Mnozí z nás jsou přesvědčeni, že člověk je všemocným pánem tvorstva a nejdokonalejším obyvatelem naší planety. Je to však omyl. Mnohá zvířata nás svými vlastnostmi a schopnostmi překonávají. Například nejsilnější zvuk na planetě nevydává start kosmické rakety vytvořené lidskýma rukama, ale mořský kytovec plejtvák obrovský.
Dost o tom vypovídají její rozmanité projevy – živé i neživé. Připomeňme jen různé živelné pohromy – například ničivá zemětřesení. Není už žádným vědeckým tajemstvím, že mnozí živočichové mají tak dokonale vyvinuté smysly a dovednosti, že jim lidé mohou jen tiše závidět. Ze stovek případů připomeneme jen několik aktuálních.
Ptáci se nejen vracejí
Velkým světovým rekordmanem je miniaturní kolibřík čmelákový (Calypte helenae), dlouhý šest centimetrů a vážící necelé dva gramy. Tento nejlehčí a nejmenší pták na naší planetě dokáže (jako jiné druhy kolibříků) jako jediný létat pozpátku. Přitom křidélka rozkmitává frekvencí osmdesáti pohybů za minutu. Za stejnou dobu jeho srdce vykoná tisíc úderů! Kvůli potřebě energie nasává denně množství nektaru, které odpovídá polovině jeho hmotnosti.
Rekordní výkony předvádějí i tažní ptáci. Ornitologové o nich už mnohé vypátrali. Přesto je stále co objevovat. Tak teprve nedávno díky okroužkování s překvapením zjistili, že světovým rekordmanem dálkových letů v poměru k velikosti je malinký mořský pták rybák severní (Sterna paradisea) vážící asi 100 gramů. Odstartoval z francouzské Bretaně a přistál na jihovýchodním pobřeží Austrálie. Musel tak překonat vzdálenost přes 20 000 km! A to z jednoho konce světa na druhý létá dvakrát ročně! V absolutní délce letu však vyniká rybák dlouhoocasý, který z oceánu obklopujícího Antarktidu na daleký sever proletí 40 000 km.
Vytrvalým tažným ptákům by lidé mohli závidět nejen dlouhý let, ale i perfektní orientaci.
Jak je možné, že nezabloudí? Tady čeká ještě mnoho úkolů výzkumníky. Někteří z nich se domnívají, že se ptačí cestovatelé řídí podle magnetického pole Země, přičemž ohromnými magnety jsou severní a jižní pól. Jiní se přiklánějí k orientaci podle Slunce či Měsíce. Stále více expertů to teď zdůvodňuje i „pachovou“ či vizuální mapou v mozcích letců.
Tajemní úhoři touží po moři
Jak se nyní ukazuje, po dlouhých trasách putuje i nejeden druh motýlů. Za přeborníka vědci považují monarchu stěhovavého (Danaus Plexippus), jehož domovem je Severní Amerika. Odtud odlétá na křehkých pestrobarevných křídlech až do vzdálenosti čtyř tisíc kilometrů. Na podobné vzdálenosti se přesunují i robustní želvy, když je pud vede do určitých lokalit, aby tam nakladly vejce. Kareta obrovská tak každoročně uplave asi 2000 km na odlehlé ostrovy (například Galapágy). Dodnes vědci nevědí, proč cestuje tak daleko a jak se vlastně orientuje. V noci vyleze na pláž a čeká ji namáhavá pouť po souši, aby do písku pláže vyhrabala jámu. Do ní samice během několika hodin snese asi 140 vajíček, která pak zakryje pískem. Asi za deset týdnů se vylíhnou malé želvičky, které instinktivně společně odejdou do moře. Tito plazi se řadí mezi rekordmany, pokud jde o živočišnou dlouhověkost – dožívají se i dvou set let.
Hádankou pro odborníky zůstává páření a rozmnožování evropského úhoře říčního (Anguilla anguilla). S podzimem dospělí jedinci odplouvají ze sladkých a smíšených vod do slaného moře. Stále více přírodovědců tvrdí, že se tradičně páří na odlehlém místě ve východní části Sargasového moře, jižně od Bermud. Musí tedy z domovských řek uplout sedm tisíc km. Jejich čerstvě narozené průhledné larvy (tvarem připomínající vrbový lístek) unáší teplý Golfský proud po dlouhé tři roky, než se dostanou do míst, odkud kdysi do moře vyplouvali rodiče. S jarem se pak mění v malé úhoříky
(monté), vracející se do řek předků. Naopak jako sladkovodní ryba začíná život americký losos, který pak z řek odplouvá do severní části Tichého oceánu.
Zdatnými migrujícími živočichy jsou také tuňáci a velryby. Například plejtvákovec šedý za život kolem severoamerického pobřeží od Mexika až k severnímu polárnímu kruhu proputuje celkem 800 000 km – to je pro představu vzdálenost ze Země na Měsíc a zpět.
Člověk může pouze zírat
Svět kolem sebe pozoruje stovkou separátních očí podivuhodný měkkýš – hřebenatka kuchyňská (Pecten maximus). Očička připomínající modré tečky velikosti špendlíkové hlavičky lemují ve dvou řadách její podlouhlé tělo. Vážka či šídlo mají oko složené z 20 000 miniaturních oček, takže zaznamená jakýkoli pohyb. Pouhé dvě oči, každé velké 40 centimetrů, větší než fotbalový míč, bohatě stačí další přebornici – obří krakatici. Ta ovšem žije v takových hlubinách, že ji nikdo dosud nespatřil živou.
Mnohé druhy hmyzu bez problémů vnímají barvy z ultrafialového konce barevného spektra.To je i případ pilných včel. Většina ptáků také vidí mnohem ostřeji a podrobněji než lidé. Souvisí to s množstvím tyčinek na sítnici – světločivných buněk, které převádějí vizuální informaci do mozku. Zatímco my takových tyčinek na sítnici máme 120 tisíc, obyčejný vrabec více než třikrát tolik. A což teprve sokol stěhovavý, kterému jich příroda nadělila rovnou milion.
Jak plejtvák přeřve raketu?
Titul šampión, pokud jde o řev, náleží plejtvákovi, největšímu živočichovi na naší planetě. Velrybí kolos, vážící až 190 tun a měřící až 33 metrů, má mohutný hrtan a převeliké plíce. Nízkofrekvenční impulsy dosahují intenzity až 188 decibelů a výzkumníci je zaznamenali na vzdálenost 850 km. (Přitom předpokládají, že ve vodním prostředí se šíří ještě dál.)
Nedávno vědci měřením zjistili, že až půlminutový řev plejtváka je silnější než těžká dělostřelecká palba zblízka či hřmot při startu kosmické rakety.
Možná by z toho ohluchl i tetřev hlušec. Nejen myslivci jeho zpěv většinou slyší. Ovšem když toká, vydává zahoukání o tak nízké frekvenci, že ho naše uši nezaznamenají. Zatímco my lidé slyšíme frekvenci o kmitočtech 20–30 Hz, ptáci dokážou zachytit už 0,05–10 Hz.
V porovnání s velikostí má nejmohutnější kousací ústrojí pavoukovec solifuga, dlouhá 7,5 cm. Pouhým stisknutím čelistí usmrtí i ptáky, ještěrky či malé savce.
Většině zvířat můžeme závidět i čich. Například vlk ho má tisíckrát citlivější než my. Vůbec se už nemůžeme srovnávat s ledními medvědy, kteří vycítí potravu vzdálenou až 30 km. Musí ovšem zapáchat! Jinak nejlepšími čichači celé živočišné říše jsou můry – zachytí různé pachy až na desetikilometrovou vzdálenost.
Snad je to už dost příkladů toho, jak mocnou čarodějkou je příroda, jejíž mnohé výtvory by mohly úspěšně aspirovat na Nobelovu cenu.
Kdo je na světě nejrychlejší?
Na souši v rychlosti dominuje dlouhonohý gepard, který z klidu zrychlí na 72 km/hod. za tři sekundy. Při krátkém sprintu uhání až stokilometrovou rychlostí.
Ještě o deset kilometrů rychleji teplou vodou sviští nejrychlejší ryba světa – plachetník atlantský. Pozadu však nezůstávají ani různé druhy hmyzu – australská vážka frčela 98 km/hod. Nedávno však vědci zaznamenali ováda, který pronásledoval samičku rychlostí 145km/hod. Vůbec nejrychlejším živočichem všech prostředí je sokol; při střemhlavém letu dosáhl rychlosti 240 km/hod., téměř dvojnásobek povolené rychlosti na dálnici.
Dvacetkrát pomaleji se pohybuje ještěr bazilišek, který dokáže po zadních nohách pospíchat (rychlostí 12 km/hod.) po vodní hladině, aniž by se potopil. Umožňují mu to kožní lemy na prstech, a tudíž velká plocha chodidel.
Více se dozvíte:
1000 divů přírody, Reader´s Digest Výběr, 2002
Objevujeme svět, Reader’s Digest Výběr, 2002
