Připomínalo to zázrak, když lidé spatřili v provozu první filmovou či dokonce digitální kameru, uslyšeli rozhlasové vysílání, o významu radiolokátoru ani nemluvě. Stěží by se tenkrát někdo z badatelů nadál, že se kameramany a jakýmisi radiovými techniky stanou i jiní živočichové než člověk.
Nikoho už asi nepřekvapí, že může v poklidu domova sledovat působivé záběry webové kamery umístěné třeba v pavilonu opic pražské zoo. Světoznámým se stal i původní tuzemský projekt Africká odysea a novější Nová odysea, který se zrodil u nadšenců z Českého rozhlasu.
Ti po několik let velmi úspěšně podrobně mapovali migraci čápů vybavených „batůžky“ se satelitní navigací. Pravda, jak potvrdil rádiový signál, občas se nějaký dálkový letec ztratil. Někdy experimentátor skončil i v trávicí soustavě domorodců v zapadlém koutě Afriky.
Díky moderní technice odhalujeme více
Spíše už minulostí je doba, kdy vědci různými pestrými barvičkami natírali pilné mravenečky či včelky, aby poznávali tajemství jejich vrcholného společenského žití, úlohu ve společenství.
Dnes třeba k mapování života hmyzu slouží různé minikamery, nad kterými by úžasem oněměli i protřelí exšpióni. Např. díky miniaturním sledovacím zařízením mohli vědci říci, že mravenčí průzkumníci pozměňují trasu svých obhlídek podle toho, kolik mravenců na své průzkumné cestě potkávají. Slouží jim to k tomu, aby měli co největší šanci dostat se tam, kde ještě nikdo průzkum neprováděl. Podobně hledají cestičky za hojnými zdroji potravy – třeba v Argentině – mravenci druhu Linepithema humile. Nejspíše to platí i o mnoha jejich příbuzných v různých částech naší planety, o nichž to ale zatím jen tušíme. Stěží však někdy uvidíme, že miniaturní techniku ponese každý mraveneček. Vždyť specialisté na mravence – myrmekologové – odhadují, že na každého obyvatele Země připadá milion těchto drobných tvorečků.
Při setkání se mravenci často zkoumají tykadly sloužícími k vnímání pachových molekul. Tak si nejen navzájem prokazují příslušnost ke stejnému mravenčímu společenství, ale zároveň si asi předávají i další důležité informace. Není divu, protože v různém prostředí vegetuje cca 14 000 mravenčích druhů.
Ze zvířat jsou amatérští kameramani
Sloni takový druhový výběr nemají, oni znají jen afrického a indického příbuzného. Ovšem ani každý z těchto siláků nemůže být majitelem propůjčeného umělého záznamového zařízení. Namnoze to ani nepotřebují, neboť se chlubí vlastnostmi, které jim umožní předpovídat možné hrůzné živelní katastrofy dávno před jejich příchodem.
Hypoteticky vzato nemáme právě halucinace, pokud někde na louce potkáme brumlavého čmeláka s anténkou na hlavě. Spíše je však uvidíme v laboratoři, na výzkumném pracovišti.
Občas i nám nad hlavou prosviští dravec či vysoko blízko nebe pluje za sluncem a teplem hejno divokých hus. Není výjimkou, že mnohý z těchto ptáků nese miniaturní technické zařízení –většinou optické či akustické.
Pokud jde o snímací techniku obsluhovanou živočichy, ještě mnohem čileji je pod hladinou moří a oceánů. Zásluhu na tom má celosvětový projekt Crittercam – pohled na svět očima zvířat (více na jiném místě). Můžete se o tom doslova na vlastní oči přesvědčit na videu, které natočili tuleň, velryba, mořská želva a jiní živočichové, nejvíce působivě snad lvice. Více ukáže i mapa s vyznačením míst, kde zvířata natáčela. To vše najdete na webové adrese http://www.nationalgeographic.com/crittercam/av/maps.html.
Více se dozvíte
http://www.nationalgeographic.com/crittercam/
PROJEKT CRITTERCAM ODHALUJE ZÁHADY
Systém NGS Crittercam navrhl a vyvinul Greg Marshalle a jeho tým z britské společnosti Remote Imaging. První testy se datují do roku 1987.
Crittercam proslul především jako kamera připevněná nejčastěji na záda divokého zvířete. Zaznamenává pohled podobný tomu, který autenticky vidí sám testovací živočich.
Od té doby crittercam stále proměňuje možnosti prozkoumávání živočichů ze slané vody. Na které se zaměřuje? Samostatnými kameramany se stávají velryby, žraloci, mořské želvy, tuleni, tučňáci, ale třeba i jeseteři
Pohled na svět přímo očima zvířat ale není vše, co tento přístroj nabízí.. Skrývá se v něm totiž více než obyčejná videokamera. Technicky poslouží také jako zapisovací médium pro nejrůznější data (hloubka, tlak, teplota a čas), dále porovnává vizuální a akustické informace z kamery se standardními hodnotami měření.
Vedoucí inženýr společnosti Remote Imaging, Mehdi Bakhtiari upřesnil: „Proto také spolupracujeme s vědci z různých oborů. Kdyby to bylo obyčejné video, vědečtí pracovníci by se o záznam tolik nezajímali. Pouhý filmový záznam jim totiž o chování zvířat příliš mnoho neřekne. Musíte mít možnost porovnat videozáznam s informacemi jiného druhu.“
Systém lze samozřejmě přizpůsobit podle toho, jaký druh dat ze které oblasti vědci právě potřebují analyzovat.
Jak crittercam, jehož první prototyp vznikl v roce 1986, vypadá? Nejmenší přístroje měří na délku cca 10 cm a mají hmotnost přibližně jeden kilogram. Každý typ schránky je vytvarován přesně na tělo konkrétního druhu zvířete – amatérského kameramana. Samozřejmě nesmí mu překážet při pohybu, nenarušovat s jeho životní styl a přírodní podmínky. Například vodní tvorové mají kamery hydrodynamické, aby se snížilo tření vyvolané odporem vody (nejlepší je tvar slzy). Správně připevněná kamera přidává tělu nositele pouhé jedno procento objemu.
V minulých letech začali vedle vodních živočichů nosit critercam i velcí suchozemští savci. Premiéru obstarala lvice Layla žijící v Keni. Podařilo se jí bezprostředně natočit lov, hrátky se samci či krmení a výchovu lvíčat.
Jak se zařízení na zvíře připevňuje? U vodních zvířat se používají speciální přísavky, plováky a lepící díly. Pro lvy a hyeny se osvědčily zvlášť zhotovené kšíry. Samozřejmě, kameru je třeba za určitý časový interval sejmout.
A co se děje, pokud přístroj ztratí? Vždyť jedna souprava stojí cca 10 000 amerických dolarů, tedy téměř 200 000 Kč. Dá se lokalizovat i o samotě pomocí ultrazvuku, VHF nebo satelitu. Má to však háček – v takovém případě musí být anténa přístroje upevněna dostatečně daleko od vodních hlubin, aby vysílač mohl odeslat signál i z nerovného mořského dna. Tomu má zabránit žhavá novinka – schránky jsou po ztrátě ve vodě lehce nadnášeny, přičemž část s anténou směřuje nahoru.
V průběhu projektu v praxi od roku 1998 odborníci nasadili na různá zvířata cca 400 přístrojů. Dokázali znovu najít a zachytit 97 % přístrojů a vyhodnotit jejich záznamy. Zmapovali například africkou noc očima lovícího lva, nebo se prodírali aljašským lesem spolu s medvědem grizzly
