V mlžných lesích Střední Ameriky můžeme při troše štěstí spatřit
jednoho z nejvzácnějších ptáků světa, quetzala. Pamatuje pád říše Aztéků a dodnes je i symbolem Guatemaly. 21. STOLETÍ se zajímalo, co nového o nich zjistily poslední výzkumy. 
Ocitáme se kdesi v mlžném lese a najednou se před námi mihne pták se širokým zobákem, svým zbarvením připomínající létající drahokam. V současné době velmi přísně chránění Quetzalové (rod Pharomachrus) patří mezi trogony (Trogoniformes), výlučně tropickou skupinu ptáků, zastoupenou po světě devětatřiceti druhy. Pro všechny je společné velmi jemné a husté nádherně vybarvené peří. Většina trogonovitých ptáků žije co nejdále od civilizace a nalézt je v husté spleti tropického pralesa bývá zpravidla obtížné.
Samotný rod quetzal v současné době zahrnuje celkem pět druhů: quetzala pavího (Pharomachrus pavoninus), lesklého ( fulgidus), přilbového (antisianus), zlatohlavého (auriceps) a nejznámější druh, chocholatého (mocinno).
60 cm dlouhá brka
Quetzal chocholatý, který se ze všech proslavil nejvíce, je v současné době řazen do seznamu ohrožených druhů a je registrován CITES (Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin). Ve volné divočině je rozšířen ve Střední Americe od mexického státu Chiapas až po Panamu, kde obývá horské mlžné lesy v nadmořské výšce nad 1 400 m.
Velikosti je srovnatelný s holubem, přičemž samice se výrazně liší od samců (sexuální dimorfizmus). Ti mají peří převážně zelené, pouze břicho je zbarveno jasně rudě a spodní ocasní pera jsou bílá. Na nich jsou uložena až 60 cm dlouhá roztřepená zelená brka, která připomínají listy kapradí. Peří na hlavě mají roztřepené do jakéhosi pankáčského hřebínku. Samice ocasní ozdobu i hřebínek zcela postrádá a břišní partie, i když jsou rovněž červené, jsou doplněny šedohnědou.
Z posledních současných vědeckých výzkumů vyplývá, že smaragdově zelené peří, které je spolu s rudým břichem typické pro většinu quetzalů, plní úlohu dokonalých maskáčů. Ptáci tak v prostředí plném zelené barvy dokonale splývají s okolní přírodou (krypse).
Hlavně kvůli nádherným dlouhým brkům byl quetzal ve své domovině velmi vyhledáván místními indiánskými domorodci. Ti ovšem ptáky nezabíjeli, ale pouze je odchytávali a brka jim vytrhávali. Peří potom sloužilo jako ozdoba do čelenek a při obřadních rituálech.
Jen s plným břichem…
Quetzalové jsou ve volné přírodě závislí na dostatku odumřelých či starých stromů, ve kterých, podobně jako náš datel, hloubí svým silným zobákem hnízdní dutiny. I jejich způsob hnízdění se podobá datlímu.
Samička snese do dutiny světle modrá vajíčka. Kdo z páru však na vejcích sedí, na tom se vědci dosud neshodli. Jedni tvrdí, že je to „pracovní náplní“ pouze samičky, protože kvůli dlouhým brkům by se samec do dutiny nevešel, jiní oponují, že samci v období hnízdění dlouhá brka ztrácejí.
Samotnému hnízdění předchází složitý rituál, při kterém sameček poletuje okolo samičky s roztaženou ocasní vlečkou a ozývá se výrazným voláním. Přitom mimo období toku tak „výřečný“ vůbec není, naopak je slyšet pouze sporadicky.
Ptáci se v době hnízdění uchylují do vyšších nadmořských výšek a dolů se vracejí až během letního dešťového období. Opakované výzkumy zvláště v poslední době prokázaly, že množství quetzalů, kteří zahnízdí, je přímo závislé na množství potravy, která jim příroda v dané lokalitě nabídne. Jinými slovy, když není ve vyšších polohách připraven dostatek potravy, quetzalové nehnízdí!
Zatímco dospělí ptáci jsou se z velké části živí plody, přes 70% potravy mláďat tvoří bezobratlí živočichové. Poměr masové složky potravy se stářím mláděte postupně klesá.
Jako před 14 lety
Populace quetzalů chocholatých ve volné přírodě, kde žijí buď v párech anebo ve skupinkách o čtyřech až šesti kusech, je odborníky velmi přísně monitorována. Velice příznivou zprávu přineslo jejich poslední velké sčítání, které se v guatemalských horách naposledy v tak velkém rozsahu uskutečnilo před 14 lety. Současné počty ptáků se totiž od tehdejších výsledků nijak výrazně neliší. Přesto jsou stále považováni za velice ohrožený druh.
Ptáky však ohrožují nejen pašeráci, ale především lidské zásahy do jejich přirozeného životního prostředí. Jako spousta jiných ptáků, jsou i quetzalové závislí na rozloze mlžných deštných lesů, jejichž plocha se rok od roku zmenšuje. Kupříkladu ve státě Chiapas se za posledních 30 let zmenšila rozloha přirozeného biotopu quetzalů o 2/3.
Kvůli mýcení pralesů však nepřicházejí quetzalové jen o domov, ale i o potravu. S úbytkem pralesů totiž vzrostla v jejich domovině i průměrná teplota, což negativně ovlivňuje porost rostlin čeledi Lauraciae, jejichž plody podobné avokádu tvoří největší část přirozené potravy quetzalů.
Sirotek v Barceloně
Vzácnost těchto ptáků ve volné přírodě pochopitelně značně komplikuje jejich výzkum. Vědeckých studií na toto téma je proto velmi poskrovnu – mezi posledními lze jmenovat například analýzu genetické diverzity (různosti) u pětadvaceti těchto ptáků. Takové práce jsou však ojedinělé.
Odchov quetzalů v umělém prostředí je rovněž značně problematický. Intenzivně se jím zabývá program Mexické univerzity na záchranu druhů. První quetzaly v zajetí se podařilo odchovat teprve před dvěma lety! Hlavním kamenem úrazu je přitom vytvoření vhodného biotopu. Ve své domovině je totiž quetzal zvyklý především na vysokou vzdušnou vlhkost, jejíž napodobení v umělých podmínkách v zajetí je velmi náročné. Právě z tohoto důvodu lze quetzaly jen zřídka spatřit jako chovance zoologických zahrad. Z evropských je to například v Barceloně, kde v tropické expozici stromových druhů chovají jednoho quetzala zlatohlavého, tedy bohužel ne v páru.
Pravěký dráp
Mláďata quetzalů mají po vyklubání na zápěstí zakrnělý (rudimentární) dráp, jaký můžeme pozorovat u fosilních Archeopteryxů. Tento dráp v průběhu dospívání mizí, avšak pro vědce je to určitý náznak, zatím vědecky nedoložený, o jejich prapředcích.
Quetzal k nahlédnutí
Atraktivita quetzalů samozřejmě vede ke zvýšení zájmu o tuto ptačí skupinu. Toho se v současné době využívá také komerčně. Více než milion turistů přijíždí do rezervací, kde quetzalové žijí, s cílem tyto ptáky vidět.
V horském pásmu Talamanca Mountain v Kostarice tak vyrostlo pod vedením Eddieho Serrana speciální centrum, které umožňuje sledování quetzalů ve volné přírodě.
http://www.exploringcostarica.com/mirador/quetzales.html.
Pád říše Aztéků
Quetzal se objevuje už i v historii amerických indiánských kultur pod jménem Quetzalcohuatl. Tento termín nalezneme jak ve starých spisech mayských, tak i v dokumentech toltéckých.
Had byl pro dřívější kulturu Olméků symbolem vody. A tak se stal opeřený had symbolem světa jak pozemského (… had – Země, plodnost), tak duchovního (… pták – nebe, déšť). V 6. století př. n. l. nacházíme na chrámech mýtického boha symboly hadí hlavy, lemované peřím ptáků quetzalů.
O tři století později dal panovník města Tula, Topilzin–Ce–Acatl opeřenému hadovi lidský rozměr, když přijal jeho jméno, aby v době plné násilí a krve prosadil mír a rozum. Avšak lidské myšlení nebylo ještě připraveno jeho filozofii přijmout. Pod nátlakem musel odejít za moře a na jeho návrat čekalo mnoho generací.
Až když se u břehů Mexika roce 1519 objevily lodě španělského dobyvatele Hernanda Cortése, uvěřil tehdejší vládce říše Aztéků Motecuhzoma, že Hernando je převtělením boha míru Quetzalcohuatla a že se minulost vrací. Avšak, jak víme, velice se mýlil!
Symbol svobody
Quetzalové tvoří pro kulturu Střední Ameriky důležitý symbol svobody. Říká se totiž, že když je tento pták uvězněn do klece, velmi rychle uhyne, protože nedokáže bez svobody žít. Do jisté míry to potvrzuje i fakt obtížného chovu quetzalů v zajetí.
Quetzal i v peněžence
V Guatemale je Quetzal národním ptákem a jeho jménem je označovaná i státní měna (1 quetzal = 100 centavů). Třetím největším městem státu je se 120 000 obyvatel Quetzaltenango.
Není to ale jediná země, pro kterou je quetzal silným symbolem. I v jiných státech Střední Ameriky se quetzal objevuje v rozličných národních motivech.
