Jedním z největších dravých ptáků, kteří se kdy vznášeli nad zemským povrchem, byl obří orel. Testy DNA fosilních kostí dokazují, že tento predátor žil i na Novém Zélandu.
Z nedávno uveřejněných výsledků výzkumu vyplývá, že orel Haastův byl vzdušným vládcem na celém souostroví. Podle kosterních pozůstatků ho v 19. století popsal přírodovědec Julius von Haast a nazval jej Harpagornis moorei. Poslední exemplář se podle tvrzení vědců vznášel nad Novým Zélandem ještě relativně nedávno, před 700 roky.
Desetikilové monstrum ve vzduchu
Na výzkumu založeném na analýze DNA se podíleli vědci z Oxfordské univerzity ve Velké Británii a z univerzity v Canterbury na Novém Zélandu. Zkoumaná DNA pocházela z kostí, jejichž stáří je určeno na 2000 let. Doktor Michael Bunce, který výzkum prováděl, říká:“ Původním cílem projektu bylo prozkoumat příbuzenské vztahy mezi Orlem Haastovým a velkým australským orlem. Výsledky nás ovšem velmi překvapily.“ Ukázalo se totiž, že novozélandský orel byl ve skutečnosti příbuzným jednoho z nejmenších orlů na světě, který dodnes žije v Austrálii a na Nové Guineji, jehož váha nedosahuje ani jednoho kilogramu.
Naproti tomu Haastův orel vážil mezi deseti a čtrnácti kilogramy a byl tedy o 30 – 40% těžší než obrovští jihoameričtí kondoři. Jeho váha tak byla už na samé hranici nosnosti jeho křídel.
Podle Bounceho teorie nedosahoval původně novozélandský obří orel takové velikosti. Jeho menší předek, australský orel klínoocasý, se dostal z Austrálie na Nový Zéland někdy před jedním milionem let a velmi rychle po svém příchodu začal zvětšovat svou velikost. Proces byl velmi rychlý a mezi ptáky a zvířaty nemá obdoby. Za onen milion let se totiž jeho váha zvětšila až 15x. Ještě překvapivější byly výsledky analýzy DNA kosterních pozůstatků obřího orla. Podle ní má superorel geneticky nejblíže k nejmenšímu orlovi na světě, který váží necelý kilogram.
Vyhubili obří orli ptáka moa?
Podle paleobiologa Richarda Holdawaye z Canterburské univerzity byla hlavní příčinou této rychlé evoluční změny skladba dostupné potravy na Novém Zélandu a nepřítomnost jiných dravců. Podle vědců byl Haastův orel jedinečným dravcem v pozemském ekosystému a byl jednou z příčin zániku obřích nelétavých ptáků moa, kteří tehdy Nový Zéland obývali. Stačil jediný úder obřích drápů do hlavy nebo krku těžkopádného moa, který mimochodem vážil až 300 kilogramů, a kořist byla usmrcena. Rozpětí křídel Haastova orla přesahovalo tři metry a jeho drápy dosahovaly tygří velikosti. Vědci jsou přesvědčeni, že orel vymřel během pouhých dvou století po příchodu nových osídlenců Nového Zélandu, tedy asi před 700 lety.
Důvodem byly obrovské lesní požáry, zakládané osídlenci kvůli získání půdy, a likvidace jeho přirozených složek potravy dovezenými savci, kteří ničili vejce domácích ptáků. Před příchodem lidí totiž na ostrovech prakticky žádní savci nežili a jedinými obyvateli byli ptáci, kterých se zde vyskytovalo na 250 druhů. Z historických záznamů existují i důkazy o tom, že lov obřího orla byl jedním z oblíbených sportů prvních obyvatel Nového Zélandu.
Jak vypadali ptáci Moa?
Ve čtvrtohorách, a to ještě v historické době, žil na Novém Zélandu mohutný pštrosovitý pták moa (Dinornis giganteus), který patří k nejpodivnějším tvorům žijícím na naší planetě. Vědci dnes tvrdí, že ptáků moa žilo na ostrovech až 22 druhů. Podobal se pštrosovi, ale byl mnohem větší, jeho výška dosahovala až čtyř metrů a váha přes 300 kilogramů. Patřil mezi nelétavé ptáky, protože neměl křídla. Moa pocházel z horního miocénu (14 mil. let) a patřil k největším ptákům na světě
Když se na ostrovy někdy v 9. století dostali Polynésané (Maoři), ptáci se stali jejich hlavním zdrojem potravy. Odhaduje se, že Maoři vyhubili 34 endemických druhů. Dnes jich zbývá 30. Ke zdecimování nelétavého ptactva značně přispěli i savci, zavlečení sem v průběhu kolonizace. Zejména vačice a kunovité šelmy napáchaly a stále ještě působí značné škody. Především na Jižním ostrově se stal moa, dokud nebyl zcela vyhuben, hlavním zdrojem potravy a peří. Maoři používali skořápky jeho vajec jako nádoby na vodu.
Názory na to zda žil naposledy v 15. nebo 17. století se různí. Jeho obrovské kostry lze dnes spatřit v mnoha muzeích a můžeme ho vidět i v pražském Národním muzeu, pro které jeho kostru zakoupil během své cesty po Severní Americe A. V. Frič.
