Napadá to leckterou hloubavou duši: Jak by asi vypadala naše planeta, kdyby z ní lidé najednou zmizeli? Za jak dlouho by se z našich měst staly trosky a jak dlouho by trvalo, než by příroda lidská sídla pohltila? A co všechno by vlastně po lidech zůstalo? Těmto otázkám se věnuje ve své knize Svět bez nás americký novinář Alan Weisman (*1947).
Před příchodem člověka zaujímaly lesní porosty a savany téměř 60 procent veškeré souše. Zbytek tvořily stepi, pouště nebo ledovce. Jaká je situace nyní? Počet lesů se snížil téměř o polovinu. Za to 35 procent veškeré souše je buď zastavěno, nebo zde probíhá intenzivní zemědělská činnost. Nedělejme si iluze, že naše civilizace je věčná. A kdyby náhle lidé vymizeli, brzy po ní zůstanou jen fragmenty.
Co dokáže voda
Jedním ze symbolů této civilizace jsou města. Jak by se vyvíjela bez lidí? První stopy postupného rozpadu měst se objeví na dlažbě. Koncem zimy či v podzimních měsících teplota ráda kolísá kolem nuly. To v praxi znamená neustále zamrzávání a rozmrzávání vody. Ta tak neustále mění svůj objem, kvůli čemuž se asfalt i beton postupně začne drolit. Ve spárách by se usazovaly statečné rostliny, které by svým tlakem vodě vydatně pomohly. Ruku k dílu by přidala i voda z rozpraskaných vodovodních trubek. Pražské Václavské náměstí či ostravská Nádražní třída by se zazelenaly a rostlinstvo by mělo z rozpraskaných vodovodních řádů dostatek vláhy.
Postupně se začínají rozpadat budovy, mosty a další konstrukce. Spoje ztrácejí na pevnosti, izolační materiály vykukují na povrch. Starobylý Karlův most by zřejmě nějaký čas vydržet, ale třeba dálniční mosty, jakým je třeba ten nad Velkým Meziříčím, by se poroučel poměrně brzy. Ještě dříve by se začala rozpadat řada skleněných budov z poslední doby, u kterých developeři sledovali jen rychlý zisk. Stačí si vzpomenout jen na novostavby na pankrácké pláni v Praze. Nutně musí následovat požáry. Ty nemá kdo zastavit, snad jen déšť, takže se nerušeně mohou šířit ulicemi. To zaktivuje k reakci plynová potrubí. V budovách začnou hlodat lišejníky, na svou cestu vzhůru po stěnách se vydá škumpa nebo přísavník pětilistý. Zanedlouho budou domy dobré jen ke hnízdění ptactva a zůstanou z nich jen skelety. Stěny, které se zhroutily, svým vápnem zvýši hodnotu půdního pH, z čehož budou mít ohromou radost zejména břízy.
Návrat k divočině
Rozhodně si ovšem nelze představovat, že ve chvíli, kdy bude mít rostlinstvo zelenou, se masově rozšíří třeba růžové zahrady. Dnešní růže jsou v podstatě sterilní hybridy a množí se roubováním. Šanci dostanou odolné druhy. Například oblíbená sladká mrkev se vrátí doslova ke svým kořenům, bude muset ustoupit mrkvi plané, to samé se týká ostatních druhů zeleniny.
Ve městech se postupně objeví tvorové dříve nemyslitelní. Což o to, lišku lze potkat i v Praze, ale takového vlka či medvěda je možné nalézt leda v zoo. Nyní se mohou vrátit do míst, která jim kdysi patřila a odkud je člověk vytlačil. Naopak jiní živočichové budou odchodu člověka želet, především potkani nebo švábi a jejich populace se výrazně ztenčí. Predátoři, prohánějící se městem, postupně zlikvidují naše psí mazlíčky, kteří nejsou schopni vypořádat se s novými podmínkami. U koček je to jiné, ty jsou schopné znovu zdivočet a adaptovat se.
Co by po nějakých sto tisíci letech našel případný návštěvník z vesmíru na Zemi? Na některých místech mu bude podezřelá nepřirozená koncentrace kovu nebo chemikálií, pocházejících z různých továren, které si se životem moc nerozumí. Bude přemýšlet nad nálezy z keramiky, protože ta si svůj tvar udrží, podobně jako třeba newyorská socha Svobody, která by skončila na dně moře. Dokáže si vůbec tento návštěvník nalezené předměty spojit s lidskou civilizací?
Více se dozvíte: Alan Weisman: Svět bez nás, Argo, 2008
Radioaktivita bude hrozit čtvrt milionu let!
Jedním ze strašáků současné civilizace jsou jaderné zbraně. Co by se s nimi stalo, kdyby zasáhla nějaká vyšší moc a zbavila tento svět lidí? Zpočátku nic převratného, možnost, že by se některá z nukleárních hlavic spustila sama o sobě, je téměř nemožná. Musela by se stát neuvěřitelná náhoda, že by štěpný materiál uvnitř pumy do sebe narazil potřebnou rychlostí a přesností. To ovšem neznamená, že by třeba plutoniové bomby pomalu nečíhaly na své oběti. Vnější plášť bomb podlehne korozi za takových 5000 let, kdežto plutonium 239 má poločas rozpadu 24 000 let. Každý živočich, který vdechne částice alfa, jež plutonium vyzařuje, bude v bezprostředním ohrožení. Koneckonců, jediná miliontina gramu plutonia u člověka způsobit rakovinu plic. Bude trvat čtvrt miliardy let, než plutoniové záření z bomb vymizí. A ještě déle bude trvat, než na své okolí přestane působit radioaktivní odpad z jaderných elektráren…
