k finským hranicím. Stalin chtěl znovu obsadit Finsko celé a pokud možno je přičlenit k SSSR. Finové se však znovu statečně bránili a navíc Stalin potřeboval přemístit svá vojska do střední Evropy k útoku na samotné Německo.
V září podepsaly SSSR a Finsko příměří. Finové opět přišli o nemalou část svého území a navíc zde vyvstal další problém. Ve Finsku byly stále přítomny německé posádky. Ty chránily především důležitá ložiska niklu. Jeden z bodů sovětsko-finské smlouvy o příměří nařizoval finské straně nejpozději měsíc po uzavření smlouvy demobilizovat armádu na předválečný stav. To v praxi znamenalo, že buďto Finové vyprovodí většinu Němců ze země do měsíce, nebo budou muset demobilizovat s Němci v zemi. To by dalo Rudé armádě legitimní důvod obsadit podstatnou část finského území. Z takového vývoje věcí většině Finů vstávaly na hlavě hrůzou vlasy.
Spálené Laponsko
Němci a Finové se zprvu snažili tajně dohodnout. Obě strany schválily harmonogram stahování německých vojsk. Aby Sověti měli dojem, že se něco skutečně děje, obě vojska dokonce předstírala boje. Jenže v tu chvíli zasáhl Adolf Hitler. Ten důrazným rozkazem zakázal, aby německé jednotky ustoupily, byť o jediný krok. Výsledkem bylo neodvratitelné střetnutí Finů a Němců, tentokrát již nepředstírané.
Německé námořnictvo zaminovalo pro Finsko klíčové námořní trasy a v Operaci Tanne Ost se dokonce pokusilo obsadit jednu z nejdůležitějších finských opěrných bodů ve Finském zálivu – Suursari. Finové však útok odrazili. Nacistická vojska zároveň začala praktikovat taktiku známou už z bojů na východní frontě – taktiku spálené země. Například zcela zničili známé finské město Rovaniemi, jež bylo zcela srovnáno se zemí. Podobný osud stihl i další rozsáhlé části Laponska, o své domovy přišlo více než 100 000 lidí. Je pochopitelné, že Finové nemohli přenést přes srdce, že jim nějaká cizí armáda dělá z vlasti kůlničku na dříví.
Důsledky války
Vymysleli proto překvapivý tah. Jejich jednotky se 1. října 1944 vylodily poblíž strategického přístavu Tornio poblíž švédských hranic. Již první den po invazi bylo město osvobozeno. Němci se další čtyři dny snažili o protiútok, leč přístav již z finských rukou nevyrvali. Po této porážce se Němci raději dali na ústup. Nicméně poslední němečtí vojáci se ve Finsku drželi až do dubna roku 1945. V té době už byla finská armáda demobilizována a bojů se účastnilo pouhých 600 vojáků, z valné části 18tiletých rekrutů. Ve Finsku je tato etapa Laponské války připodobňována středověké dětské křížové výpravě.
Ač početně nevelké, stačily německé jednotky udělat z Laponska měsíční krajinu. Velitel německých vojsk ve Finsku, generál Lothar Rendulic, byl po skončení války spojenci zajat a souzen. V žalobě se nehovořilo jen o zločinech provedených za Laponské války, Rendulic měl na svědomí třeba i útoky na civilisty během útoku Německa na Jugoslávii v roce 1941. Generál byl odsouzen na 20 let, nicméně z tohoto trestu si odseděl pouze roků šest.
Finská republika se po skončení války ocitla v sovětské sféře vlivu. Musela obratně manévrovat ve své zahraniční politice a občas si nechat z Moskvy mluvit do politiky vnitřní. Ale nedopadla jako Československo a ostatní středo- a východoevropské státy, ze kterých se stali někdy i vlastním přičiněním vazalové v rudých okovech. Finsko si dokázalo zachovat demokratický systém i svobodný trh, z čehož tato hrdá země těží dodnes.
5. Čínsko-sovětská válka
Rok: 1966–1969
„Internacionalismus je zdrojem pokroku a dělník nikdy nepozvedne zbraň proti jinému dělníkovi,“ hlásala s oblibou komunistická propaganda. Není třeba zdůrazňovat, že šlo o prázdná hesla – bolševickým představitelům kdekoliv na světě šlo především o moc, o kterou se odmítali s kýmkoliv dělit a kterou pokud možno usilovali ještě rozšířit. Sovětský svaz se nerozpakoval použít armádu proti vlastnímu obyvatelstvu i proti tzv. spřáteleným zemím. Rok 1953 ve východním Německu, 1956 v Maďarsku či 1968 v Československu hovoří za vše.
SSSR se prohlašoval za učitele pokrokového světa, za první socialistický stát na světě. Vše muselo fungovat podle přání Moskvy, zotročené země neměly právo na vlastní politiku. Pár výjimek, které se Kremlu postavily, se ovšem našlo, například Titova Jugoslávie. Však ihned poté komunistická propaganda spustila triády o krvavém psu Titovi.
Ovšem jeden soupeř v „táboře míru“ Sovětskému svazu nakonec přece jen vyrostl. A byl to soupeř, kterého muselo moskevské vedení chtě nechtě respektovat. Bolševici totiž po skončení druhé světové války ovládli Čínu, nejlidnatější zemi světa.
Vítězové se nekárají
Zpočátku byly vztahy obou režimů téměř idylické. Vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung viděl ve Stalinovi svého velkého učitele. Přesto si tu a tam udělal něco po svém, Stalin mu to ovšem z nutnosti toleroval: „Když v roce 1945 skončila válka s Japonskem, vyzvali jsme čínské soudruhy, aby s Čankajškem (vůdčí postava čínských nacionalistů bojujících proti komunistům; v době, kdy Čínu okupovalo Japonsko, se obě strany nakrátko spojily – pozn. aut.) uzavřeli dohodu, jak je jen modus vivendi možný. Slovně s námi souhlasili, ale jakmile odjeli domů, dělali si to podle svého: sebrali síly, udeřili a Čankajška vyhnali. Ukázalo se, že pravdu mají oni, ne my.“
Při příležitosti Stalinových sedmdesátých narozenin Mao přijel vlakem do Moskvy. Na slavnostní recepci řekl sovětskému vůdci: „Soudruhu Staline, jste učitelem a přítelem celého světa, jste učitelem a přítelem čínského lidu.“ Stalin podobné holdy vyžadoval, i když v koutku duše byl přesvědčen o jejich neupřímnosti. Na oplátku Maovi odpověděl: „Nikdy jsem nečekal, že jste tak mladý a silný. Dobyl jste velkého vítězství a vítězové se nekárají.“
Smluvní přátelé
Ještě za Stalinova života podepsaly SSSR a Maova Čína smlouvu o přátelství. Sověti souhlasili s převodem některých železnic na čínském území, které byly dosud pod jejich kontrolou, vrátili i přístav Port Arthur. Stalin jistě tyto kroky nedělal s nadšením, ale byl si vědom, že k Maovi se nemůže chovat stejně jako třeba ke Gottwaldovi, kterého mohl seřvat, kdykoliv se mu zachtělo, ba dokonce, kdyby si umanul, poslat jej na popraviště.
Ruku v ruce oba diktátoři postupovali i během korejské války (1950–53). Proti Američanům zde do boje vyrazili vedle korejských bolševických bojůvek i tzv. čínští dobrovolníci. To vše nemohlo projít bez souhlasu Kremlu. Výsledkem korejské války bylo rozšíření bolševického mocenského vlivu na severní část korejského poloostrova.
Maův kult osobnosti
Stalin byl pro Mao Ce-tunga skutečně velkým učitelem. Podobně jako Stalin v SSSR i Mao si v Číně vypěstoval neuvěřitelný kult osobnosti. Mao byl oslavován jako bezmezný vladař a označován jako „velký kormidelník“ a „nejrudější z rudých sluncí v naších srdcích“. Každý den začínal rituálem „tance věrnosti“ – džiga s přiložením ruky k čelu a k srdci na znamení toho, že mysl i srdce všech překypují bezmeznou láskou k Maovi.
Mao byl přesvědčený stalinista, a proto nelibě nesl, když Nikita Chruščov, byť za zavřenými dveřmi, kritizoval roku 1956 na 20. sjezdu KSSS Stalinovy metody vládnutí. Od té chvíle se začínají vztahy mezi Čínou a SSSR ochlazovat.
Jestřáb s jadernou pumou
Mao se cítil být jestřábem, který byl v padesátých letech a začátkem let šedesátých vůči západním demokraciím mnohem nesmiřitelnější než Moskva. V soukromí kritizoval Sovětský Svaz, že stáhl jaderné zbraně z Kuby, odmítl podepsat i smlouvu mezi SSSR, USA a Británií o zákazu jaderných zkoušek. Před světem však obě země udržovaly „bratrskou jednotu.“ Například stále pokračovaly práce sovětských poradců a čínských vědců na čínské jaderné bombě.
Záhy však sovětští jaderní specialisté začali z Číny mizet. Číňané však svou práci dotáhli do konce a 15. října 1964 vstoupili do jaderného klubu. Pekingu vzrostlo sebevědomí a v čínském politbyru zazněly i územní požadavky vůči SSSR.
Válka je na spadnutí
V roce 1966 byla v Číně zahájena nechvalně proslulá kulturní revoluce. Desetitisíce zfanatizovaných Číňanů listovaly Rudou knížkou, která obsahovala citáty velkého Maa. Začal hon na nepřátele lidu, prohřeškem byla i znalost cizího jazyka. Teroristé z Rudých gard byli nesmírně vynalézaví ve způsobech mučení, jejich arzenál čítal až 80 možností, jak násilím donutit oběti k přiznání. Lidem odsouzeným na smrt byla před veřejnou popravou přeťata průdušnice a nahrazena ocelovou trubičkou, aby mohli dýchat, ale nemohli vykřikovat protistátní hesla. Čínská realita neměla v té době daleko od hrůzné fikce George Orwella 1984.
Vliv kulturní revoluce se promítl i do čínské zahraniční politiky. Tehdejší premiér Čou En-laj se nerozpakoval prohlásit: „Pohraniční válka se SSSR začne dříve než válka s USA.“ Peking tvrdil, že pouze on kráčí správnou cestou ke komunismu. Propaganda hlásala k Sovětům nenávist, ulice, kde sídlila sovětská ambasáda, byla pojmenována na Antirevizionistickou. Došlo dokonce i k fyzickým útokům na sovětské diplomaty.
Československý katalyzátor
Vztahy mezi oběma státy byly více než napjaté. Vliv na ně začala mít i situace v zemi, která byla od Číny tisíce kilometrů vzdálená – v Československu. Rok 1968 byl ve znamení Pražského jara, kdy se československé stranické vedení pokusilo o nemožné, totiž polidštit totalitní systém. Jak známo, tento pokus rozdrtily pásy tanků Varšavské smlouvy. To vše na základě tzv. Brežněvovy doktríny omezené suverenity, kdy si Moskva vyhradila právo zasáhnout v zemi, kde byl podle jejího názoru dosavadní bolševický režim ohrožen.
Čínští bolševici vnitřně s Dubčekovými reformami jistě nesouhlasili, ale vpád Sovětských vojsk do Československa jim poskytl vhodnou záminku vyostřit s Moskvou nepřátelství.
Byla nasazena aerosolová puma?
Na pohraniční řece Ussuri leží docela velký ostrov, který nese název Damaňskij. Je dlouhý 1700 metrů a široký 500 metrů. Léta byl předmětem sporů mezi Ruskem a Čínou. Pro Maa to byla vhodná záminka a 2. března 1969 ostrov začala obsazovat čínská vojska. Sověti je za těžkých ztrát z ostrova vytlačují. Číňané to však 15. března zkoušejí znovu. Na sovětské straně byla povolána 135 motostřelecká divize, která se rozvinula podél břehu řeky Ussuri. Divize měla ve výzbroji moderní raketomety BM 21. Bylo to jejich první bojové nasazení a přes 700 Číňanů našlo smrt v ohnivé vichřici. Některé prameny hovoří i o tom, že Sověti v bojích použili i aerosolovou bombu. Ta, na rozdíl od atomové, nezanechává žádné zamoření, takže postupující jednotky mohou záhy území snadno obsadit. Rusové ji údajně použili i ve válce proti čečenským povstalcům.
Sověti v této bitvě tedy Číňany naprosto rozdrtili. 13. srpna 1969 však Číňané útočí znovu, tentokrát na hranici s dnešním Kazachstánem. Během jediného dne jsou čínské jednotky zatlačeny zpět. Číňané přijdou o 19 vojáků, Sověti o dva.
Atomová fáma
V té chvíli do hry vstupuje propaganda. Moskva vypouští dezinformaci, ve které tvrdí, že se chystá na jaderný úder proti Číně. Zprávu přebírají i západní sdělovací prostředky a Kreml ji na četné urgence nevyvrací. Hrozba jaderného útoku Číňany od dalších incidentů odradí. Po skončení studené války se ukázalo, že se ze strany SSSR jednalo skutečně jen o cíleně vypuštěnou fámu.
Číňané poté raději souhlasili s tím, že hranice mezi oběma zeměmi jsou trvalé a neměnné. Chladné vztahy mezi bolševickými giganty zůstaly. Na sklonku 70. let, kdy Čína zahájila útok na vietnamských hranicích, Sovětský svaz zareagoval stažením části svých vojsk z východního Německa na sovětsko-čínskou hranici. Po rozpadu SSSR se vztahy částečně uvolnily, ale dodnes se v poltických a vojenských kruzích hovoří o existenci čínských plánů na obsazení asijských částí Ruska.
Maovo myšlení
Čínští soudruzi nebyli troškaři. V rámci vítězství svých „ušlechtilých“ myšlenek byli ochotni obětovat více než miliardu lidí: „Na světě žije celkem 2,7 miliardy lidí a přibližně třetina by mohla zahynout. Pokud by došlo na nejhorší, mohla by padnout i celá polovina lidstva. Avšak polovina by ještě zůstala a imperialismus by byl zašlapán do země a svět by se stal socialistickým. Po mnoha letech by populace ve světě opět dosáhla 2,7 miliardy a jistě by se rozrostla ještě víc.“ To jsou slova Mao Ce-tunga, která pronesl v roce 1957.
