Že osiřeli, je na šimpanzích znát i v dospělosti. Obzvlášť na to doplácejí samci, mívají horší postavení ve skupině a méně potomků. Trauma osiření je dokonce vidět na magnetické rezonanci, jelikož trvale mění strukturu mozku..

 

Šimpanzi jsou ve zvířecí říši nápadní nezvykle dlouhým dětstvím, které trvá 13 až 15 let. Důvod je podobný jako u lidí, dlouhá doba je potřeba především k růstu velkého a výkonného mozku. A také k získávání sociálních dovedností.

Šimpanzi žijí ve volné přírodě v tlupách, které mívají desítky jedinců. Tyto skupiny se často mění, rozpadají se na menší a znovu se spojují. Pro šimpanze je důležité pamatovat si, kdo jsou přátelé, s kým spolupracovat a komu se raději vyhnout.

Nejde jen o potravu

Mládě je po narození v těsném kontaktu s matkou, která ho kojí do čtyř až pěti let věku. Neustále ho nosí a opečovává. Pozornost má i od svých starších sourozenců a příbuzných matky. Dcery se obvykle po dosažení dospělosti od svých matek vzdalují, synové většinou zůstávají v jejich blízkosti po celý život a úzké kontakty udržují i se svými bratry.

Po odstavu si už mláďata hledají potravu sama. Od matky se však v následujících letech učí, jak získat obtížně dostupné lahůdky jako jsou ořechy a med. Tato vysoce energetická strava podporuje další vývoj mozku.

Matky chrání své dospívající potomky před agresí příslušníků tlupy a učí je, jak reagovat v různých situacích.

Vysoká hladina kortizolu

Studie odborníků z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku a z Institutu kognitivních věd v Lyonu se zaměřila na velkou a dlouho studovanou skupinu šimpanzů, která žije v pralese Taï na Pobřeží slonoviny.

Vědci měřili hladiny stresového hormonu kortizolu v moči u osiřelých mláďat. Zjistili, že jsou zvýšené, což je kvůli zvýšené aktivitě hormonální osy hypotalamus-hypofýza-nadledviny. Je to přirozená reakce těla na stres, která je stejná i u lidí.

K normálním hodnotám se kortizol u šimpanzů vrátil až po velmi dlouhé době dvou let.

Chovají se jinak

I když se hladiny kortizolu časem upraví, tak pozměněné chování je patrné u sirotků po celý život, jak ukazují výzkumy, mezi nimi společná studie odborníků z univerzity ve Vídni a Štýrském Hradci. Ti sledovali zvířata z nizozemských zoologických zahrad a z útulku pro bývalé laboratorní šimpanze v rakouském Gänserndorfu.

Podle autorky studie Elfriede Kalcher-Sommersguterové bylo nejnápadnějším znakem sirotků, že mnohem méně pečovali o srst jiných šimpanzů ve skupině. Přitom právě toto chování je nesmírně důležité pro udržování a upevňování sociálních vazeb.

Poněkud překvapující je, že studie nenašla rozdíly mezi sirotky, kteří byli izolovaně chovaní v laboratořích, a šimpanzi, kteří vyrůstali mezi svými v zoologických zahradách. Vlažný zájem o vzájemnou péči o srst byl tedy i u jedinců, kteří žili ve skupině šimpanzů třeba 40 let.

Potomky mívají později

Na další nápadný trvalý následek osiřelosti přišla Catherine Crockfordová z Institutu Maxe Plancka, a to u šimpanzů z pralesa Taï. Dlouhodobě sledovala 12 samců, kteří přišli o matku v dětství a dospívání, a pro porovnání také 11 neosiřelých šimpanzů.

Ukázalo se, že sirotci nejsou mezi samci dostatečně konkurenceschopní a měli pramalou šanci, že získají alfa pozici v tlupě. Měli méně potomků a v pozdějším věku než ostatní samci. Autoři studie to vysvětlují tím, že matky zřejmě učí své dospívající syny důležité sociální dovednosti, které jim později pomáhají v úspěchu ve skupině.

Zjistilo se i to, že sirotci – i samice – oproti vrstevníkům zaostávají v růstu. Také osiřelé dcery mívají první mládě později, než je obvyklé.

Osiřelost mění mozek

Změny v chování a sociálních dovednostech jsou patrné nejen navenek, podepisují se i na struktuře mozku šimpanzů. S tímto poznatkem přišel americký odborník William Hopkins se svým týmem, když prošel archivní data z magnetické rezonance od 38 šimpanzů.

V polovině případů se jednalo o sirotky, ostatní vyrůstali se svými matkami. Závěry vědců potvrdil i model strojového učení, který k tomu vyvinuli. Ze změn v bílé hmotě mozku dovedl s přesností 76 % určit, jestli se jednalo o sirotka.

Podle autorů studie byly u některých šimpanzů jisté rozdíly i v šedé hmotě. Při dobré náhradní péči se však nerozvinou. Na bílé hmotě trauma ze ztráty matky zanechá stopy i v těch nejlepších podmínkách.

Překvapivé jsou i závěry studie z Kjótské univerzity, která sledovala šimpanze z národního parku v pohoří Mahale v Tanzanii. Došla k tomu, že osiřelí samci mají v průměru kratší život než ostatní šimpanzi. Důvodem může být právě to, že je matka nenaučila důležité sociální dovednosti.

Autorka: Kateřina Pavelcová