Za markomanských válek, v období vlády římského císaře Marca Aurelia, se odehrála událost, jejíž popis až do dnešní doby mnozí považovali za výplod fantazie antických dějepisců. Během bojů, kdesi severně od Dunaje zasáhlo do bojů božstvo, které rozpoutalo ohnivou bouři. Současné výzkumy archeologů však ukazují, že mohlo jít o skutečnou událost, na jejímž počátku stála lokální přírodní katastrofa.
Roku 161 n.l zemřel římský císař Antonius Pius. Svou říši odkázal adoptivnímu synovi Marcu Aureliovi. Tehdy zaútočili na Řím barbaři. Římské vojsko podlomené morovou epidemií, zvládalo situaci s obtížemi. Marcus se pokusil dobýt příhraniční oblasti Kvádů a Markomanů. Složitost doby nastiňují texty Scriptores historie Augustae:
„Z markomanské války byl takový strach, že Marcus Aurelius musel povolat ze všech stran kněze, očisťovat Řím oběťmi všeho druhu, zdržev se tak ve válečném tažení, slavil podle římského obřadu „hoštění bohů“ po sedm dní. Mor však řádil natolik, že mrtvoly musely být odváženy na vozech a kárách… S Germány válčil šťastně. Sám vyřídil zvláštní válku, ale takovou, jakou do té doby nikdo nepamatoval.“
Toto vítězné tažení vytesali do mramorového sloupu Marca Aurelia v Římě. Scenerie začíná přechodem pontonového mostu z Karnutum, největší základny Římanů. Leží u soutoku Moravy a Dunaje. Sídlila zde XV. Legie zasvěcená Apolonovi. Dodnes tam ukazují kamenný sloup, kotvící tehdejší pontonový most. Brzy po zahájení tažení, snad pátý den, došli k nějakému soutoku dvou řek. Nedaleko se strhla bitva. Casius Dion ji popsal takto: „S tak řečenými Kvády vedl Marcus Aurelius velikou válku a poštěstilo se mu zázračné vítězství, či spíše mu bylo dáno od Boha. Když se totiž za bitvy ocitli Římané v nebezpečí, zachránilo je božstvo nejnečekanějším způsobem. Kvádové je na vhodném místě obklíčili, Římané srazili štíty a udatně bojovali, když tu barbaři bitvu zastavili, očekávajíce, že je snadno dostanou dík vedru a žízni. Kolem vše obsadili, aby nemohli brát vodu. Bylo jich na počet mnohem více než Římanů. Když se tedy Římané – umdleni, plni ran na slunci a v žízni – ocitli v krajní tísni strhl se velký liják. Když se déšť spustil, nakláněli se vzad a chytali jej do úst, jiní do štítů a přileb a dávali pít koním. A bylo by se jim zle vedlo, kdyby se na nepřítele nesneslo mocné krupobití a množství blesků. Bylo vidět jak z nebe padá zároveň voda i oheň. Jedni promočení pili vodu a druzí hořeli a umírali. A Římanů se oheň ani nedotkl, naopak, jakmile se k nim přiblížil, hasl. Barbarům však nebyl déšť nic platný, ba co víc, jako olej ty plameny živil, takže stojíce na dešti sháněli se po vodě. Někteří se zraňovali a hasili oheň svou krví. Jiní běželi k Římanům, že prý oni mají spásnou vodu…“
Kde se událost zázračného deště odehrála?
Slovenští archeologové navrhují Trenčín. Důvodem je nápis na trenčínské skále, který byl vytesán v období těchto markomanských válek: „Na počest Augustů od 855 vojáků II. legie z vojska, které tábořilo v Laugaricionu. (Nápis) dal zřídit Maximianus, legát legie II. Pomocné.“ V alžírském Zanu byl nalezen další nápis na náhrobku stejného Maximiána. Ve výčtu jeho činů se píše, že byl velitelem vexillací v Leugaricionu. Trenčínský nápis je zprávou o přezimování pomocného oddílu vedeného Maximiánem. Zázrak se však týkal hlavního sboru, vedeného Markem Aureliem. Postup hlavního sboru od Carnutum směřoval k Břeclavi a nikoliv k Trenčínu. Proto většina českých historiků navrhuje oblast Moravy. Navrhuje se nalezená římská stanice u Mušova. Nejnovější nález římského tábora u Olomouce však naznačuje, že Římané pronikali i podél moravního toku. Zejména směřoval-li útok proti sídlu kvádského krále. Podle zprávy Tacita bylo v roce 20 n.l. sídlo krále Kvádů Vannia, mezi řekami Moravou a Cusus. Nezařazená řeka Cusus by mohla být Kyjovka. Podporují to i další informace tohoto historika. Vannia přepadli v roce 50. Lugiové ze severní Moravy pro pověsti o velkém bohatství, nahromaděném vybíráním cel z pomoravních cest. Zobrazený soutok by se tedy mohl týkat řeky Moravy a Kyjovky u Hodonína. Největší evropské kupecké depoty, které tvoří dominantu vídeňského Burgermusea byly nalezeny u Hodonína.
Rekonstrukce událostí ze scén sloupu Marca Aurelia
I když existuje literatura o sloupu Marca Aurelia, nebyl u nás ucelený soubor snímků scén dosud vydán. Proto jsme pořídili vlastní fotodokumentaci tohoto monumentu, stojícího na Plaza di Colone v Římě. Sloup jsme našli ukryt v prkenné ohradě. Scenerie válečného tažení začíná u paty sloupu a její scény jsou dostupné v malé výšce. Zdá se, že postup římské armády znázorněný na sloupu je ve shodě s trasou k soutoku Moravy a Kyjovky u Hodonína. Má však ještě jeden zajímavý orientační údaj. Římané tehdy konali obřad u oltáře, nad kterým je nějaké dvojhlavé božstvo.
Zázračný déšť mohl být skutečnou událostí
Od Hodonína k Miloticím u Kyjova se táhne písečný hřbet s vrcholem Náklo. Tlak podzemní artézské vody zde vyzvedl sedimenty ležící nad tabulí cihlářských jílů. Byl to důsledek značného tlaku metanu a uhlovodíků hodonínské ropné pánve. Plynová ložiska pod klenbou nepropustných jílů vznikla zachycením uhlovodíků, pronikajících z velkých hloubek podél tektonických zlomů. Tyto zlomy vyvolal gigantický tlak nasouvajících se pohoří Bílých Karpat a Chřibů. Mohutné erupce artézské vody na Nákle vytvořily přírodní kráter o průměru několika km. Mnozí čtenáři jej znají. Byla zde natáčena scéna boje s drakem v pohádkovém filmu „Za humny je drak“.
Na naftonosném poli severně odtud je mnoho menších kuželových pahrbků, vytvořených erupcemi. Metan obsahuje kysličník uhličitý, který se rozpouští ve vodě. Jeho roztok je však těžší a klesá proto do hloubky. Tam se zvyšuje tlak i koncentrace kysličníku. Porušením jílového nadloží tlak prudce klesne. Rozpuštěný plyn se uvolní, podobně jako při otevření lahve sodovky. Proto byly erupce značně intenzivní. Docházelo k nim při zemětřesných otřesech, dlouhotrvajícím suchu, kdy jílové vrstvy popraskaly a v posledním století také při těžbě petroleje. Erupci do velké vzdálenosti oznamoval ohlušující hukot výronu. Stlačený metan strhával s sebou písečné sedimenty. Často obsahovaly valouny křemenů, které vzájemným narážením jiskřily. To vyvolávalo dunivé exploze, připomínající blesky a burácení hromu. Padající valouny napodobovaly silné krupobití. Ničivé exploze bortily ocelové konstrukce vrtných souprav jako třísky. Plošné požáry, při nichž vítr hnal padající déšť hořícího petroleje nečekaným směrem i na posádky vrtných souprav, to byl častý obraz vrtných sond. Ještě v roce 1951 bylo 22 takových havárií. Na naftonosném poli Sedmirohé vytvořily dávné erupce sedm větších mohylovitých pahrbků. Z nich tři největší mají svá jména. Kopec, Čertoprd a sv. Anna. Ložisko je již vytěženo. Bylo zde nalezeno největší ložisko metanu na našem území.
Co se stalo na Čertoprdu?
Přes 4 miliony m3 metanu bylo v minulosti vypuštěno do ovzduší. Nebylo pro něj využití, vrtaři čekali na petrolej. Kronikář Vacenovic popsal tuto událost:
„8. prosince 1929 vrtala na Sedmirohé naftu firma Holzman a Holna. Vrtali ručně na místě Čertoprd, známém vývěry plynů. V hloubce 8 m narazili na plyn. Roura se otřásala tak, že ručně se nedalo pracovati. Postavili proto parní soupravu Fauck-Vierfeld. V hloubce 111 m nastal výbuch. Plyn rozmetal vše co měl v cestě a smíšený s vodou a jemným namodralým pískem, s řevem dral se mocným proudem z roury. Houfně lidé přicházeli podívat se na ten jev a neznalí říkali, že na Čertoprd vybuchla sopka.“
Zdá se, že na místě přirozených výronu uhlovodíků se mohla stát tato překvapivá událost, kterou si dovedli vysvětlit jen jako zázrak. Popis padajícího deště, který hořel a jako olej podporoval oheň. Fontána kvalitní a dobře vychlazené uhličitanové kyselky, která byla v horkém dni vynikajícím osvěžením Římanů. Blesky a dunění explozí připomínající hromobití. Prudké krupobití způsobené padajícími valouny štěrků. To vše v popisu události odpovídá velmi dobře průběhu přírodní erupce uhlovodíků. Velká žízeň obklíčených Římanů byla vyvolaná vedrem. Sucho mohlo být příčinou erupce. Na povrch vystupující zeslabená jílová vrstva vysušením popraskala a plyn (měl tlak více než 10 atm) ji protrhl. Pokud se zde událost stala, mohlo by se tu někde nacházet také zbytek římského oltáře s dvojhlavou skulpturou, zachycenou na sloupu Marca Aurelia. Lze po něm ještě najít nějaké stopy?
„Befehl“ rakouského císaře
Císařovna Marie Terezie si v roce 1736 vzala Štěpána Lotrinského, který se v roce 1745 stal římskoněmeckým císařem Františkem II. Jako nástupce římských císařů vydal „rozkaz“ k zakreslení (škoda, že ještě nevynalezli fotografie) všech antických památek na Moravě. Výsledek byl uložen v jeho příručním archivu. Tam jej objevil vídeňský starožitník a kartogaf Transquille Moll. Sbírka měla 45 památek. Pět náhrobků. Oltáře, zasvěcené Jovovi, Martovi, Palladě a Appolonovi . Také římské „sloupy, oblouky i celá stavení“. Zakresleno bylo 6 nápisů řeckých, 37 latinských a po jednom „etruský a punsko-gotský“. Bohužel nevydal žádný „Befel“ na jejich záchranu. Většina z nich zmizela. Nás zajímají tři latinské nápisy pod položkou „No 18. Strileck“. Sbírku vydal v roce 1755 G. Heisler. Také B. Dudík ve svých „Dějinách Moravy (1870)“ je uvádí, ale nemohl je již najít. Byly zazděny nad vraty zámku ve Střílkách a ztraceny při pozdější rekonstrukci zámku. Desky byl tři. Překlady se liší jen minimálně. Na příklad titul COL PANON bývá překládán hospodář, správce i vládce Panonie. Uvádíme překlad St. Straňáka z r. 1973.
I. DESKA: C(olentes) D(eos) ROM(ani) S(acrarium) LIB(antes) DEOR(um) M(artis) et L(ucinae) FIDUC(iarii) IUL(io) CERIL(lo) PRET(ore) E(t) DEC(urione) DUC(e) LEG(ionis) XXII ORIVIEN(sis) C(ultui) L(egitimo) N(otaverunt). Překlad: Bohabojní Římané zasvětivše svatyni bohů Marta a Luciny v důvěře odevzdaní pod vedení Julia Cerila, senátora a velitele XXI I legie Orivienské a označili ji zákonnému kultu.
II. DESKA: VICT(or) G(aius) AUG(ustus) P(ontifex) M(aximus) IN CO(itiniono) LUPERCALI MAG(nae) PANON(iae) FESR(ive) COR(ona) CINT(usest). Překlad: Vítězný Gaius Augustus , nejvyšší velekněz při jednání o luperkáliích (15. února) byl slavnostně ověnčen korunou Velké Panonie.
III. DESKA: IMP(erator) G(aius) AUG(ustus) P(ontifex) M(aximus) ET COL(onus) PANON(iae) TIT(um) F(abium) IUN(iorem) FALIF(erum) C(urionem) A(gminis) D(esignativit). Překlad: Císař Gaius Augustus nejvyšší velekněz a zároveň správce Panonie Tita Fabia mladšího jmenoval velitelem oddílu.
První deska by mohla pocházet z římské svatyně, zasvěcené bohu války Martovi a bohyni měsíce Lucině (Luně). Druhá deska, oltář zasvěcený božskému císaři Augustovi, umožňuje dokonce datování. Augustus získal titul velekněze získal v r. 12 n. l. Panonii ovládl vojensky v roce 3 př. n. l. Nápis tedy mohl vzniknout nejdříve v roce ovládnutí Panonie, tedy roku 3 př. n. l. O rok později však získal svůj nejprestižnější titul, který by na jeho oltáři jistě zapsali. Pater patriae, otec vlasti. Nápis uvádí slavnost Luperkalií. Ty se konaly vždy 15. února. Nápis byl tedy zřejmě zhotoven 15. února roku 3. př. n. l. Taková shoda s historickými daty navíc téměř vylučuje, že by mohlo jít o padělek, jak někteří historikové opatrně soudí.
Zachovaly se sochy římského oltáře k nimž střílecké desky původně patřily?
Na území naftového ložiska v Milovicích, se nachází tři zajímavé dvouhlavé skulptury neznámého původu. První zmínka o nich je z poloviny 18. století. Mají zlověstnou pověst. Lidová tradice s nimi spojuje i název osady Svatobořice. Prý to byl pohanský kultovní oltář, uctívaný ještě za působení svatého Cyrila a Metoděje. Metoděj měl vyzvat panovníka Svatopluka aby je zničil slovy: „Svaťo zboř ty modly!“ a tak vznikl název Svatobořic. Pro dvouhlavý tvar se považují za sochy boha Januse. Zdá se však, že jedna hlava představuje spíše Marta, boha války, neboť je v typické zbrojí. Druhá hlava s vavřínovým věncem a diadémem může představovat některého z Augustů, u jejichž oltáře povinně přísahali římští vojáci. Nelze proto vyloučit, že tyto skulptury mohou souviset se ztracenými římskými deskami. Pak by oltář vznikl ještě před tažením Marca Aurelia za Augusta Octaviana. Ten byl zobrazován na sochách i mincích bezvousý, zatím co Marcus Aurelius měl hustou bradu. Je možné proto vyslovit podezření, že třetí „opice“, umístěná v milotickém zámku může být Marcus Aurelius a souvisí se zázračným deštěm. Proto je jistě zajímavé, že zde byla nalezena také bronzová soška boha Herma, původce zázračného deště a také hlavice antického sloupu.
Neobvykle velká hutní výroba v tomto území
Na neobvyklý význam této oblasti upozornily nejnovější objevy amatérské letecké archeologie. O ni jsme informovali v našem magazínu 21. STOLETÍ (duben 2004, str. 46-47). Areál desetitisíců železářských pecí zpracovával kvalitní hematit a limonit z ložiska Babí Lom u Kyjova. Množství důlních chodeb, haldy hlušiny i zbytky železné rudy naznačují rozsáhlou těžbu. Obrovské množství železářských strusek i celých taveb ležící podél toku vyvěrajícího na Nákle až po jeho soutok s řekou Moravou u Rohatce tuto výrobu dokládají. Četné nálezy keramických střepů datují tavby železa trvale od římského období až po zánik Velké Moravy. Značný podíl keramických střepů prokazuje, že zde hutnili také Kvádové. Pro svoje desetitisícové sbory jistě potřebovali mnoho železa. Římané jim zbraně nedodávali. Tacitus uvádí, že „proto nebyli méně silní“. Předpokládá se, že techniku hutnění přejali od Keltů. Oblast Nákla, přilehlých naftových polí i areálu železářských pecí si zaslouží pozornosti archeologů.
