Mělo „srdce“ z kamene, a svou rozlohou předčilo i starověký Řím. Vynikalo totiž majestátními stavbami, důmyslným obchodem i nerostným bohatstvím. Dnes je považováno za kolébku dávné moudrosti, která však na své rozluštění stále ještě čeká..

Civilizace, která zde v klasickém období sídlila, totiž představuje pro archeology a vědce těžší oříšek než Mayové. Její jazyk nám i po mnohaletém výzkumu nic neříká, na rozluštění stále čeká i písmo, na pohled připomínající hieroglyfy.

S určitostí nejsme schopni odpovědět ani na otázku, proč vlastně místní prosperující metropoli zničehonic opustili, a zanechali ji napospas přírodě.

Na samém vrcholu

Jistá vodítka ale archeologové přeci jen mají. Podle jejich odhadů se zdejší historie začala psát společně s počátkem našeho letopočtu. A díky bohatým nalezištím obsidiánu postupně nabrala ten správný směr.

Původně kamenná oáza se totiž proměnila ve velmoc kontrolující veškeré obchodní cesty v celé oblasti. Místní neměli nouzi o bavlnu, která sem proudila ze západu od Pacifiku, z východu od Veracruz byla zajištěna zásoba keramiky. Samozřejmostí bylo i kakao.

Třetí největší na světě

Na špici se ovšem civilizace držela také v oblasti architektury. Jednotlivé stavby byly budovány podle jasného geometrického vzoru, jež zahrnoval i komplexní síť kanalizace napájenou z řeky San Juan. V dobách největšího rozmachu tu údajně pobývalo přes 125 tisíc obyvatel.

Někteří historikové však neváhali zajít ještě dál, a číslo zaokrouhlili na rovných 200 tisíc. Jednalo se tedy o šesté největší město své doby, které dokonce ukrývalo třetí největší pyramidu světa, známou jako Pyramidu Slunce.

Ačkoli do současnosti se poněkud zmenšila, a to z důvodu absence svatyně, svého času bývala až sedmdesátimetrová. A také značně děsivá. Tunely a jeskyně pod ní objevené měly totiž představovat podsvětí, ve kterém docházelo k nejrůznějším obřadům, pohřbům i rituálnímu obětování.

Jen v rámci náboženských ceremoniích přišly v ponurých kobkách o život stovky nevinných jedinců, kteří byli do metropole dovezeni za účelem uctění boha Slunce.

Na počest bohům

Stejně jako v ostatních mezoamerických kulturách i v budoucím Teotihuacánu sehrávalo náboženství silnou roli. Veškerou moc třímali v rukou náboženští vládci, kteří se v případě nutnosti neštítili vynutit poslušnost nejrůznějšími tresty.

Na druhou stranu byli tehdejší duchovní velice zdatnými astronomy, jež se neustále zasazovali o rozkvět města i blahobyt jeho obyvatel. Hlavními uctívanými božstvy byli zejména Quetzalcóatl (Opeřený had), Tlaloc a Velká bohyně (ženské božstvo).

Prvně jmenovaný ztělesňoval válku, sílu, autoritu, ale také lidské oběti. Jeho masovému uctívání svědčí i několik soch, které se nachází ve zdejším, jemu zasvěceném, chrámu.

A všemu byl konec

Rozkvět a blahobyt začaly brát za své kolem roku 500. K úplnému zhroucení civilizace ale došlo až o 200 let později. Důvod úpadku však zůstává jedním z historických „pomníčků“. Nejčastěji jsou v této souvislosti skloňovány dvě teorie.

Podle první došlo k organizovanému povstání, při kterém bylo město zničeno, ve druhém případě mohla být lokalita zpustošena a vypálena Toltéky.

Aztékové na scéně

Zašlou slávu místu navrátili až Aztékové, kteří opuštěné monumentální stavby objevili okolo roku 1300. Metropoli, která rozlohou předčila i starověký Řím, prakticky od počátku považovali za domov dávných předků, s úctou k jejich odkazu se však rozhodli ji neobnovit.

Ba naopak. Učinili ze zarůstajících ruin poutní místo. Od té chvíle sem přicházeli tisíce lidí z okolních vesnic i hor, aby na hlavním náměstí při slavnostních obřadech uctili ty nejvyšší z nejvyšších. Podle této skutečnosti nakonec Aztékové místu vymysleli i jméno, Teotihuacán, což v překladu znamená „město bohů“.

Centrum výzkumu

Nebyli to však jen Aztékové, komu mystická atmosféra učarovala. Odhalit alespoň některá tajemství se posléze rozhodli také dobrodruhové. První archeologické práce se uskutečnily v 17. století, pod vedením historika Dona Carlose de Sigüenzy y Góngory (1645–1700).

A dalo by se říci, že s jistými přestávkami probíhají dodnes. Útroby tajemných staveb si však veškeré poklady pečlivě střeží. Jistá „výjimka“ se podařila v případě již zmíněného Quetzalcóatlova chrámu. Vykopávky v jeho okolí byly poprvé provedeny v letech 1917–1920. „Ovoce“ však přinesl teprve rok 1925, kdy došlo k objevu jednotlivých pohřebišť.

O skoro šest dekád později vydalo místo další tajemství, v podobě ostatků 18 vojáků, kteří s největší pravděpodobností padli za oběť bohům.

Základ pro moderno?

Dosud nashromážděné poznatky, a dochované nástěnné malby, přivedly v průběhu dějin odborníky na myšlenku, že Teotihuacán nebyl domovem pouze jedné samostatné zaniklé kultury, ale že šlo o dávného předchůdce moderního velkoměsta, ve kterém vedle sebe existovalo značné množství jednotlivých etnik.

„Věřím, že město se rozrůstalo podobně jako moderní Manhattan. Procházeli jste množství etnicky různorodých čtvrtí – Harlemem, Chinatownem, Koreatownem. Ale dohromady město fungovalo jako jeden celek,“ prohlásil Miguel Angel Torres z Mexického národního institutu antropologie a historie.

Do Teotihuacánu měli přicházet návštěvníci až z dalekých končin Chiapasu a Yucatánu. Rovněž se tu měly nacházet celé čtvrti obývané Mayi nebo Zapotéky.