Lidstvo se chystá na výpravy do vzdálenějších končin vesmíru. Do roku 2030 by se lidé měli vrátit zpět na povrch Měsíce a do roku 2050 by se člověk měl dokonce projít i po Marsu. S prodlužující se dobou, kterou tak lidé nutně stráví ve vesmíru, roste i zájem o témata, kterým se vesmírné agentury dosud vyhýbaly.

Jedním z nich je i sex a případné početí další generace mimo naší domovskou planetu..

Sex byl dosud zapovězeným tématem, byť na vesmírně mise již několik desetiletí létají smíšené posádky, které na vesmírné stanici ISS běžně tráví 6 měsíců. Nabitý vědecký program, nedostatek soukromí a absence intimity navíc také libidu nijak neprospívají.

Všechny dosavadní zkazky o sexuálních aktivitách kosmonautů i astronautů ve vesmíru tak byly vždy jen bulvární povahy a nikdy nebyly potvrzeny.

Sex při dlouhých cestách vesmírem

Předpokládaný let na Mars však zabere minimálně 6 měsíců, při volbě energeticky úspornější dráhy případně až 9. Pokud cestovatelé stráví na povrchu přibližně 30 pozemských dnů, zabere jim cesta dle aktuálních odhadů mezi 15 až 18 měsíci.

Všechny scénáře počítají se smíšenými posádkami a experimenty na Zemi již prokázaly, že při tak dlouhé izolaci v malé skupině minimálně k pokusům a sexuální sblížení dojde, protože se pro člověka jedná o přirozenou formu snižování dlouhodobého stresu.

Vědci však nezkoumají jen samotnou možnost provozovat sex ve stavu beztíže, kde panuje všeobecná shoda, že „to půjde“, ale i další aspekty, včetně případného početí. Aktuální dlouhodobé plány NASA, které rozpracovávají psychologii dlouhých letů, striktně doporučují vybavit posádky antikoncepčními prostředky již na Zemi s dlouhodobou působností po celou dobu letu, aby nemohlo dojít k jejich „opomenutí“.

Sex tedy ano, ale početí ne. Důvodem je zejména obava z kosmického záření při dlouhých letech a jeho neprozkoumaného vlivu na kvalitu spermií a vajíček. Zejména poškození spermií z ozáření způsobuje genetické deformity plodu.

Spermie v beztížném stavu

Vědci z australské Univerzity v Adelaide se pak zaměřili na zkoumání pohybu spermií v beztížném stavu, který úspěšně simulovali přímo na Zemi. Použili k tomu jak spermie lidí, tak i myší. Současně vytvořili kanál, který věrně napodobuje tvar ženského pohlavního ústrojí, kterým musí spermie projít, aby mohly oplodnit vajíčko.

Totéž pak vytvořili pro simulaci pohlavního ústrojí myší samice. Své poznatky potom publikovali v časopise Communications Biology.

Testy v simulovaném beztížném stavu prokázaly, že k cíli dorazilo v obou případech výrazně méně spermií než při běžné gravitaci. V případě lidských spermií přibližně jen polovina, u myší doputovaly dvě třetiny.

Buňky přitom nemají „nahoře“ nebo „dole“ a absence gravitace pohyb spíše usnadňuje, protože ji spermie nemusí překonávat. Výzkumnice Nicole McPhersonová, která se na studii podílela, k tomu však uvádí:

„Spermie obsahuje řadu bílkovin, které fungují jako senzory polohy. Odstraňte gravitační sílu a tyto senzory zcela zmatete. Spermie má pak narušenou schopnost orientace a navigace v prostoru.“.

Vědci však registrovali řadu dalších mechanismů, které spermiím ukazují správný směr k vajíčku. Jedná se například o hormon progesteron produkovaný žlutým tělískem ve vaječníku. Pozitivní je, že simulované prostředí mikrogravitace nemělo negativní vliv na kvalitu spermií a na jejich schopnost samotného pohybu.

Vedlo tedy zejména k jejich „dezorientaci“. Ukazuje se však, že případné početí ve stavu beztíže může být mnohem komplikovanější než při působení gravitace.

Zdroje: Nature, LiveScience.