Nepříjemné zjištění letos v létě oznámili španělští vulkanologové: Životy milionů lidí jsou v ohrožení, pokud opět exploduje aktivní vulkán Cumbre Vieja na španělském ostrově La Palma. Do moře se následně s rachotem zřítí miliardy tun zeminy ohromného nestabilního skalního masivu o rozloze ostrova Rhodos. Vzápětí se s hučením vytvoří několik mohutných zabijáckých vln tsunami.
Ty se poženou hodinovou rychlostí až 650 km. Zdevastují blízké ostrovy – včetně Tenerife, Gran Canaria a Lanzarote. Za tři hodiny po erupci desetimetrová vodní stěna poničí portugalskou metropoli Lisabon. Na smrtonosné cestě se pak přivalí k pobřeží Velké Británie. Dalších devět až dvanáct hodin jí postačí k tomu, aby s velkou silou zasáhla Karibik a USA. Naposled se živel vyřádí u severního pobřeží Jižní Ameriky. Tak bude šokovaný svět svědkem globální geofyzikální události neboli GG (zkratka anglického označení Global Geophysical Events).
Hrozí největší evakuace lidí v dějinách
Nikoli, to není fikce, ale možná blízká hrůzostrašná budoucnost.„Musíme identifikovat hrozby a být připraveni, když k takové události dojde. Bude to největší evakuace v lidských dějinách,“ varoval letos v srpnu McGuire, jenž je ředitelem britského výzkumného střediska Benfield Grieg Hazard Centre. Podle něj lze výbuch Cumbre Vieja očekávat doslova „kdykoli.“ Zmíněná ostrovní sopka totiž exploduje v intervalu 20 až 200 let, přitom k poslední, naštěstí jen malé, erupci došlo v roce 1971. Právě teď se objevují znepokojující náznaky katastrofální erupce.
Odborníky tedy rozčiluje, že španělská vláda zrovna nyní úsporných důvodů pozastavila soustavné rozsáhlé monitorování nebezpečného skalního masivu, jehož katastrofa by poničila rozsáhlé oblasti Atlantického oceánu. Na úbočích hory, kterou mnozí nazývají „branou do pekla,“ je tak ve střehu pouze několik seizmografů.
Sopka usmrtila 92 000 obětí
Odborníci bijí na poplach. Připomínají tragické následky zatím poslední GG:.Roku 1815 se roztrhla sopka Tambora v Indonésii. Byla to největší dosud zaznamenaná exploze v dějinách: Z nitra země létaly žhavé horniny až do výšky 44 kilometrů, podivně páchnoucí popílek padal ze vzdálenosti 1300 kilometrů od vulkánu. Katastrofa připravila o život 92 tisíc lidí (mnohé v důsledku vzniklého hladomoru). V Evropě a Severní Americe se dlouhodobě výrazně ochladilo. Toto ničivé dílo opět dokázalo, jaké nepředstavitelné síly číhají pod zemským povrchem. Důkazem toho jsou sopky a zemětřesení.
Peklo na Zemi existuje!
Není tajemstvím, že žár ze zemského jádra proniká plastickou vrstvou hornin, které se říká plášť, a uvádí ji do pohybu. Uvedený pohyb způsobuje posuny zemské kůry, nejslabšími místy zemského povrchu potom vytlačuje (podle nejnovějších zjištění z hlubiny až 160 km) žhavé roztavené horniny – magma.
Asi před 4 600 miliony lety byla Země pokryta ohnivými vulkány, které chrlily plyny, magma a vodní páry. Jak povrch postupně chladl, vytvářela se zemská kůra. Vodní páry se srážely, měnily v déšť a zemský povrch postupně pokryla mělká moře.
Nejblíže k označení „peklo“ má Danakilská proláklina v Etiopii. Údolí 220 metrů pod úrovní moře je nejteplejším místem na Zemi – teplotní roční průměr činí 34,5°;C. V ponuré krajině ční k nebi vulkán Erta Ale – Ďáblova hora. Na vrcholu v jezeře klokotá láva žhavá 1000°C.
Dokázal to zatím jen Verne
Hluboko ke středu Země, jejíž střední průměr je 12 472 km, se zatím dostali jen hrdinové fantastických románů – především Vernerových. V praxi jsou totiž dvě základní překážky – tvrdost hornin a zejména stále sílící žár. Vrty (dosud nejhlubší je „pouhých“ 12 km) v horní části zemské kůry prokázaly, že teplota prudce narůstá – na každých sto metrů v průměru o tři stupně Celsia. Deset kilometrů od ústí otvoru, kterým bychom do nitra země pronikali, by nás už sužovalo vedro asi 300°C. A to by byl vlastně teprve začátek utrpení. Vždyť od žhavého jádra země by nás dělilo ještě mnoho vrstev.
Vědci proto musejí hledat náhradní způsoby zkoumání vnitřní stavby Země. Tradičně jim slouží rozbor hornin, které se dostávají na povrch právě díky sopkám. Ještě účinnější je zaznamenávání a vyhodnocování zemětřesných vln, změny jejich způsobu šíření a také rychlosti. Tady jim velice pomáhá přístroj seizmograf, zaznamenávající i ty sebemenší záchvěvy zemské kůry.
Odhalil jaderný výbuch neznámý kontinent?
Četné nové poznatky paradoxně přinesl i obrovský podzemní jaderný výbuch, který provedla Čína v roce 1963. Při něm vědce překvapily nečekaná fakta zjištěná pomocí seismografů i jiných přístrojů. Někteří badatelé v této souvislosti dokonce vyslovili a dodnes zastávají názor, že na seizmografech rozpoznali zlomky jakéhosi neznámého kontinentu. Konvenční proudy prý stahovaly posunující se pevninské masy ze zemského povrchu do hloubky přesahující dva kilometry. Možná lidstvo v hlubinách čeká ještě nejedno překvapení.
V nitru Země je ukryto ohromné množství energie. Jeho výsledkem je pohyb zemských desek, zemětřesení a sopečné projevy i silné turbulentní proudění masy roztaveného železa v jádře, které vytváří magnetické pole Země. Ale pokud neznáme teplotu tohoto pekelně rozžhaveného nitra, obtížně dokážeme pochopit, jak všechno funguje.
Zejména v současné době se stále více užívá laboratorních pokusů. Tak se teprve nedávno podařilo relativně přesně zjistit teplotu zemského jádra. Vždyť teplota uvnitř Země je jednou z klíčových informací k pochopení všeho – od zemětřesení a sopečné činnosti až po formování sluneční soustavy.
Záhadu teď vyluštily superpočítače
V renomovaném časopisu Nature (Příroda) vědci z University College London seznamují se závěry svých experimentů: Simulované podmínky v laboratořích nepřinášely nijak jednoznačné výsledky, protože ani tam se nedá vytvořit autentický kousek zemského jádra. Úspěch však měla laboratoř počítačová: Supervýkonné počítače byly propojeny, aby uskutečnily výpočty, které dosud nebyly možné. Nuly a jedničky simulovaly a několikrát úspěšně odhalily podmínky, které jsou v nitru Země, kde se fyzika setkává s abstraktností a nepředstavitelností. V samotném zemském středu se železo proměňuje v taveninu, kde se tento kov snaží kondenzovat pod náporem tlaku a vysoké teploty. Ta je asi 5500° C – tedy jen o málo nižší než na povrchu Slunce.
Takový žár máme tedy pod nohama- naštěstí dostatečně hluboko. Pod zemskou kůrou jsou shluky značně horké roztavené horniny zvané magma. Tu zahřívá tlak, tření, přírodní radioaktivita a non stop intenzivní žár zemského jádra. Vzhledem k tomu, že magma je lehčí než hornina kolem ní, může stoupat stále výše k povrchu. Pokud narazí na slabší místo zemské kůry, shromáždí se v jakési bublině zvané magmatický krb. Po čase se v něm nahromadí dostatečný tlak a tak magma vyrazí na povrch jak zátka od šampaňského. Tímto způsobem se rodí sopka.
Vulkány mají různé podoby
Se sopečnou činností většinou souvisí i lavina lávy (žhnoucí až žárem 700°C), popela a plynů (hlavně jedovatého sirovodíku, dále nedýchatelného kysličníku uhličitého, chlorovodíku a fluorovodíku). Rozlévá se rozlévá všude kolem rychlostí až 200 km/hod. a šíří všeobecnou zkázu.
Pod pojmem sopka si většina lidí vybaví kopec (ponejvíce kuželovitý), z jehož jícnu chrlí žhavá láva, létá kamení a stoupá jedovatý dým. Takový typ se nazývá stratovulkán. Ovšem jiné sopky (kaldery) mají místo vrcholu mohutné krátery, méně se vyskytuje podoba širokého plochého tělesa či naopak vyklenuté kopule.
K sopce nemusí patřit ani dým. Většina z nich se totiž po značnou část existence ani neprojevuje. Není tedy jako italská sopka Stromboli, která každých dvacet minut vychrlí menší množství poselství z hlubin. Nejaktivnější evropskou sopkou je ovšem sicilská Etna s nadmořskou výškou 3350 metrů. Vulkanologové tvrdí, že čím klidnější sopka je, tím horší bývá následující erupce.
Neznáme dne, ani hodiny!
Sopky se liší také svým životním cyklem. Některé experti označují za tzv. krátkověké – po jedné erupci vyhasnou a nikdy se už neprobudí. V životě jiných se však střídají období aktivity s obdobími klidu, a až po velmi dlouhé době sopka definitivně vyhasne. V mnoha případech tedy nevíme, zda jde o sopku či už jen vyhaslou horu kamení. Vždyť sopkou (typu stratovulkán) je třeba nejvyšší africká hora Kilimandžáro v Tanzánii (5895 m).
Z tohoto důvodu se odhady počtu sopek na světě (v tomto případě činných sopek) velmi liší – od cca 500 do 1500 vulkánů. Podle definice se však mezi sopky počítají i vulkány vyhaslé.
Bohužel k nim nepatří v úvodu zmíněná Cumbre Vieja, která je právě nyní stále akutnější smrtelnou hrozbou pro miliony lidí v rozsáhlé oblasti Atlantského oceánu.
Země připomíná cibuli
Základní seismický model Země navrhl australský geofyzik Keith Edward Bullen (1906 – 1976). Podle hloubky rozdělil zemské těleso do sedmi tzv. Bullenových zón. Ty pak spojil do tří soustav: zemská kůra, zemský plášť (svrchní, střední a spodní plášť) a zemské jádro (vnější jádro, přechodná zóna, vnitřní jádro).
Litosféra se nazývá svrchní část zemského tělesa – zahrnuje zemskou kůru a svrchní část zemského pláště. Má vysokou pevnost. Kůra se dělí na poměrně tuhé desky; některé z nich tvoří kontinentální (pevninskou) kru, jiné kru oceánskou.
Ta je převážně čedičová s mocností (silou) 5 – 10 km. Kontinentální kra má tři vrstvy: čedičovou, granitovou a sedimentární, mocnost kolísá v rozpětí 20 – 85 km, což je pod Himálajem. (V ČR je největší mocnost na Sedlčansku – asi 42 km.) Kontinentální kra připomíná pěnu na povrchu obrovského kotle.
Pod zemskou kůrou leží vrstva hornin (namnoze v plastickém stavu) zvaná plášť – má mocnost asi 2900 km. Pod pláštěm je velmi žhavý tekutý střed (jádro) o poloměru 3478 km. Uprostřed se nalézá pevné tzv. vnitřní jádro (jadérko)- z nejtěžších kovů. Experti podrobně prozkoumali složení železo-niklových meteoritů. Předpokládají, že podobné složení – tedy nikl (Ni) a železo (Fe) – je i v zemském jádru. Teplota tady dosahuje asi 5000° C.
Sopky ohrožují životy i jinde
Velmi nebezpečný je italský Vesuv, který je ve vzdálenosti pouhých 12 km od Neapole. Tvoří ho dva vulkány v Údolí gigantů – vedle Vesuvu (1277 m.n.m) je to Somma (1132 m). Odborníci ho označují za „aktivní sopku se vzrůstajícím nebezpečím erupce“. Už dokonce přesně vyčíslili, že první minuty po erupci by katastrofa postihla 172 946 rodin. Při záchraně by jim měly pomoci autobusy a lodě. V současné době Vesuv akutně ohrožuje 586 tisíc lidí, žijících v nejbližším okolí. Letos už na vulkánu bylo naměřeno téměř 500 seizmických otřesů.
Za „časovanou bombu“ vulkanologové označují mexický vulkán Popocatépetl
(nadmořská výška 5450 m). Posledních 1200 let byl v klidu, bouřit začal roku 2000 – od té doby se projevuje stále důrazněji. Nedávno vymrštil do dvoukilometrové výšky sloup žhavého popela, zvuk výbuchu bylo slyšet v okruhu mnoha kilometrů. V bezprostředním okolí této „kouřící hory“(Pojmenování domorodců) žije na 400 tisíc lidí. A co víc – pouhých šedesát kilometrů odtud je mexická metropole s patnácti miliony obyvateli. (To je o polovinu více než počet všech občanů ČR!)
Dodejme, že sopky se často skrývají i pod ledovci – tam však jejich žhavá erupce tak neublíží.
Geotermální energie také slouží
Geotermální energie se v mnoha případech využívá i k prospěchu lidí. To nejlépe dokazuje Island. Ačkoli je to ostrov dotýkající se přímo polárního kruhu, má tradičně dostatek horké vody díky horkým gejzírům z podzemí. Na Islandu je zemská kůra tak tenká, že magma (shromažďující se pod povrchem) ohřívá skály a podzemní vodu. Pára z podzemí dokonce pohání elektrárny.
Všechny domy v hlavním městě Reykjavíku (v překladu „Dýmající záliv“) vytápí přírodní horká voda. Ta se využívá i ve sklenících – nedaleko od krajin věčného ledu se tak pěstuje tropické ovoce. Na horkých skalách v podzemí dokážou péct i chleba.
Všichni dobře víme, že horké prameny‚často s léčivými účinky, tryskají ze země i v jiných částech zeměkoule. Tak se staly základem různých lázní – nejen termálních. Také některé produkty řádění sopek se lidé naučili využívat: Například na ostrově Mauritius z lávových balvanů staví tradiční obydlí. Sopečný popel – v přiměřeném množství – zlepšuje zemědělskou půdu apod.
