Tohle stvoření tak trochu připomíná žížalu – ovšem přerostlou žížalu s tlamou plnou ostrých zubů. Vypadá jako nějaký bájný červ z legend, třeba písečný olgoj chorchoj. Suchý písek ale není prostředí, které by mu vyhovovalo. Ostatně jde o predátora z třídy obojživelníků.

Žije ve vodě i na souši, tak to přece musí být obojživelník. S touto na první pohled logickou úvahou se ovšem zoologové nemohou ztotožnit, vědecké vnímání obojživelníků je totiž mnohem složitější. Do této skupiny proto nepatří žádný z krokodýlů, želv, a už vůbec ne teplokrevný hroch – bez ohledu na to, že jeho celý název zní hroch obojživelný.

Nicméně to neznamená, že by mezi obojživelníky nebyla fascinující zvířata. Za zmínku stojí například velemloci či vodnice posvátné, žáby vyskytující se pouze v jihoamerickém jezeře Titicaca. Zapomenout bychom neměli ani na prazvláštní tvory, evokující do jisté míry mytické smrtonosné červy, žijící pod zemí.

Přechodový stupeň obratlovců

Obojživelníci jsou na naší planetě už stovky milionů let. Existuje jich více jak 8000 druhů. Jedná se o třídu studenokrevných živočichů s vědeckým označením Amphibia. Z evolučního hlediska představují jakýsi přechodový stupeň mezi vodními a suchozemskými obratlovci.

Obecně se vyznačují schopností existovat v různých fázích života v odlišných prostředích, nicméně jejich přežití je vázáno na vodu. Mnozí z nich mohou v průběhu dospívání tento živel opustit a vyjít na souš.

Typická je v tomto ohledu proměna neboli metamorfóza pulce. Ten přestává dýchat žábrami, vyvinou se mu plíce a narostou končetiny.

Mezi hadem a žížalou

Každý zná nějakého zástupce řádů Anura a Urodela, tedy nějakou žábu či mloka. O poznání méně lidí však slyšelo o beznohých obojživelnících z řádu Gymnophiona neboli červoři. Na první pohled si je lze splést s hadem či žížalou – podle toho, na jaký druh člověk zrovna narazí.

Někteří mohou dosahovat sotva deseti centimetrů, jiní kolem půldruhého metru. Těchto úctyhodných rozměrů dorůstá jihoamerická Caecilia thompsoni.

Lebka jako beranidlo

Cecíliovití jsou v různých formách a velikostech rozšířeni v tropických a subtropických oblastech po celé planetě, od Ameriky přes Afriku až po Asii. Jak je tedy možné, že nejsou tak známí jako žáby a mloci.

Pro lidské oko jsou často prakticky neviditelní. Přirozené prostředí mnohých z nich tvoří vlhká půda. V té se pohybují za pomoci silné lebky, jež jim slouží jako pomyslné beranidlo, a těla, tvořeného pletencem svalů a pokrytého hladkou slizkou kůží.

Anatomicky jsou tito tvorové přizpůsobeni pro život pod zemí, což se týká i jejich značně omezeného vnímání zrakem. Pro potřeby lovu využívají pár chemosenzorických tykadel, umístěných na obou stranách hlavy.

Jejich častou kořistí se stávají žížaly či jiní bezobratlí živočichové, které tito predátoři chytají do ostrých jehlovitých zubů. Podívat se do otevřené tlamy velkého červora je skutečně jen pro otrlé.

Člověku to připomene příběhy o děsivých mytických červech, jako je třeba olgoj chorchoj z mongolské pouště Gobi.

Více se dočtete v čísle 6/2026