Domů     Příroda
Záhadný tvor jménem čupakabra ve světle vědy
Martin Janda 3.2.2024

O tajemné tvory není na naší planetě nouze. S některými si evoluce pohrála natolik, že pro lidské oko vypadají až bizarně a strašidelně. Příroda se se svou pověstnou kreativitou vyřádila zejména v hmyzí říši, avšak ani u vyšších živočichů netvořila fádně podle jediné šablony..

Takový krtek hvězdonosý (Condylura cristata) vypadá díky svému čenichu jako nebezpečný vetřelec ze vzdálené galaxie. Ufona unášejícího a posléze pitvajícího lidi kdesi v nadpozemských laboratořích připomínají svými velkými kukadly třeba i nártouni (Tarsiiformes).

Tamarín císařský (Saguinus imeprator) svým zjevem dává vzpomenout dávné a legendární vládce nad Japonskem nebo buddhistické mnichy.

A co teprve, když se do šlechtění zvířat pustí člověk. Kdyby vlk potkal některého ze svých psích příbuzných, kteří prošli anabází nejrůznějšího křížení, možná byl se lekl a utekl. Vždyť mnohá plemena skutečně nemají daleko k obludám, a co je horší, nejsou již schopna přirozeného rozmnožování.

Zkrátka, o příšerky v živočišné říši není nouze. Tak proč by nemohla existovat krvežíznivá olysalá bestie, která se živí tím, že vysává krev z hospodářských zvířat?

Samozřejmě, že by takový tvor existovat mohl. Sání krve jiným druhům není v divoké přírodě ničím výjimečným. Na krvi si pochutnávají komáři, klíšťata, upíři a mnozí jiní živočichové. Někteří krev sají jiní prokousnou kůži a životadárnou vytékající tekutinu prostě olizují.

To ke případ jihoamerického letouna upíra obecného (Desmodus rotundus). Ten leckdy si krví naplní žaludek tak, že jeho hmotnost mu už nedovolí vzlétnout, takže musí jít domů pěšky.

Pěnkavy jsou sympatičtí malí ptáci, u kterých by krvelačnost hledal asi málokdo. A přece. Pěnkava ostrozubá žijící na Galapágách si ke svačině dává krev svých ptačích příbuzných. V rybí říši je podobným příkladem malá vandélie obecná (Vandellia cirrhosa).

I ona je malým tvorem, který těm větším pije krev. Nemálo lidí, kteří se chtěli vykoupat v Amazonce, svého nápadu později litovalo. Agresivní piraně se jim sice vyhnuly, ale malá vandélie si na ně počíhala.

Její zákeřnost je navíc znásobená tím, že útočí na ta nejcitlivější místa, ať je to vagína, penis nebo konečník.

Na krev si přece jen více potrpí bezobratlí. V naších končinách nás takto nejvíce trápí komáři a klíšťata. Zatímco samečkové těchto druhů se spokojí s rostlinnou stravou, samičky se bez krve neobejdou. Na druhou stranu, těžko jim něco vyčítat, mateřství je energeticky velmi náročnou záležitostí.

Zkrátka, krev je pro řadu živočišných druhů tou hlavní potravou. A podle mnoha legend právě takovým tvorem má být i tajemná a záhadná čupakabra. Však také tento termín ve španělštině znamená volně přeloženo „ten, který saje kozí krev“.

Země přes veškeré znalosti vědců a badatelů ještě zdaleka není zcela probádanou planetou a i její biosféra dokáže překvapit. V minulosti existovala řada druhů, které byly považovány za kryptobiologický přízrak, leč jejich existence se posléze potvrdila.

Třeba příbuzný žiraf okapi (Okapia johnstoni), evolucí zapomenutý tvor ze třetihor, byl objeven až v roce 1901. Do té doby byl považován za mýtické zvíře. Očím biologů unikal i proto, že jeho biotop se nachází v obtížně prostupné krajině kolem řeky Kongo.

Rovněž tak zkazkám o indonéských dracích se mnozí vysmívali, avšak později se z nich vyklubal varan komodský (Varanus komodoensis), jeden z reliktů pravěké australské megafauny. Západní svět se o existenci varanů komodských dozvěděl teprve roku 1912, kdy byla publikována zpráva nizozemského přírodovědce Petera Ouwense.

Ten druh popsal na základě fotografií a kůže získaných expedicí vyslanou nizozemskou koloniální správou na ostrov Komodo v roce 1910. Ta měla právě prověřit informace o tom, že se na ostrovech vyskytují nějací prazvláštní draci.

Ale čupakabra? V tomto případě se s vysokou pravděpodobností bude jednat skutečně jen o mýtus. Zkazky o čupakabře pocházejí původně z amerického kontinentu, avšak později byla údajně viděna i v Karpatech, v Portugalsku, v opuštěném areálu černobylské jaderné elektrárny, kde asi vlivem radiace zmutovala, protože měla čtyři řady zubů, až nakonec dorazila do Brna.

Její popis bývá dosti rozdílný, a kdyby svědectví byla skutečně pravdivá, nemohlo by se jednat o ten samý druh. Někdy je záhadný tvor bipedický, jak ji popisují první svědectví z Portorika. Většinou se však pohybuje tak, jak se na psovité šelmy sluší, tedy po čtyřech.

Jedním ze znaků čupakabry má být absence srsti, lysá kůže a velké tesáky. Někteří lidé, kteří tvrdili, že ji spatřili, popisovali, že dokonce měla křídla. Jiní zas hovořili o její schopnosti měnit své zbarvení.

Někdy má velikost malého psa, jindy by se mohla svými rozměry poměřovat s medvědem brtníkem. Zkrátka, druhová variace čupakabry je větší než u psa, u kterého by případný návštěvník z vesmíru asi neuvěřil, že čivava a bernský salašník jsou jeden a tem samý druh.

Svědky, kteří se s čupakabrou měli setkat, zaujaly i její oči. Údajně je má mít i značně velké a jsou přitom podobné lidským. Prý jsou natolik pronikavé, že dokážou uvést člověka do transu. Barva čupakabřích očí se ovšem ve svědectví liší, mohou být totiž sytě zelené, žluté, ba i rudé jako krev, kterou se zvíře má živit.

Čupakabra je relativně mladým fenoménem. Poprvé byla spatřena v roce 1995 byla spatřena v Portoriku. Tehdy měla podobu malého humanoida. Měla mít na svědomí smrt několika ovcí, kterým podle farmářů zcela až do poslední kapky vysála jejich krev.

Záhy se svědectví z ostrovního Portorika přesunula i na zbytek amerického kontinentu, a to od Spojených států amerických, přes Mexiko, Honduras, Nikaraguu, Panamu, až po Peru, Bolívii, Argentinu a Chile.

Snad jen Kanaďané výskyt čupakabry nehlásili. S nadsázkou se tedy dá říci, že čupakabra bude spíše teplomilné zvíře nesnášející zimu.

V některých oblastech čupakabra vyvolává doslova paniku, jinde se na ni pořádají hony. Byla několikrát vyfotografována, ba i natočena. Podařilo se ji i odlovit, našlo se i její uhynulé tělo. Co na tyto úlovky říká věda?

Jak už bylo zmíněno, biotop záhadné čupakabry se neomezuje jen na americký kontinent. Její výskyt byl hlášen i z Afriky, Evropy a Asie. Pokud by skutečně byla tak hojně rozšířeným živočichem, je až překvapující, že k jejímu spatření dochází v tak málo případech.

Před několika lety se přihlásil jistý Ukrajinec, že čupakabru zahlédl dokonce v černobylské uzavřené zóně. Což o to, je pravdou, že v přírodě kolem bývalé elektrárny, která se v roce 1986 zapsala do dějin jako dosud největší jaderný mírový průšvih, se kvůli nepřítomnosti lidí nejrůznějším zvířatům daří velmi dobře.

Ale, že by zde svůj domov našla i čupakabra? „Měla velké oválné oči a seděla na zadních. Kdyby si stoupla, myslím, že by měla přes dva metry,“ popsal muž svůj zážitek. Nicméně, víc podobných svědectví z regionu Polesí, kde se elektrárna nachází, není.

Prašivina je nepříjemná choroba. Způsobuje ji zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei), která z hlediska svých obětí není vůbec vybíravá. Uvelebí se klidně na člověku, na psu, na kočce i na šelmách žijících v divočině.

Infekčnost této nemoci je velmi vysoká, psi se většinou nakazí od lišek. Neléčené zvíře pak zásadně mění svůj vzhled a do tří měsíců po nákaze umírá.

Jedním ze symptomů choroby, kterou zákožka způsobuje, je vypadávání srsti. V extrémním případě v pokročilém stadiu umírajícímu zvířeti mizí srst zcela, a to pak získává skutečně dost děsivou podobu. Z veškerých údajných čupakaber, které se dostaly do rukou biologů, se po prozkoumání vyklubaly prašivinou či jinou podobnou nemocí nakažená domácí či divoká zvířata.

Nejčastěji se jednalo o kojoty a psy. To byl i případ české čupakabry, která byla v roce 2015 hlášena z Brna. Tajemný bílý tvor byl tehdy vyfotografován jednou z místních obyvatelek. Biologové jej tehdy mohli zkoumat jen na základě pořízeného snímku, ale jejich verdikt byl jasný:

jednalo se o olysalého psa. A tak největším výsledkem brněnské čupakabří aféry bylo rozdělení obyvatel brněnských čtvrtí Kohoutovice a Bystrce na dva tábory. Kohoutovičtí hledali způsoby záchrany zvířete, zatímco zřejmě vědečtěji založení bystrčtí hodlali zvíře předat výzkumníkům.

Dalšími parazity, kteří mohou způsobovat vypadávání srsti, jsou trudníci. Zatímco člověka napadá trudník tukový (Demodex folliculorum), na psovité šelmy má políčeno trudník psí (Demodex canis). Zdravý pes se s tímto parazitem obvykle vyrovná bez problémů, avšak oslabenému zvířeti může trudník způsobit řadu komplikací.

Pokud je jeho kůže napadena, srst mizí, pokožka mokvá a bakterie, většinou stafylokoci, zde mají doslova mejdan. Napadané zvíře pak vskutku vypadá jak příšera z jiného světa.

Samozřejmě, že fenomén čupakabry zaujal i vědeckou obec. Ono, objevit nový druh znamená výrazné zapsání do kroniky dějin vědy. Takže v minulosti proběhly i některé výzkumy, které do celého problému měly vnést světlo.

První portorické popisy čupakabry se až nápadně shodují s podobami mimozemských tvorů ve snímku Mutant z roku 1995, ve kterém se v plné kráse ukazuje kanadská modelka Natasha Henstridgeová. Však se také ukázalo, že krátce před údajným pozorováním svědkové film shlédli.

Rovněž pověsti o totálním vysátí krve z těla hospodářských zvířat se nezakládají na pravdě. Analýzy veterinářů, kteří se uhynulými ovcemi zabývali a pitvali je, o ničem takovém nehovoří.

Biolog z Michiganské univerzity Barry O´Connor v roce 2010 analyzoval hlášení o výskytu čupakaber ve Spojených státech. Bez výjimky došel k závěrům, že se vždy jednalo o prašivinou nakažené kojoty. Oslabená zvířata podle něj mohla vskutku útočit na ovce či kozy, protože k běžnému lovu v divočině už neměla dostatek sil.

„Je jednodušší útočit na hospodářská zvířata někde v ohradě než honit jelena nebo zajíce po lese,“ konstatuje O´Connor.

Nicméně, i kdyby čupakabra či jiní podobní živočichové, o jejichž existenci se vedou spory, neexistovali, přesto na přírodu určitý vliv mají. Víra v ně dokáže způsobovat až zázraky. Na to upozornili i vědci z univerzity v Leedsu, podle kterých je na tuto víru, byť třeba iracionální, třeba brát ohled.

Své o tom vědí u slavného jezera Loch Ness, kde díky bájné příšeře vzniklo ekoturistické centrum. Peníze zde získané pak putují do ekologických projektů. Až za hranu absurdity se pak dostal příběh, který se odehrál na Islandu.

Místní zde zabránili stavbě dálnice z jediného důvodu: prý by vedla přes území obývané lesními skřítky.

Čupakabra tedy nejspíše patří do říše mýtů. To ovšem neznamená, že by učebnice biologie byly již zcela hotové a nepotřebovaly by doplnit. Je až překvapující, kolik nových živočišných i rostlinných druhů vědci každoročně objeví.

Může se přitom jednat i o nám příbuzné druhy, vždyť nedávno byl popsán i nový druh orangutana. A lze se jen hádat, kolik takových druhů kvůli lidské činnosti vyhyne dříve, než je vůbec biologická taxonomie stačí zařadit do svých tabulek.

Související články
Vědci z Biologického centra Akademie věd ČR našli během letoška čtyřicet nových sladkovodních virů, které napadají vodní mikroorganismy. První, který se jim podařilo izolovat a podrobně popsat, dostal jméno podle jihočeské metropole – Budvirus. Jedná se o takzvaný obří virus, který napadá jednobuněčné vodní řasy skrytěnky. Výzkumníci potvrdili, že tento virus má významnou roli v ekosystému, protože […]
Ostatní Příroda 21.11.2024
Vědci z Biologického centra Akademie věd ČR společně s portugalskými odborníky odlovili dvě dosud největší ryby, které byly kdy uloveny ve sladkých vodách Portugalska. Jednalo se o sumce velké, z nichž jeden měřil 222 cm a vážil 76,5 kg a druhý měl 228 cm a 91,5 kg. Sumec velký (Silurus glanis) je přitom ve vodách  jižní Evropy […]
Ostatní Příroda 20.11.2024
Když u břehů Mauriciu poprvé přistála evropská loď, námořníci se mohli potrhat smíchy: Jídlo jim tam chodilo samo naproti! Ptáci velcí jako krocani se dali bezelstně ubíjet, neutíkali a svá vejce nechávali ležet na zemi. Tím blbounu nejapnému začaly odtikávat hodiny – o století později už jako druh neexistoval. Nejbližším žijícím příbuzným doda zůstává holub […]
Ostatní Příroda 19.11.2024
Mořští biologové strávili 20 let zkoumáním hlubokomořského tvora, kterého pojmenovali Bathydevius caudactylus, aby nyní potvrdili, že se jedná o zcela nový, dosud neobjevený druh. Mořský plž, obývající hlubiny východního severního Tichého oceánu, připomíná průhlednou kapuci a jako ochranu před predátory využívá bioluminiscenci. Na rozdíl od běžných mořských plžů, kteří žijí na mořském dně případně u […]
Jsou pouhým okem neviditelné, bez chuti a bez zápachu. Nemáte šanci je v jídle postřehnout, přitom jde o vysoce nebezpečné karcinogeny. Z přírody se vymýtit nedají. Jistou naději ale dávají výzkumy biologických metod boje proti plísním, které aflatoxiny tvoří. Počátkem 60. let minulého století postihla britské chovatele drůbeže nečekaná rána. Ve velkém jim hynuly především krůty. Vypadalo to […]
reklama
Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
reklama
Copyright © RF-Hobby.cz
Provozovatel: RF HOBBY, s. r. o., Bohdalecká 6/1420, 101 00 Praha 10, IČO: 26155672, tel.: 420 281 090 611, e-mail: sekretariat@rf-hobby.cz