Struktura rozprostírající se po nočním nebi, připomínající antickým Řekům vylité mléko, zaměstnává lidskou zvědavost po celá tisíciletí. Čím dokonalejší prostředky k jejímu zkoumání máme, tím pozoruhodnější se nám zdá.
Od jejich mlhavých hranic tvořených temnou hmotou po střed ukrývající nenasytnou černou díru – Mléčná dráha ukrývá řadu fenoménů, nad kterými si vědci nepřestávají lámat hlavu..
V září 2024 vědci z ESA představili mapu Mléčné dráhy vytvořenou dalekohledem VISTA, která obsahuje více než 1,5 miliardy objektů v infračervených vlnových délkách – nově zrozené hvězdy, kulové hvězdokupy, hnědé trpaslíky, nebo volně se pohybující planety.
Detailnější mapu naší galaxie jsme zatím neviděli. Přesto představuje pouhý zlomek z odhadovaného množství 100–400 miliard hvězd a dalších miliard planet, měsíců, asteroidů, komet a jiných kosmických objektů, kterým je domovem. O Mléčné dráze toho stále víme méně, než bychom chtěli.
Gigantické bubliny
Jen dva roky od svého vypuštění objevil Fermiho gama teleskop v roce 2010 dvě obrovské bubliny rozpínající se z centra galaxie směrem nad a pod galaktickým diskem. Tento pomyslný dvoupatrový „sněhulák“ měří od hlavy k patě asi 50 000 světelných let, což představuje dvojnásobek vzdálenosti mezi Sluncem a středem galaxie.
Ukázalo se, že Fermiho bubliny, jak byly pojmenovány, jsou tvořeny horkým řídkým plynem a emitují vysokoenergetické gama a rentgenové záření, což naznačuje, že v nich probíhá zvláštní druh subatomární interakce mezi částicemi.
Vědci se okamžitě začali zaobírat otázkou jejich původu, k nafouknutí bublin takových rozměrů je totiž třeba extrémní zdroj energie.
Černá díra coby hlavní podezřelý
Víme, že v jiných galaxiích mohou supermasivní černé díry, které pohlcují velké množství hmoty, pohánět vysokoenergetické výtrysky. Je možné, že i Sagittarius A* prošla takovou fází v minulosti a vytvořila výtrysky zodpovědné za Fermiho bubliny, které vidíme dnes.
Jak přesně k tomu mohlo dojít vědci vysvětlovali hned několika hypotézami. V úvahu připadalo pohlcení jedné velké nebo několika menších hvězd, což mohlo generovat požadované množství energie. Nedávná japonská studie z roku 2023 pomocí počítačových simulací ale tuto možnost zavrhla.
Profesor Yutaka Fujita z Tokyo Metropolitan University místo toho odvodil jejich vznik od rychlých větrů neustále proudících z černé díry. Tyto proudy ultra rychlých vysoce nabitými částic se šíří se rychlostí 1 000 km za sekundu po dobu mnoha milionů let vesmírem a interagují s okolním plynem v halu, což způsobuje zpětnou rázovou vlnu.
Tak či onak poukazují na mnohem aktivnější minulost spícího obra v nitru naší galaxie. Co je pozoruhodné, nejde o nijak vzdálenou historii, alespoň z galaktického hlediska – stáří Fermiho bublin se odhaduje na „pouhých“ 2,6 milionu let.
Vice se dočtete v čísle 3/2025.