Pro zemědělství je důležité, aby se kulturní rostliny chránily před cizími pleveli, které je mohou zničit. Vlivem rozvoje chemických přípravků měla taková ochrana v minulosti převážně chemický ráz. Bylo snadné použít pesticidy a škodlivý plevel vyhubit. Ovšem některé rostliny měly tuhý kořínek a nějaký ten hebricid je neodradil. Ba naopak: zvykly si na něj, získaly vůči němu imunitu, a tak se z nich stali otužilci.
Adventivní rostliny
Možná vás překvapí informace, že celá třetina rostlin, které se vyskytují na českém území, je cizího původu. Z toho některé jsou označovány za cizí expanzivní plevele. „Pro veškeré rostliny, které k nám migrují ze zahraničí, respektive jsou k nám zavlečeny různými způsoby a cestami, má botanika odborný termín: nazývají se adventivní.
Ty se někdy mohou stát cizími expanzivními pleveli, pokud se vyznačují velkou biologickou a ekologickou adaptabilitou a plasticitou a vynikají expanzivním šířením, a to i do zemědělských kultur. Takže cizími expanzivními pleveli se téměř vždycky stávají adventivní rostliny, ale ne každá adventivní rostlina je cizím expanzivním plevelem. Ze všech cizích rostlin vyskytujících se na českém území je pouze několik procent považováno za plevel“, vysvětluje RNDr. Vladimír Jehlík DrSc., který se problematikou zavlečených rostlin zabýval v AV ČR a později krátkodobě ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby. V současné době pracuje jako soukromý badatel s podporou Grantové agentury České republiky. Je editorem rozsáhlé publikace s názvem Cizí expanzivní plevele, kterou vydalo nakladatelství Academia, a v současné době se zabývá rostlinami říčních přístavů střední Evropy.
Putování expanzivních plevelů
Cizí expanzivní plevele jsou tedy rostliny, které mají cizí původ, soustavně k nám přicházejí a mají schopnost se v českém prostředí množit, a co je nejdůležitější, díky svým biologickým vlastnostem mohou způsobit značné škody českému zemědělství. Zemědělské půdy se jejich působením stávají méně výnosné. „Jak se k nám vůbec takové rostliny dostávají?“, ptáme se doktora Jehlíka. „Železniční dopravou, společně s osivem, olejninami a obilím, železnou rudou, s vlnou a bavlnou a dalšími rostlinami a plodinami. Proto jsou stěžejními místy sídla s přísunem zboží ze zahraničí v průmyslových nebo v průmyslově-zemědělských oblastech. Takže v našem výzkumu věnujeme nejvíce pozornosti komunikacím, a zvláště nás zajímají železniční a vodní cesty s lodní dopravou. U železnic to jsou nádraží, sklady, sila, rampy a odstavné koleje, železniční uzly a další místa, kde se adventivní rostliny zhusta vyskytují“.
Adventivní rostliny se k nám dostávají po třech hlavních cestách: labské (více než 80 druhů), východní cestou po železniční trati z bývalého SSSR (asi 50 druhů) a po cestě panonské z jihovýchodní Evropy (zatím asi 30 druhů).
Prim měla labská cesta
K zavlékání největšího množství rostlin do České republiky docházelo po labské cestě. Rostliny se rozšiřovaly lodní dopravou ve směru toku Labe z Hamburku. Dostaly se do přístavů (Děčín, Ústí nad Labem, Mělník) a odtamtud železniční a automobilovou dopravou do středních Čech, zejména do Polabí. Vyskytují se hlavně v přístavech, na nádražích, na dvorech závodů na zpracování olejnin, ale také v zemědělských závodech na Kolínsku. Cizí rostliny, a tedy i plevele se šíří hlavně skrze dovážené zemědělské suroviny. V posledních desetiletích sehrály v tomto směru důležitou úlohu především olejniny, a potom v menší míře obilí, které se k nám dováželo z bývalého SSSR po železnici z Čierné nad Tisou.
Podle RNDr. Jehlíka se v minulosti jako jedna z nejvíce rizikových surovin v tomto směru projevila sója. Sójové boby, které k nám putovaly od roku 1961 po Labi před Hamburk, s sebou přivážely množství semen cizích rostlin. Společně se severoamerickými sójovými boby se k nám dostalo velké množství takových adventivních rostlin, jejichž původ lze většinou lokalizovat do severovýchodní části USA. Zkrátka: „Labské říční přístavy vypadaly v té době jako taková malá Amerika,“ říká Vladimír Jehlík.
Unikátní světové pracoviště
V té době také začal v České republice soustavný výzkum adventivních rostlin. V roce 1962 bylo založeno Oddělení pro výzkum antropofyt jako součást Botanického ústavu ČSAV Průhonice, které založil a zpočátku vedl tehdejší ředitel tohoto ústavu RNDr. Slavomil Hejný DrSc. RNDr. Vladimír Jehlík CSc. se společně se svými kolegy zasloužil o úspěch pracoviště: působil tam více než třicet let a diagnostikoval u nás například hulevník povolžský. Toto oddělení bylo svého času patrně jediným vědeckým pracovištěm na světě, které se uvedenou problematikou podrobně zabývalo. Díky jeho výsledkům patří ČR ve výzkumu zavlečených rostlin ke světové špičce, přestože v západních zemích prý mají badatelé lepší podmínky.
Globální oteplování planety
Na základě douholetého pozorování cizích expanzivních plevelů a dalších adventivních rostlin na našem území dospěli vědci k závěru, že globální oteplování planety má vliv i na šíření těchto rostlin. Zjistili, že v několika posledních desetiletích se k nám dostalo velké množství jinak teplomilných rostlin, které se rozšiřují do chladnějších a vlhčích oblastí.
A jak se proti plevelům bránit? „Je nutno důsledně vycházet ze zásad prevence, kde je na prvním místě čistota osiva, dále též dokonalá příprava a technická manipulace s materiálem (perspektivní je kontejnerová přeprava) a v neposlední řadě také monitorování cizích plevelů. Zaměstnanci v zemědělství by měli dobře znát rizikové rostliny, aby mohli včas rozeznat případné nebezpečí, a mechanicky je zlikvidovat. Jsem toho názoru, že z hlediska ochrany životního prostředí je nutné používat herbicidy jen v nejnutnějších případech, a to výhradně takové, které jsou ekologicky přijatelné. Ekologické hledisko by se rozhodně mělo dostat do popředí.“
BÉR VELKOPLODÝ
Rostlina, která má svůj původ v jižní Asii, to do České republiky vzala oklikou. Ve své domovině roste tato jednoletá trsnatá tráva z čeledi lipnicovitých v křovinách a u vod, ale líbí se jí také na pustých místech.
Ovšem pokud se vyskytne na japonském nebo korejském poli, je považována za nebezpečný plevel. Kolem roku 1920 přicestovala společně s čínským prosem do USA, v zaslíbené zemi ihned zdomácněla a natropila značné škody americkému zemědělství. Jako by to cestování nestačilo, bér velkoplodý byl poprvé zpozorován v roce 1960 ve střední Evropě, přesněji v Berlíně, kam se dostal ve společnosti sójových bobů. Rok poté se dostal po labské cestě do Ústí nad Labem, kde byl nalezen už v roce 1961. Dostával se k nám nejen se sójovými boby, ale také s obilím, řepkou a bavlnovým odpadem. Úplně nejvíc se mu u nás zalíbilo na železničních nádražích, či v říčních přístavech a byl zaznamenán také ve středním Polabí.
TAJEMSTVÍ ŠŤOVÍKU: PLEVEL, NEBO LÉČIVKA?
Šťovík zahradní, který se vyznačuje svou kyselou chutí a roste na zahradách je kupodivu v současné době také obávaným plevelem.
Je zajímavé, že ještě před 70 až 150 lety byl u nás pro svůj vysoký obsah vitamínu C a železa pěstován jako špenátová zelenina, na Slovensku dokonce ještě dříve, a některé lokality vznikly zplaněním ze zahradní kultury.
Není u nás původním druhem, má svůj původ v jižní Evropě a mimo Evropu jej znají například v Libanonu, v Sýrii, na Kavkazu a ve Střední Asii. Cestuje po světě společně se železničním a silničním transportem (se štěrkopískem, škvárou a dalšími stavebními substráty), dále s osivem a konzumním obilím. Po druhé světové válce se šťovík zahradní začal, a to hlavně na Slovensku, rozšiřovat ohromným tempem, a z původně zdravé zeleniny se stal obávaný plevel. V Nitře zaplavil zejména akátové svahy, staveniště a rumiště, a objevoval se i podél silnic.
Situace na našem území je podle prognózy příznivější: zatímco na Slovensku je obávaným plevelem, který se vyskytuje zejména v kukuřičných polích, v České republice se prý jako plevel ani v budoucnosti příliš neprosadí.
LOCIKA
Locika tatarská, vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých, s modrofialovými nebo modrými květy, která kvete od června do září, zdomácněla v Evropě už někdy před sto lety.
Málokdo ale ví, že jejím původním domovem je kromě jihovýchodní Evropy také Střední Asie, Tibet a Himáláje. V západním Tibetu dokonce roste ve výšce až 5000 m nad mořem. Locika tatarská se u nás poprvé objevila v roce 1957, a to na jedné pražské skládce v Ďáblicích. Rychle se rozšířila do dalších míst a v současné době už je známá na šestnácti českých lokalitách.
I když jsou domovem této rostlinky mimo jiné tibetské velehory, v České republice se jí mimořádně daří a úspěšně se zde množí. Jak k nám přišla? S buddhistickými cestovateli to prý nebylo. Pravděpodobně se k nám rozšířila železniční cestou společně s obilím z bývalého SSSR. Locika tatarská je velmi obávaným plevelem a vysušuje půdu. Při absenci konkurence mohou její kořeny přirůst za 24 hodin až o 150 cm. Za dva roky může 5 rostlin zaujmout plochu 82 metrů čtverečních.
Pokud vytváří klíčivá semena, má předpoklady proniknout vzdušnou cestou i na zemědělské pozemky v okolí primárních ohnisek výskytu. Je velmi odolná a snáší i nepříznivou půdu, zkrátka přinesla si ze zahraničí tuhý kořínek. Ovšem podle prognózy se nemusíme bát: dovoz obilí z Ruska a Ukrajiny totiž téměř ustal, takže nějaké velké zamoření České republice rozhodně nehrozí.
