Celoživotní kariéra seriózního vědce je provázena mnoha omyly, nezdary i úspěchy. Může to však být i docela jinak, třeba i ohromný vědecký skandál! Přečtěte si o takovém skandálu v nejnovějším dílu našeho seriálu.
Cyril Lodowic Burt se narodil 3. března 1883 ve Stratfordu nad Avonem, ve stejném městě jako roku 1564 Wiliam Shakespeare. Zatímco životní cestu tohoto dramatika stále obestírá mnoho záhad, Burtův život byl zdánlivě zcela jednoduchým osudem velmi úspěšného vědce. Dokonce se zdálo, že věhlasem by mohl dosáhnout slávy spolurodáka – ve vědeckých kruzích zcela určitě.
Všechno začalo dvojčaty
Výzkumnou kariéru odstartoval v roce 1909 studií porovnávající inteligenci dvou skupin chlapců. Jedna skupina navštěvovala normální školu, druhá elitní přípravnou akademii. Absolventi z této „přípravky“ dosahovali lepších výsledků a Burt na tom dokazoval, že měli víc zděděné inteligence. Šel ještě dál: Tvrdil, že otcové školáků z akademie byli úspěšnější než rodiče jiných chlapců. Z toho vyvodil závěr, že studující na „přípravce“ využívali genetické dotace zděděné po otcích. Věnoval se však i mentálně retardovaným dětem.
Za základ jeho proslulosti je však považován výzkum dvojčat – zcela první byl pár děvčátek Kamin a Jensen. Postupně ve svých spisech informoval o jejich vývoji, přičemž se zaměřil zejména na podrobné sledování inteligence. Výsledky svých výzkumů poprvé zveřejnil v roce 1943. Počet sledovaných dvojčat postupně rozšiřoval (např. v roce 1955 přibral šest párů), takže se v té době zabýval již 21 dvojicemi. V roce 1966 to bylo dokonce až 53 sourozeneckých párů.
Je inteligence hlavně zděděnou vlastností?
V každé studii, kterých vydal opravdu hojně, hodnotil poměr inteligence jednovaječných dvojčat a dvojčat, která se takovým výjimečným způsobem nenarodila. Porovnával mj. i vývoj inteligence jednovaječných dvojčat, která žila odděleně, a neidentických dvojčat, která naopak žila spolu.
Podrobnými studiemi a výpočty se mu podařilo prokazatelně doložit všeobecně rozšířený názor, že inteligence je z převážné části dědičná. Dokonce tvrdil, že pouze její nepatrný zlomek lze vysvětlit a tak i případně měnit výchovou a životními podmínkami. Někdy dokonce argumentoval tvrzením, že genetické příčiny mohou mít i okolní vlivy, které dítě obklopují.
Ovlivnil mnoho lidských osudů
Burtovy závěry měly po desítky let rozhodující vliv na výchovné metody nejen ve Velké Británii, ale také v USA a dalekosáhle ovlivňovaly i přijímání ke studiu. Burtovy názory podporovali i mnozí odborníci z praxe. Především na stránkách Burtova časopisu „Journal of Statistical Psychology“ se velmi často objevovala jména M. Howardové a J. Conwayové. Tyto autorky, které se vydávaly za Burtovy spolupracovnice, v článcích i recenzích nepokrytě vychvalovaly jeho názory i odborné publikace. Na druhé straně velmi agresivně reagovaly na každé tvrzení, které by nebylo v souladu s Burtovými výzkumy.
Během své vědecké kariéry získal Burt za teorii, že individuální rozdíly v inteligenci jsou silně určeny genetickými faktory, i mnohá významná ocenění. Zemřel v Londýně 10.10. 1971.
Šokující odhalení!
Šest let po Burtově smrti začal jeho velký obdivovatel, profesor Leslie Hearnshaw z univerzity v Liverpoolu, s nadějí na objevení dosud nepublikovaných poznatků, shromažďovat materiál k Burtovu obsáhlému životopisu. Tak se dostal i k Burtově osobní pozůstalosti a v ní našel četné důkazy toho, že při „vědecky vedeném dokazování“ dědičnosti inteligence jeho idol operoval s dlouhou řadou zjevně manipulovaných dat. Životopisec objevil i Burtův osobní deník, kde ho čekal další šok: Zjistil, že údajné spolupracovnice Howardovou a Conwayovou, které tak horlivě psaly oslavné příspěvky, si Burt prostě vymyslel! Totéž se potvrdilo i o jeho asistentech. Dokonce si do svého časopisu sám psal kritické dopisy čtenářů, jejichž názory poté tvrdě vyvracel.
Co vlastně měří testy IQ?
Hearnshawův alternativní životopis Burta vyšel v roce 1979. Přesně deset let poté se však objevila další kniha, „The Burt Affair“ (Burtova aféra). V ní se Burtův přívrženec, psycholog Robert B. Joynson, snažil různými protiargumenty vyvrátit Hearnshawova obvinění. Ukázalo se ale, že Burt, kterého mezitím mnozí označili za neuvěřitelně nechutného podvodníka a lháře, má stále četné skalní obdivovatele.
Německý list „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ 13. 6. 1990 velkým titulkem oznamoval:
„V oboru historie věd se schyluje k pěknému skandálu!“ Mnozí poctiví vědci poukazovali zvláště na to, že inteligenční testy (IQ) spíše než studijní schopnosti měří naučenou látku a jsou tedy kulturně omezené. Nízké bodové součty, jichž dosahují třeba černí Američané, jsou spíše měřítkem chudoby, špatného vzdělání a beznaděje.
„Silným argumentem bylo odhalení z roku 1976, při němž se zjistilo, že bývalý nejslavnější anglický psycholog sir Cyril Burt, který byl hlavním zastáncem teorie dědičné ‚rasové
inteligence‘, si většinu důkazů, které ve svých studiích použil, vymyslel a citoval díla neexistujících odborníků,“ dočteme se v jedné publikaci.
Rozřeší všechno čas?
Ve zmíněné publikaci najdeme i slova: „Rasové rozdíly v inteligenci by byly vpravdě genetickým zázrakem. Homo sapiens je jednotný druh, do něhož patří všichni lidé… Z vědeckého hlediska dávají klasifikace ras asi takový smysl jako systematické roztřídění bílých, černých a hnědých psů.“
Přesto až do dnešních dnů existuje mnoho jiných odborníků, kteří „podvodníka“ Burta stále uznávají. Považují ho za zakladatele pedagogické psychologie, která se zaměřuje na vývoj, učení a chování dětí a mladých lidí. Oceňují i to, že do psychologie zavedl statistickou analýzu. Protivníci naopak argumentují tím, že „statistika je správné sčítání nesprávných čísel“. A u “intrikána“ Burta to podle nich bylo o to horší, že si tato čísla pro své výzkumy navíc vymýšlel!
Burtova raketová kariéra
Cyril Burt, jenž se roku 1883 narodil ve stejném města jako Shakespeare, netajil touhu se proslavit. Dokazuje to i jeho odborná kariéra, kterou stručně přibližujeme:
1902 – 1907 studoval Oxfordskou univerzitu
1907 – 1908 – krátce studoval v Německu
1908 – 1913 – přednášel experimentální psychologii na univerzitě v Liverpoolu
1913 — jmenován členem London County Council (LCC) – první místní vlády v metropoli
1913 – 1932 – působil jako hlavní psycholog Londýnské krajské rady (LCC)
1924 – 1932 – profesor pedagogické psychologie Londýnského denního učňovského střediska
1925 – publikoval vědeckou práci „Mladý delikvent“
1931 – stal se profesorem psychologie Univerzity v Londýně
1932 – 1950 – vedl katedru psychologie University College v Londýně
1935 – vyšla Burtova kniha „Podprůměrné myšlení“l
1937 – vydal odbornou studii „Opožděné dítě“
1941 – vyšla publikace „Faktor mysli“
1942 – zvolen prezidentem Britské psychologické společnosti
1946 – stanul v čele britského klubu Mensa
1946 – stal se prvním psychologem, jehož královna povýšila do šlechtického stavu (titul Sir)
1947 – 1963 – editorem časopisu British Journal of Statistical Psychology
1950 – 1971 – napsal (často pod pseudonymy) přes 200 odborných článků
1971 – jako vůbec první britský občan získal prestižní americkou Thorndikovu cenu
Duchovní otec Mensy
Sir Cyril Burt, jako uctívaný profesor psychologie londýnské univerzity, v jedné přednášce na podzim 1945 vyslovil myšlenku na založení exkluzivního klubu lidí s nadprůměrným IQ.
Tak položil základy Mensy. Toto označení latinsky znamená „stůl“, což bylo v souladu s názorem, že „Mensa musí být společností kulatého stolu“, kde není nikdo nadřazený.
V Oxfordu 1.10. 1946 došlo k založení britské Mensy, v jejímž čele nechyběl Burt. Ten později stál i u zrodu mezinárodní Mensy International.
Britský klub se o nové členy rozrůstal velice pomalu – především kvůli náročným inteligenčním testům. Zarážející bylo, že na jednoho úspěšného uchazeče připadalo deset neúspěšných, i když dosti chytrých. Tehdejším základem přijetí byl Cattelův test vysoké úrovně pro dospělé a kritériem bylo dosažení více než 155 bodů.
Jak se však pak ukázalo, Burt udělal v původním výpočtu závažnou chybu, takže se zkoušející chybně domnívali, že této úrovně může dosáhnout jen jediný člověk ze tří tisíc, čili 0,033%! Později se zjistilo, že je to až jeden ze sta, tedy jedno procento.
Zmíněné výsledky pocházely z tzv. nekontrolovaných testů (stejných pro všechny). Avšak roku 1958 vyšlo najevo, že v kontrolovaných a tedy přísnějších testech je poměr jiný: Ti výtečníci, kteří v nekontrolovaných testech dosáhli výsledek nad 99 %, měli v kontrolovaných testech výsledek pouze nad 98 %. Takto „historicky“ se tedy vyvinulo dosažení výsledku nad 98% v kontrolovaných testech, jež se stalo kritériem pro přijetí do Mensy.
Své pochybnosti vůči této organizaci vyjadřovali různí odborníci, ale, jak píše dobový tisk: „pochybnosti se rozptýlily, když v roce 1960 získal čestný titul předsedy Mensy Sir Cyril Burt – jedna z nejvýznamnějších kapacit psychologie.“
Více se dozvíte:
Encyclopadeia Britanica, 2005
http://www.muskingum.edu/psych/psycweb/history/burt.htm
http://www.indiana.edu/intell/burt.shtml
Omyly vědy, Luc Bürgin, Brána 2002
http://www.mensa.cz/mensa.cz/site/omense/HISTORIE.HTML
