Kdo kdy pozoroval šimpanze, gorily nebo orangutany v zoologické zahradě, nemohl si nevšimnout jejich vzájemné gestikulace. Nejedná se přitom o náhodné pohyby, ale o neverbální řeč zahrnující více než 80 různých gest s jasně definovanými významy, od vyjádření hrozby až po žádosti o spolupráci..

Výzkum gestikulace lidoopů začal v 60. letech, kdy legendární zooložka Jane Goodallová v národním parku Gombe Stream v Tanzanii poprvé zaznamenala, že šimpanzi komunikují prostřednictvím pohybů těla. Tento objev otevřel dveře k hlubšímu pochopení nejen chování lidoopů, ale i evoluce lidského jazyka, který mohl mít své kořeny právě v této formě komunikace.

Goodallová popsala, že samci zvedají hlavu jako hrozbu vůči soupeři, zatímco matky ukazují mláďatům, že mohou naskočit na jejich záda. Tento objev inspiroval další badatele, ať už zoology, ale i lingvisty, kteří během následujících dekád identifikovali více než osmdesát gest používaných nejen šimpanzi, ale i dalšími lidoopy.

V 80. letech Michael Tomasello, tehdy mladý psycholog, navrhl první teorii o původu gest lidoopů. Na základě pozorování mláďat šimpanzů v zajetí dospěl k závěru, že gesta se vyvíjejí z jednoduchých návyků.

Například pokud mládě opakovaně sahá matce do úst pro potravu, matka mu může začít jídlo dávat dříve, než mládě natáhne ruku. Tento vzorec se postupně stává návykem. Podle Tomasella však šimpanzi při používání gest nepřemýšlejí o tom, co si druhý jedinec myslí, ale jejich gesta jsou čistě účelová.

V posledních letech však někteří primatologové začali Tomasellovu teorii zpochybňovat. Všimli si, že gesta jsou stejná u všech šimpanzů a dokonce i u jiných druhů lidoopů, což by nebylo možné, pokud by gesta vznikala náhodně nebo byla výsledkem pouhých návyků.

Navrhli tedy, že gesta jsou vrozená a geneticky zakódovaná, podobně jako taneční rituály u ptáků. Primatolog z univerzity St. Andrews Richard Byrne tvrdí, že přírodní výběr zvýhodnil zděděná gesta, která napomáhala reprodukci.

Tento přístup na jedné straně zjednodušuje vysvětlení podobností gest napříč druhy, ale na straně druhé přehlíží složitost jejich použití.

Další hypotéza, tzv. teorie rekrutace, představená v roce 2023 v časopise Biological Reviews, se pokouší předchozí přístupy sladit. Podle ní gesta nejsou vrozená, ale lidoopi mají zděděnou schopnost používat pohyby k vzájemné komunikaci.

Tato gesta vznikají tak, že zvířata využívají běžné pohyby běžné pohyby svého těla a přetvářejí je na prostředky komunikace. Například pokud šimpanz běžně natahuje ruku, aby dosáhl na jídlo, avšak tento pohyb může začít používat i k tomu, aby požádal jiného šimpanze o sdílení potravy. Tak se přirozený pohyb stává gestem s komunikačním významem.

Primatologové si také všimli, že pokud jedno gesto nezabere, lidoopi se přesunou tak, aby je druhý jedinec lépe viděl. Tato flexibilita v použití gest naznačuje, že nejde jen o naučené návyky nebo geneticky zakódované vzorce.

„Gesta jsou produkována záměrně a cíleně,“ uvedla Kirsty Grahamová z Hunter College v New Yorku, která teorii rekrutace podpořila. Podle této teorie lidoopi sdílejí podobná gesta, protože mají podobné tělo a pohybové možnosti. Takový tygr by měl s natahováním své přední tlapy poněkud problémy.

Někteří vědci se také domnívají, že lidský jazyk má své kořeny právě v gestikulaci lidoopů. Tato představa vychází z faktu, že lidoopi používají gesta k vyjádření emocí, záměrů a požadavků, což by mohlo být analogií k prvotní komunikaci našich předků.

Podle této hypotézy gesta lidoopů byla prvním krokem na cestě k vytvoření strukturovaného jazyka. Je tedy možné, že první lidé přetvořili jednoduchá gesta do složitějších znakových systémů, které mohly zahrnovat určité pravidelnosti nebo něco na způsob gramatiky.

Tato raná znakovost později přerostla v mluvený jazyk, jak jej známe dnes. Právě přechod od gest k řeči mohl být katalyzátorem vývoje lidského mozku, zejména v oblastech spojených s komunikací a abstraktním myšlením.

Komparativní psycholog Federico Rossano z Kalifornské univerzity v San Diegu však upozorňuje, že spojení mezi gestikulací lidoopů a lidským jazykem je spíše nepřímé. Podle něj nelze tvrdit, že se gesta přímo přeměnila v řeč.

Místo toho byla zásadní vlastnost flexibilního používání gest, která se objevila u společných předků lidoopů a lidí.

Flexibilita znamená schopnost přizpůsobit se různým situacím a kreativně využít stávající pohyby k vyjádření nových významů. Lidoopi například dokážou stejným gestem vyjádřit různé záměry v závislosti na kontextu.

Tato schopnost je podobná tomu, jak lidé používají slova, která mohou mít více významů v různých situacích. „Flexibilita v gestech je pravděpodobně zdrojem flexibility v lidském jazyce,“ vysvětluje Rossano.

Flexibilita gest však není jen předchůdcem lidské řeči, ale také evoluční adaptací, která umožnila přežití a spolupráci v sociálních skupinách. Gesta usnadnila sdílení informací o hrozbách, potravě nebo potřebách v prostředí, kde absence slov vyžadovala jiný způsob dorozumívání.

V moderní lidské komunikaci gesta stále hrají významnou roli, často doplňují nebo zesilují mluvená slova. Jejich přítomnost v naší každodenní komunikaci je pravděpodobně dědictvím od našich dávných předků, kteří pomocí gest položili základy pro jazyk, jenž dnes považujeme za samozřejmost.