Domestikovaná zvířata, jakou jsou krávy, ovce či kozy, jsou lidskými souputníky už po tisíce let. Spolu s nápadným přemnožováním lidí se však „přemnožují“ i tyto druhy. Jejich zažívání má však jednu nevýhodu. Produkuje totiž významný skleníkový plyn – metan. Vědci nyní testují několik scénářů, jak si s rostoucím problémem poradit. 
Odborníci se mohou přít o to, do jaké míry je činnosti lidí skutečně zodpovědná za oteplování planety. Jedno je však jisté – skleníkové plyny, které k oteplování podstatnou měrou přispívají, jsou zde a jejich koncentrace v atmosféře neustále roste. Podstatnou měrou se na jejich přibývání podílejí i neustále se zvyšující nároky lidstva na obživu. V případě produkce oxidu dusného a metanu je zemědělství dokonce tím úplně nejvýznamnějším zdrojem těchto skleníkových plynů. Vědci proto nezahálejí a činorodě se věnují výzkumům, které by mohly naší planetě od neustále se zvyšující zátěže odpomoci. Někteří vyvíjejí účinnou „protimetanovou“ vakcínu, jiní navrhují ještě radikálnější řešení. Romantickou venkovskou idylu s pasoucími se ovcemi a krávami by v budoucnu mohl nahradit úplněji jiný obrázek. Své doposud neotřesitelné místo mezi domácím zvířectvem by mohli přežvýkaví sudokopytníci přepustit zcela exotické skupině – australským vačnatcům.
Přežvýkavce mezi zvířaty, ty smíte jíst!
Tento citát z biblické knihy Leviticus naznačuje mnohé – mezi domácími zvířaty, s nimiž začal člověk před dávnými časy spolupracovat, najdeme nápadně velký počet zvířat, která řadíme mezi přežvýkavce. Abychom byli zoologicky přesní – jedná se velkou skupinu sudokopytníků z podřádu přežvýkavců (Ruminantia). Z domácích zvířat mezi ně patří nejrůznější druhy skotu (bizoni, buvoli, jakové, krávy, zebu), dále pak ovce, kozy, ale například i sobi. A co vlastně dělá přežvýkavce tak zvláštní a pro zoology dobře vymezenou skupinou? Za jejich zvláštnosti může v první řadě jejich potravní specializace. Všichni přežvýkaví sudokopytníci jsou, na rozdíl třeba od prasat, která si ráda zpestří jídelníček masitou stravou, bezvýhradnými vegetariány. Rostlinná strava však není příliš kaloricky vydatná a přežvýkavci musí proto nejen hodně jíst, ale zároveň se také snažit každé sousto špatně stravitelné potravy co nejlépe využít.
Žaludek na díly
Evoluce je pro konzumování špatně stravitelné celulózy vybavila speciálním zařízením – obrovským žaludkem, který je rozdělen na několik částí. Prvním třem říkáme souhrnně předžaludky (bachor, čepec, kniha), pravým žaludkem je až poslední z nich – sléz. Nejdůležitější a největší částí je bachor. V něm se začnou na potravu působit nejrůznější symbiotické organismy – bakterie a houby. A právě v tom spočívá kámen úrazu! Prvními produkty při trávení celulózy jsou mastné kyseliny, vodík a oxid uhličitý a vodík. Zatímco mastné kyseliny může organismus přežvýkavce dále využít, vodík a oxid uhličitý jsou v tomto kole pouhým odpadními produkty. A právě v tomto momentě nastupují, bakterie, které dokáží tyto látky využít pro svůj vlastní prospěch. Má to však jednu nevýhodu – odpadním produktem jejich „oběda“ je metan. Takovým mikroorganismům říkáme metanogenní.
Metan ze země i ze zvířat
Metan patří k nejproblematičtějším skleníkovým plynům. Jeho „skleníkový účinek“ je asi 20x vyšší, než je tomu u oxidu uhličitého. Mezi jeho přirozené zdroje patří zejména nejrůznější anaerobní rozklady organických látek (např. v močálech, jimiž je pokryta velká část severské tundry), ale i podzemní zásobárny „zemního plynu“, který na řadě míst přirozeně uniká do atmosféry (např. z mělkého moře při severním pobřeží Ruska). Jedním z nejvýznamnějších zdrojů metanu v atmosféře jsou ale právě domácí zvířata. Podle výzkumů argentinských vědců, kteří lapali metan vylučovaný krávami do speciálních kontejnerů, vyprodukuje jedna kráva neuvěřitelných 265 litrů metanu denně! Odborníci navíc odhadují, že porostou-li nároky lidstva na maso a mléko současným tempem, pak budou okolo roku 2050 téměř dvojnásobné. Před vědci nyní stojí důležitý úkol: Jak uspokojit zvyšující se nároky lidstva na výživu a zároveň zpomalit globální oteplování bez toho, aby nutili lidi stát se vegetariány?
Dieta pro krávy
Otázka tedy zní: Jak zabránit přežvýkavcům ve tvorbě metanu? Jedním z řešení je naordinovat krávám, ovcím a kozám „dietu“. Takové výzkumy jsou v poslední době mezi krmivářskými specialisty skutečně velkým šlágrem. Tým pod vedením Ermias Ketebrase z University of Manitoba v americkém Winnipegu v nedávné době přišel se studií, podle níž zvířata krmená pouze směsí píce a kukuřičného šrotu, vylučovala o 20 % metanu méně. Přidáním nenasycených mastných kyselin obsažených např. v kokosech či slunečnicovém oleji, by se emise mohly snížit o dalších 20 %. Významné slovo má při omezování produkce metanu má i skupina látek, které známe všichni z řady různých plodin, např. z čaje, trnek, borůvek či červeného vína. Jsou to třísloviny (taniny) a vyskytují i v mnoha rostlinách, které jsou využívány jako pícniny pro dobytek. Rostlinami obzvlášť bohatými na taniny jsou např. jetely (r. Trifolium), nebo vičenec ligrus (Onobrychis viciifolia). Vědci z Austrálie a Nového Zélandu se zase pokoušejí vyšlechtit pícniny s nižším obsahem O-metyl-fransferázy, které krávy snadněji stráví.
21. STOLETÍ dodává:
Využívání krmivových přídavků, ať už taninů nebo např. allicinu, obsaženého v česneku, však ještě nebylo dostatečně kvalitně otestováno na živých zvířatech. Existují proto oprávněné obavy, že tyto látky by mohly zvířatům způsobit zdravotní obtíže.
Vakcína proti metanogenům
Metanogenní mikroorganismy, které žijí v trávicím traktu přežvýkavců, nejsou vlastně pravé bakterie, ale příslušníci samostatné říše takzvaných archebakterií. Těchto titěrných mikroorganismů vědci v trávicím traktu domácích přežvýkavců doposud objevili asi 20 druhů. Mikrobiologové se již delší dobu pokoušejí vyvinout vakcínu, která by v trávicím traktu zabíjela pouze metanogeny, zatímco jiné druhy mikroorganismů by nechávala na pokoji. Již v roce 2004 se australskému týmu podařilo objevit vakcínu, které snižovala produkci metanu u ovcí o zhruba 8 %. Zatímco na australské ovce zabírala spolehlivě, novozélandské vůči ní byly překvapivě imunní. „Je to pravděpodobně proto, že kmeny bakterií v Austrálii a na Novém Zélandu jsou odlišné“, říká k tomu Bryce Buddel z Wallaceville Animal Research Centre v novozélandském Aucklandu. Na stejném úkolu nyní ve stejném ústavu pracuje tým pod vedením mikrobiologa Graeme Attwooda. V nedávné se mu podařilo objevit enzym, který se dokáže „probourat“ buněčnou stěnou jen a pouze metanogenních bakterií. V současné době testují tuto látku na živých organismech.
Jak to dělají klokani?
Athol Klieve, mikrobiolog z Department of Primary Industries and Fisherie v australském Brisbane, má za to, že bychom mohli v budoucnu přinutit domácí zvířata k tomu, aby neprodukovala vůbec žádný metan. Inspiraci našel u typických australských živočichů – klokanů. Jejich trávicí trakt totiž na rozdíl od přežvýkavců nebývají metanogenní mikroorganismy, ale pouze mikroorganismy acetogenní. Koncovým produktem jejich metabolismu není metan, ale mastná kyselina acetát, která je nejen neškodná, ale navíc pro organismus klokanů prospěšná. Acetogeni jsou v zažívacím traktu přežvýkavců přítomni také. Případná vakcína, která by zničila všechny metanogeny by pak zvířatům neuškodila – pouze by vyklidila místo pro prospěšné acetogeny. Australský zoolog George Wilson má však ještě lepší a přiznejme si, že výrazně jednodušší nápad. Navrhuje totiž zabít dvě mouchy jednou ranou a nahradit ovce a krávy, které jsou určeny na maso klokany. Jeho návrh je nejen šetrnější k přírodě, ale potěší i dietology (viz rámeček) a v neposlední řadě i gurmány.
Které plyny dělají z planety skleník?
Jednou z funkcí, kterou atmosféra přispívá k udržení života na Zemi, je udržování příznivého rozmezí teplot. Kdyby nebylo atmosféry, sluneční paprsky by se od Země odrazily a teplota planety nutná pro udržení života by rozhodně nebyla příznivá. I pro atmosféru však platí, že všeho moc škodí. Když se zvýší koncentrace plynů, které zabraňují infračervené části spektra slunečního záření opustit Zemi, začnou se spodní vrstvy atmosféry ohřívat a měnit tak ekologické vztahy, které se ustalovaly po dlouhé tisíce let. A které plyny nám vlastně dělají v atmosféře takový nepořádek? V první řadě jde o vodní páry, dále pak o oxid uhličitý (CO2), oxid dusný (N2O), metan (CH4), halogenderiváty uhlovodíků (freony) a ozon (O3). Koncentrace těchto plynů však roku 1780 narůstá obrovským tempem. Oxidu uhličitého je oproti tomuto roku v atmosféře o 29 % vyšší, u metanu je to dokonce o celých 143% více. Koncentrace oxidu dusného se sice zvýšila „pouze“ o 11 %. Skleníková síla tohoto plynu, známého také jako „rajský plyn“, je však 310x vyšší, než je tomu u oxidu uhličitého.
Skippy a jeho příbuzní
Klokani patří mezi nejhojnější, nejznámější a také největší zástupce starobylého savčího řádu vačnatců (Marsupialia), jehož zástupce nacházíme především v Austrálii, v mnohem menších počtech pak na Tasmánii, Nové Guineji a Jižní i Severní Americe. Vačnatci jsou spolu s ptakořitnými savci (ježury, ptakopyskové) jedinými původními savci Austrálie. Australská fauna se od svého odtržení od pradávné Gondwany před 55 miliony let vyvíjela zcela samostatně a tak měli vačnatci spoustu času k tomu, aby si zabrali prakticky veškerý možný ekologický prostor, který byl k dispozici. Pro nás, kdo jsme vyrostli v oblasti Starého světa, je to skutečně nezvyklý pohled. Namísto krtků najdeme v Austrálii vačnaté vakokrty, po zemi pobíhají vakomyši, po stromech skáčí vakoveverky a vakoplši. Čeleď klokanovitých (Macropodidae) je se svými 63 druhy druhou nejpočetnější čeledí vačnatců. Nejdeme mezi nimi středně velké až velké formy – samci klokanů rudých (Macropus rufus) jsou se svými 1,4 metru výšky a 85 kg dokonce úplně největšími vačnatci. Ačkoliv většina druhů miluje křovinaté prostředí australských buší, najdeme mezi nimi i takové, které si libují na stromech (r. Dendrolagus) či ve skalách (r. Petrogale).
Klokani jako lovná zvěř
Klokan, který patří mezi nejznámější zvířata vůbec, je bezesporu jedním z typických symbolů Austrálie. Australští domorodci lovili klokany pro maso od nepaměti, bílí Austalané však po dlouhé roky trvající ochraně povolili odlov několika druhů až na sklonku minulého století. V provincii Jižní Austrálie byl jejich odstřel legalizován v roce 1980, všechny ostatní provincie jej uzákonily společně v roce 1993. Lovit se však smí pouze u 5 nejhojnějších druhů, které všechny patří do rodu Macropus. Jejich stavy se totiž už díky ochraně dostali do počtů, kdy začali být považováni za přemnožené. Maso z klokanů proto pochází výhradně z jedinců, kteří byli uloveni přímo v australské divoké přírodě speciálně vyškolenými a licencovanými lovci. Drtivá většina, celých 70 % veškerého klokaního masa, je určena pro vývoz, zejména do zemí západní Evropy (Velká Británie, Francie, Německo). V porovnání s ostatními typy mas, které jsou běžně na trhu, je klokaní maso tím zdaleka nejzdravějším a nejdietnějším – konkurovat mu může snad jen maso pštrosí. Ze všech druhů mas obsahuje nejméně tuku a cholesterolu a má také nejnižší kalorickou hodnotu. Kromě toho ještě vydatným zdrojem konjugované kyseliny linolové (CLA), která má antioxidační účinky a blahodárně působí i na trávení tuků.
