Za parazity (cizopasníky) považujeme živé organismy, které trvale či alespoň dočasně žijí na úkor jiného, většího organismu – hostitele. Odebírají mu živiny, čímž ho nějakým způsobem více nebo méně poškozují. V následujícím přehledu se věnujeme především parazitům člověka.
Arachnoentomologie – nauka o parazitických členovcích (viz).
Blecha – nejběžnější kožní parazit. Po celém světě jich zatím odborníci odhalili více než 1000 druhů, ve střední Evropě zhruba osmdesát. Jejich hostiteli mohou být lidé, krysy, kočky nebo psi. Blechy se vyskytují zejména v trávě, přikrývkách, čalounění, peleších domácích zvířat. Vyhovuje jim teplé vlhké ovzduší. Přítomnost blech se projevuje trvalým škrabáním a malými černými tečkami, což je bleší trus. Nočními cizopasníky savců a ptáků jsou štěnice. V šatstvu, nábytku a lůžkovinách bez přísunu krve dokážou přežívat 6–8 týdnů. Prevencí je tedy vhodná hygiena.
Cizopasník – české synonymum pro odborný termín parazit. Ten souvisí s řeckým pojmem parasitos, což lze přeložit jako spolustolovník, příživník. (Para= spolu, vedle; sitos = potrava.)
Členovci – největší kmen živočišné říše. Objevuje se mezi nimi mnoho parazitů, např. klíště.
Dělení parazitů – v širším slova smyslu se jako paraziti vůči člověku chovají i choroboplodné bakterie a viry, v užším výkladu pojmu se za parazity považují především prvoci (viz), nebezpeční červi (viz) a členovci (viz). Tak parazitologii chápeme jako vědu, která se zabývá parazitickými organismy živočišného původu (regnum animale). Studuje jak organismy jednobuněčné – PROTOZOA, tak i mnohobuněčné – METAZOA.
Ektoparazit – cizopasník, který žije vně (na povrchu) hostitelova těla (vši, blechy, štěnice, komár, pijavice). Mohou přispívat k přenosu závažných infekčních chorob. Opakem jsou cizopasníci vnitřní – endoparazité, kteří osídlují různé orgány, tělní dutiny, ale třeba i krev. Reprezentují je např. tasemnice, plasmodia (prvoci způsobující malárii), trypanosomy (prvoci způsobující mj. tzv. spavou nemoc).
Fakultativní parazitismus (podmíněný, příležitostný) – u organismů žijících volně v přírodě, které při náhodném vniknutí do hostitele mohou žít parazitickým způsobem
Helmintóza – onemocnění vyvolané parazitujícími červy, např. tasemnicí (viz), roupy (viz) a škrkavkami (viz). Patří sem také mnoho exotických onemocnění – např. filarióza Při ní se cizopasní červi – filárie (vlasovci) množí v mízních uzlinách a blokují je. Tak brání odtoku lymfy, čímž na různých místech vznikají otoky.
Chemoprofylaxe – podávání antimikrobních léků (např. antimalarik či antibiotik) s cílem zabránit infekci či jejímu rozšíření u osob v riziku nákazy či o lidí z nákazy podezřelých.
Individuální rozdíly počtu hostitelů: náhodný parazit – potřebuje více hostitelů, neboť na určitém druhu hostitelů se může např. vyvíjet a na jiném druhu rozmnožovat; obligatorní parazit – musí cizopasit trvale; permanentní parazit – parazituje po dobu své dospělosti; temporární parazit – cizopasí pouze krátkodobě (např. ovádi.)
Jejich historie – parazité se objevili již před dvěma miliardami let a dodnes jsou nejpočetnějšími ze všech životních forem na Zemi. Podle některých nových odhadů představují parazité až čtyři pětiny všech živočišných druhů. Každý tvor má obvykle alespoň jednoho parazita, a tito parazité často mívají ještě další parazity.
Klíště – nebezpečný parazit, který po přilnutí na kůži uvolňuje neurotoxiny (nervové jedy). Kousnutí může zkomplikovat i místní infekce. Na světě žije asi 670 druhů, u nás sedmnáct. Samička klíštěte obecného (Ixodes ricinus) je v klidu velká cca 4 mm, po nasátí krví měří až 1 cm. Klade několik tisíc vajíček, ze kterých se rodí larvy. Pokud se larva napije krve, mění se v nymfu a ta po dalším napití krve v dospělého jedince. Klíště může přenášet některá onemocnění; z nich nejznámější je životně nebezpečná lymeská borrelióza. Klíšťata na oběť (člověk, zvíře) číhají ve vlhčím porostu spíše u země; mylné je tvrzení, že padají shora ze stromů. Nově se vyskytují i ve výšce až 1000 m n. m.
Lidský měchovec – žije v tenkém střevě. Má kutikulární zuby, kterými prokousává střevní stěnu, vylučuje protisrážlivé látky. Larvy osídlují stěnu střeva a migrují skrz játra a břišní dutinu, zatímco dospělci žijí ve střevě. Jejich působením může dojít ke ztrátě až půl litru krve denně. Kladou vajíčka do stolice, kde se líhnou larvy.
Medinský vlasovec – obávaný parazit psů, krav, koní, vlků, opic – a také člověka. První záznamy o něm pocházejí již z roku 1530 př. n. l. K nákazám lidí dochází (hlavně v západní Africe a v Indii) vinou korýšů v pitné vodě. Někdy se vlasovec do organismu provrtá pokožkou. Až metrový parazit prolézá tělem rychlostí i centimetr za den. Nakonec vystrčí hlavičku stehnem. (Zde ho šikovní Afričané chytají a namotávají na klacík.)
Nebezpeční červi – žijí v lidských (i zvířecích) útrobách jako cizopasníci. V našich zeměpisných šířkách ohrožují nejvíce roupi, škrkavky a tasemnice. (Věnujeme jim separátní heslo.) Mnohé cizopasníky z této kategorie si můžeme přivézt jako podivný „suvenýr“ z pobytu v subtropech či tropech. Lékaři poté nesnadno rozpoznávají druh i volbu účinné léčby. Nauka o červech se nazývá helmintologie.
Protozoa (prvoci) – jednobuněčné organismy, které mohou někdy způsobit vážná lidská onemocnění. Nebezpečná jsou plasmodia vyvolávající malárii. Jiní prvoci způsobují mj. amébovou úplavici nebo infekční toxoplazmózu, kde hraje hlavní roli prvok Toxoplasma gondii. Ten se potřebuje dostat ze svého mezihostitele (zpravidla hlodavce) do definitivního hostitele – kočkovité šelmy. (Jen v jejím střevě se totiž dokáže pohlavně rozmnožit.) V ČR nese tkáňové cysty tohoto prvoka cca každý třetí člověk.
Roup dětský – bílý červík dlouhý několik milimetrů, který napadá hlavně děti. Do těla se dostává ve formě vajíčka obvykle špatnou hygienou. Poté cizopasí ve střevech. Hlásí se nechutenstvím, bolestí břicha, ba i červíkem ve stolici. Zvlášť charakteristické je svědění kolem konečníku. Samičky roupů totiž v noci konečník opouštějí a do záhybů kolem řiti kladou tisíce vajíček. Ta se škrábáním mohou dostat pod nehty a potom opět do úst.
Stupně parazitismu zařazují parazity do několika skupin. Cizopasník nucený (obligatorní) je odkázán na cizopasný způsob života, aby dokončili svůj vývoj
(viz blecha). Další skupinu tvoří fakultativní parazité (viz). Do třetice známe cizopasníky nepravé (pseudoparazity). Ti žijí většinou volně a jen náhodou vniknou do lidského těla, kde však vydrží krátce naživu. Bolestivým příkladem je škvor či stonožka, které nám vniknou náhodně do uší, nosu aj.
Škrkavka dětská – parazit, který se podobá bledé žížale dlouhé 15–20 cm, vegetuje v tenkém střevě. Vajíčka se vylučují stolicí. Dítě se nakazí většinou špatně omytou zeleninou hnojenou výkaly. Příznaky: nechutenství, bolest břicha, někdy teplota a kašel či vyrážka na trupu. Vývoj škrkavky je složitý a může způsobit řadu problémů.
Tasemnice – do našeho těla se tento parazitující červ může dostat z hovězího či vepřového masa po požití tzv. boubele (zapouzdřeného zárodku) z nedostatečně tepelně upraveného infikovaného masa. V dospělosti se stává parazitem ve střevech obratlovců. Tělo tvoří hlavička, krček a články. Druhy tasemnice jsou si podobné, liší se délkou, která se měří v centimetrech až metrech. (Někdy je dlouhá až 10 m.) Poslední článek tasemnice se uvolňuje a plný vajíček s trusem odchází ven. Prevence: Maso (nově i ryby) důkladně zpracovat. Pokud se nehodí pro výživu lidí, nedávat ho ani psům!
Veš – v různých částech světa sužuje své oběti 200 druhů vši. Na našem území se vyskytuje asi 23 druhů. Mezi nimi dominuje veš dětská. Měří 2,4–3,7 mm, tělo jí pokrývají drobné štětinky. Nejvíce se ukrývá ve vlasech na spáncích a zátylku, avšak při silnějším zavšivení i ve vousech a obočí. Hnidy (vajíčka vší) se vyskytují přímo ve vlasech. Přenáší se hlavně výměnou hřebenů, klobouků, pokrývek hlavy. Ve školách, kde hrozí epidemie, je prevencí čistota. Tu nemá ráda ani veš šatní. Úzkým tělesným kontaktem se přenáší veš muňka.
Zákožka svrabová – mikroskopický roztoč (z kmene členovců). Žije celý život v kůži člověka. Mimo hostitele samička přežívá maximálně 2–3 dny. Zákožka si vyhledává místa s jemnou kůží – mezi prsty rukou, na zápěstí, u žen si oblíbila bradavky a u mužů předkožku penisu. Svrab patří mezi nejrozšířenější parazitární choroby. Nákaza se projevuje velmi nepříjemným nočním svěděním po zahřátí pod přikrývkou.
Životní způsob parazita: Cizopasník se živí buď tkáněmi samotného hostitele (aniž by ho sám o sobě zabíjel), nebo se přiživuje na jeho potravě či jinak profituje z hostitelova organismu nebo jeho činnosti. Přitom většinou snižuje jeho zdatnost, často zhoršuje zdravotní stav.
Více se dozvíte:
M. Vokurka, J. Hugo: Velký lékařský slovník, Maxdorf, 2005
V.Corazza: Kniha o zdraví, Victoria Publishing 1999
J. Klimeš: Kapitoly z lékařské mikrobiologie, SPN – UK Praha , 1975
http://cs.wikipedia.org /viki/Parazit
