Válečný konflikt s sebou zpravidla nepřináší nic pozitivního, jen zmar a spoustu promarněných lidských životů. Často ho provází stres, který má, stejně jako nedostatek potravy, neblahé důsledky na lidskou plodnost.
Vědcům se ale podařilo najít zvíře, jehož mláďatům naopak násilné střety mezi konkurenčními skupinami prospívají. Jak je to možné?.
Lidská historie je plná nejrůznějších násilných střetů, ať už se jednalo o nájezdy, pogromy či válečné konflikty, v poslední době i útoky teroristických skupin. Příslušníci uvnitř jedné skupiny spolu vzájemně spolupracují, ovšem příslušníky jiné skupiny považují za konkurenty a jsou schopni vůči nim bojovat, i když se jedná o stejný živočišný druh.
Příčinou sváru nejčastěji bývá boj o území či jiné zdroje. Podobné konflikty propukají i mezi skupinami zvířat, kde může jít navíc o snahu o uchvácení cizích samic.
Asi nejznámějším případem krvavého konfliktu v živočišné říši je válka mezi dvěma tlupami šimpanzů, ke které došlo v letech 1974 až 1977 v tanzanském národním parku Gombe. Samci jedné tlupy podnikali opakované vpády na území druhé tlupy a útočili na své protivníky.
Postupně je všechny zabili. Pobili i samice, které nepřipojili ke své tlupě, úřadovat pak mohli na mnohem větším území. Paradoxně, před vypuknutím konfliktu byli všichni součástí jediné tlupy, která se na dvě rozpadla až po smrti vůdčího samce, takže se mezi sebou vzájemně dobře znali.
Válka vede ke snížení plodnosti i úhynu mláďat
Stejně jako u lidí byl tento otevřený boj mezi šimpanzi pro ně zdrojem stresu, který vedl k poklesu plodnosti, takže válčící primáti pak měli méně potomků. Podle nové studie britsko-australského týmu vedeného Andrewem Radfordem z University of Bristol, publikované ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B, však existují i živočišné druhy, jejichž mláďatům válečné konflikty mezi znepřátelenými skupinami spíše prospívají.
Jedná se o mangusty jižní, nejmenší promykovité šelmy afrického kontinentu. Měří do 30 cm na délku, přičemž dalších 12 až 20 cm přidává ocas, a váží kolem 275 g. Žijí především na pouštích, polopouštích či v savanách.
Rodinná skupina, čítající 20 až 30 členů, obývá zpravidla teritorium o rozloze 30 až 60 ha. V rámci skupiny se rozmnožuje pouze jeden pár, dominantní samice s partnerem. Dvě až čtyři mláďata pak přicházejí na svět až třikrát ročně.
Mangustím mláďatům konflikt prospívá
Rodinná skupina si teritorium označuje výměšky análních a lícních žláz a hromádkami trusu. Teritoria jednotlivých skupin se však mohou překrývat, což vede ke vzniku konfliktů a násilných střetů mezi nimi.
Na rozdíl od šimpanzů či příbuzných mangust žíhaných, u nichž má válka za následek snížení plodnosti a větší úhyn narozených mláďat, desetileté údaje o životě mangust jižních ukazují, že se při násilných střetech s jinými skupinami pravděpodobnost přežití mláďat naopak zvyšuje.
Vědci zjistili, že když členové kolonie narazili na stopy nedávné přítomnosti rivalů na svém území, začali kolonii intenzivněji hlídat, stavěli se na vyvýšená místa a vyhlíželi, zda se neblíží nepřítel.
„Intenzivnější hlídání kolonie je pravděpodobně výsledkem snahy získat více informací o vetřelcích z druhé kolonie. Hlídky ale zároveň zaznamenají hrozby ze strany nejrůznějších predátorů a varují členy kolonie před nebezpečím.
Zranitelná mláďata jsou díky tomu ve větším bezpečí,“ vysvětluje Radford výsledky pozorování svého týmu. Jde tedy o vedlejší přínos konfliktu, spočívající se zvýšené ostražitosti v důsledku ohrožení.