Na Zemi vegetuje přes 100 tisíc druhů hub. Z toho dvě třetiny představují tzv. nižší či malé houby – mikromycety. Reprezentují je prospěšné i škodlivé plísně, kvasinky apod. Makromycety je souhrnné označení pro tzv. vyšší či velké houby. Na světě jich je asi
15 000 druhů. Většina hub má společné vlastnosti, které přibližují následující řádky.
Ascomycetes – houby vřeckovýtrusné. Zahrnují asi 60 % všech rozmanitých houbových druhů. Množí se nepohlavně, spory (viz) vytvářejí uvnitř vřecek (asci). Buněčná jádra rodičovských hyf (viz) splývají a dělí se tak, že ve vřecku vzniká osm výtrusů. Mají podhoubí (viz mycelium) s příčnými přihrádkami. Tvoří plodnice, např. žampión, lanýž (viz). Ovšem náleží sem mj. i kvasinka pivní apod.
Bazidiomycety – nejnápadnější houby, podkmen Eumycetů (viz), stopkovýtrusné. Rozmnožují se nepohlavně Jejich reprezentanty jsou i krátce žijící plodnice, nazývané též houby kloboukaté (hřib, kozák, křemenáč apod.). Trvalou částí houby je podhoubí, které může přežívat dlouhé roky. Méně známé bazidiomycety: rzi (travní) a sněti, které způsobují choroby obilovin.
Cenocytické podhoubí – nepřehrádkované podhoubí s velkým množstvím jader v cytoplazmě. Může být monocentrické, když se na stélce vyvine pouze jeden fruktifikační orgán (místo, kde se vytváří a zraje plod), anebo polycentrické.
Částečná plachetka (velum partiale) – blána na spodní části klobouku, která zakrývá hymenofory mladých plodnic hub. Jejím zbytkem je prsten (viz).
Dermatomykózy – rozmanité formy onemocnění kůže způsobené houbami.
Eumycety – opravdové (vyšší, pravé) houby. Mezi ně patří hlavně houby vřeckovýtrusné (viz Ascomycetes) a stopkovýtrusné, jejichž tělo se dělí na klobouk, prsten, třen a pochvu (viz bazidiomycety).
Fruktifikace – tvorba rozmnožovacích tělísek, v případě hub se jedná o výtrusy (viz).
Gameta – zralá pohlavní buňka, která obsahuje haploidní (jednoduchý) počet chromosomů, tedy jedinou sadu. S gametami se často setkáme i při rozmnožování některých druhů hub. Příkladem jsou Chytridiomycety, u kterých dochází k množení především splýváním gamet. Nejvíce žijí ve vodě, bývají parazity rostlin. Vyšší, pravé houby (hřib, kozák apod.) se veskrze rozmnožují nepohlavně – především výtrusy (viz).
Hyfa – jednotlivé houbové vlákno či vlákno, které vytváří houbové pletivo. Nezbytné pro vznik podhoubí a plodnice(útvar nesoucí výtrusy).
Chlamydospora – vegetativní spora vzniklá z hyfové buňky obalené silnými stěnami. Někdy se odděluje od mateřského houbového vlákna (hyfa) a stává se tzv. odpočívajícím výtrusem..
Identifikační znaky – tělo hub, které sbíráme, se dělí na klobouk, prsten, třen a kalich (pochvu).
Jedy houbové – především amanitin, faloin, faloidin a mykotoxin. Jsou v plodnicích od počátku, nezničí je tepelná či jiná úprava. Známe 200 druhů nebezpečných velkých kloboukatých hub, bezprostřední ohrožení života znamená asi desetina tohoto počtu. Nejjedovatější houbou na světě je muchomůrka zelená. Smrtelná je již dávka 0,03 g faloidinu, který je stokrát jedovatější než arzenik.
Kalich (pochva) – nachází se ve spodní části třenu mnoha hub, často jedovatých. (U muchomůrky zelené má výstražné pojmenování „kalich smrti“.)
Lanýž černý – vzácná drahá houba. Patří do rodu vřeckovýtrusných hub s podzemními plodnicemi. Nejvyhlášenější oblasti výskytu jsou ve Francii, kde k hledání slouží i vycvičené prasnice a psi. (V ČR na teplých místech roste jedlý lanýž letní.)
Mycelium (podhoubí) – shluk hyf, které tvoří tělo houby. Houbová vlákna vytvářejí vegetativní část stélky hub a čerpají výživné látky ze substrátu,živné půdy, jako podkladu. Podhoubí je skutečným vegetativním tělem .U vyšších hub jemňoučké hyfy (průměru 1 – 20 mikronů, tj. 0,001 – 0,02 mm) tvoří hustší či řidší seskupení, které připomíná pavučinu
Nejedlé houby – jedna z kategorií systematického dělení hub: jedlé, podmíněně jedlé, nejedlé a jedovaté. Existuje celá řada zpracovatelských postupů, s jejichž pomocí se dají i nejedlé houby konzumovat, např. jejich delší vaření. Nejedlé houby však jinak mívají odpornou chuť – např. hřib žlučník.
Oogonium – jednobuněčný samičí zárodečník u hub a řas.
Prsten (annulus armila) – zbytek blány, která spojovala okraj klobouku s tření (nožkou). Převážně vznikl z částečné plachetky, někdy spojené s celkovou plachetkou (armilla.) Prsten může být různé tvary. U dospělého exempláře však tenký blanitý prsten často mizí, což znesnadňuje rozeznání méně známých plodnic.
Rozklad organických látek – hlavní poslání mnoha druhů hub.Uvolňují enzymy, které dokážou rozkládat složité molekuly uhynulých rostlin a živočichů. Přeměňují je v jednoduché rostlinné živiny, které při stálém koloběhu využívají nové generace živočichů i rostlinstva.
Struktura – odlišuje houby od rostlin, mezi které je věda předlouho řadila. Nyní už představují zvláštní skupinu. Od rostlinstva se dále liší růstem a způsobem výživy.
Třeň – část plodnice houby nesoucí klobouk .(Hovorově noha,nožka.)
Ústrojí pro výtrusy – výtrusnice (sporangie). Má různé podoby: u hřibovitých hub ho tvoří rourky, u lupenatých lupínky, lošákovité mají ostny na spodní straně klobouku, mohutné pýchavky zase na vrchní části těla. Každá opravdová, vyšší houba produkuje ohromné množství výtrusů (viz), někdy až 30 miliard. Ovšem drtivá část z nich se neuchytí.
Výtrusy (spory) – zajišťují rozmnožování. Jsou jednobuněčné i vícebuněčné, liší se velikostí (0,003 – 0,02 mm), barvou. Jedna houba může tvořit více typů výtrusů – nepohlavním, ale i složitým pohlavním způsobem. Spory nemají zárodek (embryo) jako semena vyšších rostlin.. Ultralehké spory se šíří větrem (až ve výšce 11 km), vodou, pomocí motýlů, včel, much, brouků, červů apod.Výjimkou není balistospora – výtrus aktivně vymršťovaný z výtrusnice.
Xenobiotika – látku tělu cizí, které organismus nesyntetizuje. Sem patří i jedy z hub (viz).
Zygomycety – patří mezi opravdové houby (Eumycety). Říká se jim houby spájivé. Rozmnožují se pohlavně i nepohlavně. Příkladem je známá plíseň hlavičková.
Životní cyklus hub – dosud má různé záhady. Vědci např. nedokážou vysvětlit, jak buňky některých houbových druhů při růstu vyvinou tlak až sedm atmosfér, což je tlak vzduchu uvnitř pneumatik desetitunového nákladního automobilu. Tak křehká houba proděraví i pevný povrch – asfalt, slabý beton apod. Přitom se jedná o tlak mechanický, nikoli chemické rozleptávání překážky. Objasněno mj. není ani podivné světélkování (bioluminiscence) určitých druhů, zejména v tropech, kde ohromné plodnice ve tmě přízračně září.
