Slovo „kuru“ znamenalo v jazyce Foreů „třes“. A to ne ledajaký. U Foreů, malého etnika žijícího v odlehlé divočině Papuy Nové Guineje, představoval jistý rozsudek smrti. Záhadná nemoc sice počátkem našeho století vymizela, ale než se tak stalo, poskytla vědě důležitá vodítka pro unikátní léčbu pomocí RNA. Ta právě prochází klinickými testy.

O Papuáncích se po staletí vědělo, že jsou mimořádně nepřátelští, neustále se zapojují do kmenových válek a praktikují rituální kanibalismus. Když si k tomu přičtete neprostupný terén horských lesů ve vnitrozemí, nepřekvapí, že poznávání ostrova, jak vědecké, tak ze strany koloniálních mocností, postupovalo velmi pomalu a trvalo až do poloviny 20. století.

Právě tehdy, počátkem 50. let, si úředníci australské správy začali dělat obrázek o životních okolnostech kmene Foreů. K těm v té době patřila neobvyklá nemoc, která Foree děsila. Ve skutečnosti šlo o epidemii, která u tohoto kmene začala někdy počátkem století a právě v 50. letech vrcholila.

Jenže na to se přišlo až mnohem později. Jak nemoc probíhá, popsal velmi důkladně jistý úředník William Brown. Ve zprávě do Austrálie vylíčil, že nemoc, které Foreové říkají kuru, postihuje zejména ženy a děti, a kromě třesu způsobuje ztrátu koordinace těla a podivné výbuchy nekontrolovatelného smíchu.

Potíže se postupně zhoršují, nemocný slábne, svaly čím dál méně poslouchají. Nakonec se ani neudrží na nohou, takže už jen leží a v poslední fázi před smrtí už nemůže jíst, protože nedokáže žvýkat.

Podceněná epidemie

Brownovo hlášení bylo vůbec prvním popisem příznaků kuru. Protože situaci u Foreů zaznamenával zeširoka a podrobně, zmínil i jejich přesvědčení, že nemoc je dílem nepřátelských kouzelníků. Foreové věřili, že na ně míří útoky vražedné magie, proto zemře každý, u koho se nemoc projeví.

A jak byli bojovní, tak se nepřátelským kouzelníkům mstili, což se australské správě vůbec nelíbilo. Zhoršovala se tím už tak špatná situace s častými konflikty a krveprolitím. To dolehlo i do vzdálené Austrálie, takže vláda vnímala události v regionu Fore jen jako hrozbu pro koloniální stabilitu a veřejný pořádek.

O tom, že čelí smrtící epidemii, a navíc medicínské záhadě neměli tušení. Proto na Papuu vyslali důrazný pokyn, aby se úřady snažily situaci uklidňovat. Měly také potírat kanibalismus, který Brown ve svém hlášení rovněž zmínil, aby se země přiblížila západním standardům morálky a hygieny.

Se smrtelnou nemocí, která se mezi Forey šířila, tehdy rituální pojídání mrtvých nikdo nespojoval. Přesto byl právě zákaz rituálních pohřebních hostin zásadním krokem, který další šíření kuru zastavil.

Kapsaicinová mast

Aby se něco nepřehlédlo, vypravil se mezi Foree také Vincent Zigas, lékař australské státní správy na Papui Nové Guineji. Po úřednících to byl konečně první odborník. Kuru začal systematicky zkoumat, jenže z toho, co zjistil, nebyl moudrý.

Projevy nezapadaly do obrazu žádného známého onemocnění. Může jít jen o hysterii a vzájemné napodobování, zkrátka psychosomatické potíže, usoudil. Aby si to ověřil, připravil speciální mast s kapsaicinem, pálivou složkou chilli paprik.

Nemocným řekl, že spaluje zlé kouzlo v těle, proto na kůži tak bolí, štípe a pálí. U lidí s psychosomatickými poruchami, které byly i mezi Forey běžné, to fungovalo. Jenže u těžce nemocných s kuru, kterých byla většina, se nestalo nic.

První vědecký článek

Věci se pak pohnuly kupředu jen čirým zásahem náhody. V ústavu v Melbourne, kam Zigas posílal hlášení, jak postupuje se zkoumáním záhadné epidemie neurologických potíží Foreů, tehdy pobýval na stáži americký vědec slovenského původu Carleton Gajdusek.

Zabýval se hlavně genetikou virů, a tak ho celkem pochopitelně napadlo, jestli kuru nemůže být nějaká dosud neznámá virová infekce. Napsal Zigasovi, že by se rád k jeho bádání připojil. Zigas to samozřejmě přivítal.

Gajdusek získal i podporu australské správy, a tak se po příjezdu na Papuu mohl pustit do práce. Během tří měsíců vyšetřil přes stovku osob trpících kuru, provedl pitvu několika obětí a sestavil první podrobný popis symptomů choroby, kterou označil za specifické neurologické postižení pravděpodobně genetického původu.

Zjistil totiž, že nemocí trpí pouze Foreové a jejich bezprostřední sousedé. Choroba byla bez výjimky smrtelná, žádná léčba neúčinkovala a způsob přenosu zůstával neznámý. Gajdusek přišel i na těžko vysvětlitelnou okolnost:

Choroba se projevovala u dětí i dospělých, avšak zatímco u dětí byl podíl obou pohlaví vyrovnaný, u nemocných dospělých výrazně převažovaly ženy v poměru 14:1. To vše Gajdusek se Zigasem ještě téhož roku shrnuli ve vůbec první epidemiologické studii o kuru. Co chybělo, byla představa o příčině.

Speciální podoba kanibalismu

V Austrálii se vydali po genetické stopě. Na Papuu Novou Guineu vyrazila dvojice antropologů a tři roky pátrali po příčině kuru přímo u Foreů. Přišli na dvě důležité věci. Tou první bylo zjištění, že se dědičnost jako příčina dá vyloučit.

Australské úřady totiž netušily, že příbuzenství berou Foreové sice velmi vážně, nikoliv však nutně v pokrevní linii. Velmi rozšířená byla adopce, a to jak dětí, tak dospělých. Takže údajní bratři, strýčkové nebo třeba tety mnohdy pocházeli z jiných původních rodin.

Tím se hypotéza dědičné neurologické poruchy rozsypala jako domeček z karet. Současně ale antropology zaujala jiná nápadná okolnost. Týkala se kanibalismu, tehdy už tvrdě pronásledovaného úřady. Ačkoliv byla tato tradice mezi Papuánci všeobecně rozšířená, Foreové ji praktikovali odlišně.

Nepojídali zabité nepřátele z jiných kmenů, ale své vlastní zemřelé. Věřili totiž, že se tím postarají o většinu součástí jejich duše. Byl to úkol hlavně pro ženy a děti, prozradili antropologům…. Těm bylo v tu chvíli jasné, že mají novou stopu pro hledání příčiny nemoci.

A ta dokonale vysvětlovala, proč mezi nemocnými a obětmi nemoci tak drtivě převažují ženy.

Celý článek si přečtěte v čísle 11/2026

Kateřina Pavelcová