V zoologické zahradě v kanadském Torontu měli nedávno veterináři plné ruce práce. Poté, co se samice lva vážně zranila a musela být usmrcena, její druh začal odmítat jakoukoliv stravu a vodu. 
Během dvou týdnů následoval lvici na onen svět. Totéž se stalo mnoha majitelům dvou psů. Po smrti jednoho, druhé zvíře dobrovolně zemřelo hladem. Vědci dumají, jde-li o promyšlený čin, nebo zda pracují pudy a instinkty. Zvířata přeci neumí přemýšlet.
Kdo: Lumíci
Co: Padají ze skály náhodou?
Lemmus je rod hlodavců z čeledi křečkovitých. Mají zavalité tělo s krátkým ocáskem. Podobají se křečkům. V době přemnožení podnikají masové migrace do nových oblastí. Je známo pět druhů. Žijí v severní části Evropy, v Asii a Americe. Tisíce těchto hlodavců se v Severní Americe při hromadném přesunu chová normálně. Někteří z nich, někdy jsou to celé skupiny, se bezhlavě vrhají z vysokých skal do hlubin, kde najdou téměř jistou smrt. Je otázkou, zda jde o sebevražedný čin, nebo náhodu. Vysvětlení zoologů zabývajících se zvířecím chováním jsou různorodá.
Fatální chyba při přesunu
Podle Lindy Goldmanové z losangeleské univerzity je důvodem pádu lumíků do propastí chyba v orientaci. Někteří se totiž snaží být v přesunu za potravou rychlejší a odbočí z dráhy. Poté se jim stane osudová nehoda. Stejný problém jako u ptáků pohybujících se v okolí letišť. V žádném případě netuší, že jim každou chvíli hrozí smrt. Prostě neuvažují. „Divoké husy musí přemýšlet,“ kontrují názorům Lindy Goldmanové vědci z australské Sydney. Při migraci do teplých krajin náhle změní výšku letu. Většinou proto, že pod nimi střílejí lovci z brokovnic. V mozku mají uložené informace, patrně získané dědičně, o nebezpečnosti jistých míst, kde znějí výstřely. Brokům se prostě chytře vyhnou. „Pokud by to neudělaly, nemůžeme tvrdit, že tím páchají sebevraždu,“ dodávají jedním dechem Australané.
Kdo: Velryby
Co: Plují do mělkých vod, kde zahynou
Stalo se světovou módou tvrdit, že někteří mořští savci jsou znepokojeni natolik, že se rozhodnou dobrovolně hromadně zahynout. Téměř každý rok se velryby nebo delfíni stávají cílem dobrovolných zachránců, kteří se snaží mohutná zvířata vracet zpět do hlubších vod. Názorů na smrt těchto velkých ryb je mnoho. jeden zajímavější než druhý. Přesto však je celá skutečnost stále vědeckou záhadou. Doktoři Klaus Vaneslow a Klaus Ricklef z univerzity v německém Kielu před časem uveřejnili v časopisu Journal of Sea Research výsledky svého zajímavého výzkumu. Domnívají se že na velryby, vorvaně a delfíny působí sluneční erupce. Zmínění vědci srovnali pozorovaní vorvaňů, kteří vpluli na pláže Severního moře od roku 1712 až do roku 2003. Vše doplnili informacemi astronomů a dospěli k pozoruhodnému závěru. Většina velrybích sebevražd se stala v období, kdy byla sluneční aktivita největší.
Vadí jim vojáci nebo špinavá voda?
Část odborníků předpokládá, že se velryby vydají za smrtí, protože nemohou žít ve vodě, kterou člověk po staletí znečišťuje. Jiní tvrdí, že za vším jsou elektronické přístroje a navigační systémy, které používá armáda a moderní námořní lodě. Docela zajímavý argument přinesli zoologové z norského Oslo. Domnívají se, že se v těchto velkých mořských savcích odehrávají jisté „vzpomínky na minulost“. Vydávají se na souš, protože tam kdysi žili. Avšak konstrukce jejich mohutných těl jim v mělké vodě přivodí smrt.
Kdo: samice chobotnic
Co: Po splnění reprodukčních povinností zemřou
Je to termínová sebevražda? Možná. Za předpokladu, že by si chobotnice uvědomovala, že splnila svou povinnost. Ačkoliv je laická veřejnost přesvědčena, že jde o romantický a tragický čin, všechno je úplně jinak. Malé chobotnice musí přežít. Kdyby s nimi žil dospělý jedinec, jen stěží by jim stačila strava. Proto musí samice odejít. Málokdo ví, že jí někdy její potomci trochu „pomohou“. Navíc, chobotnice se často projevují coby kanibalové. Někdy si pochutnají i na vlastním chapadle. Nijak jim to neublíží. I v těchto případech se objevují názory ekologicky zaměřených odborníků, že za vším stojí znečištění a globální oteplení. Americký spisovatel Richard Ellis popisuje v knize Mořské příšery případy chobotnic, které prodělají šok a život se jim zcela znechutí. Zvolí smrt namísto života.
Kdo: Psi
Co: Jejich smrt vyvolá i velký zármutek
Všeobecné statistiky veterinárních lékařů zaznamenávají skutečnost stále stoupajícího počtu depresí u domácích psů. Nejde jen o deprese, ale i o neurózy, psychogenní poruchy a nevysvětlitelné sklony ke zkratkovitému jednání. Lidé se domnívají, že takto postižený pes je náchylný k sebevraždě. Jako argument dodávají, že tato zvířata žijí v totožných podmínkách jako člověk a proto trpí podobnými neduhy. Vyskytují se vědecké názory (tým specialistů z veterinární kliniky v americkém Denveru), že „za podobným chováním psů stojí vrozené emociální a nervózní chování.“ Na druhém místě je podle nich je životní prostředí, které je značně pokřivené. Jsou to i individuální vlastnosti, jako zvýšený práh bojácnosti, citlivosti či studu. Jisté je, že někteří psi umírají dobrovolně hladem poté, co je navždy opustí jejich pán. Sedí například u jeho mrtvého těla a věrně očekávají svůj zánik.
Přiléhavé vysvětlení zvířecích sebevražd
*Na konci minulého roku se v americkém časopise Zvířecí svět objevil dotaz čtenáře Sama Gowlinga. Vznesl následující dotaz:
„Choval jsem akvarijní rybku. Měla čistou vodu, dostatek potravy a všechny potřebné podmínky pro její život. Přesto druhý den plavala břichem vzhůru. Když jsem chytil mravence dal jsem mu potravu i potřebný prostor k pohybu. Rozhodl se pro náhlou smrt. totéž se mi stalo s veverkou. Jsou to zvířecí sebevraždy?“
*Od odborníků dostal následující celkem výstižnou odpověď:
„K tomu aby se přesně zjistilo, proč vaše zvířata uhynula, je potřeba provést nekropsii (důkladné vědecky podložené ohledání mrtvých živočichů). Vaše ryba možná uhynula, protože byla stará. Mravenec byl vytržen ze svého prostředí a veverka byla nemocná.“
Šíleně smutná šelma
*Stepní vlk žije ve smečkách. V nich má každý jedinec svou určenou roli.
*Pokud se stane, že smečka jednoho ze svých členů zapudí, ten časem zahyne.
*Není to z důvodu neschopnosti lovit, ale tím, že ztratil život v přirozené komunitě. Nepřijímá potravu a často umírá ve velkých bolestech a křečích.
Následují své milované?
Lidé si často vyprávějí příběhy o labutích, které po ztrátě svého partnera letí střemhlav k zemi a zabijí se. Podobné historky popisují smrt opuštěných orlů. Vesměs jde o vyprávění nepodložené vědeckým zkoumáním.
