Některé země měly to štěstí, že se na jejich území nacházelo nerostné, nebo zcela jiné bohatství, které objevily v ten pravý okamžik, kdy po něm prahl celý svět. Díky tomu tyto státy nebývale zbohatly.

Jenže zásoby byly rychle vytěženy, nebo ukradeny, a představitelům těchto zemí tak zbyly jen oči pro pláč..

1. Boj o ptačí trus

Jihoamerické Peru bylo pod španělskou nadvládou od roku 1542 do roku 1824, kdy se Peruánci pod vedením národního hrdiny José de San Martína (1778–1850) osvobodili. Pro skutečnou nezávislost Peru, především tu ekonomickou, však poněkud překvapivě udělal více německý přírodovědec Alexander von Humboldt (1769–1859).

Ten si během své vědecké výpravy do Latinské Ameriky (1799 až 1804), povšiml, že peruánské ostrovy Islas Chincha jsou prakticky pokryté ptačím trusem. Jeho využití jako hnojiva bylo tehdy v Evropě už známé, proto zaslal vzorky guána do laboratoře ke zkoumání.

Mořští ptáci se živí především mořskými rybami, které v sobě obsahují velké množství hořčíku a fosforu. Tyto látky jsou však pro ptačí těla nevyužitelné, a tak je vylučují v trusu.

Guáno jako zdroj peruánského bohatství

Tvorba velkých ptačích kolonii pak vede k tomu, že vrstvy guána rychle přibývají. I v Evropě se dal ptačí trus v té době sbírat na některých útesech, jeho kvalita však byla kvůli špatným klimatickým podmínkám nesrovnatelná.

Z těžby a následného vývozu peruánského guána do Evropy se peníze jen hrnuly, takže se Peru brzy stalo nejbohatší zemí Jižní Ameriky. Z ročně vyvezených 500 tisíc tun trusu plynulo 60 % příjmů státního rozpočtu.

Cena za kilo dosahovala 167 dolarů, což byla pětina tehdejší hodnoty zlata stejné hmotnosti. Největšími odběrateli byly Francie a Velká Británie. Ovšem poté, co Británie zanedlouho objevila vlastní zdroje guána na ostrově Ichaboe u pobřeží Namibie, se pro ni Peru stalo konkurentem.

První tichomořská válka

Zuby na zdroj jeho bohatství si však brousilo hlavně Španělsko, pro které by to znamenalo návrat zlatého věku kolonizace. Pro anexi ostrovů Chincha mu ale chyběla ospravedlnitelná záminka. Vypomohlo si proto tak zvaným Incidentem z Talambó ze 4. srpna 1863, během kterého mělo 40 rozlícených peruánských zemědělců údajně zmasakrovat 2 španělské.

Madrid proto vyslal do regionu, k ochraně španělských občanů, své válečné lodě. To se ovšem nelíbilo obyvatelům ostatních zemí Jižní Ameriky, kteří rozhodně netoužili pro návratu kolonialismu. Chile, Ekvádor a Bolívie proto podpořily Peru v tak zvané První tichomořské válce (1864–1866) vedené proti Španělsku, kterou jihoamerická koalice nakonec vyhrála.

V roce 1870 pak vydaly ostrovy Chincha rekordních 700 tisíc tun guána, jednalo se však o jejich poslední výnos, byly vytěžené.

2. Ledek chilský, nebo peruánský?

Na Peru se štěstí, týkající se přírodního bohatství, usmálo ještě podruhé, když byly v poušti Atacama koncem 19. století nalezeny bohaté zásoby dusičnanu sodného, který je dnes znám jako ledek chilský.

Kdyby se kvůli jeho nalezišti nerozpoutala tak zvaná Druhá tichomořská válka (1879-1883), mohl být dnes známý jako ledek peruánský. Jedná se o přírodní dusíkaté hnojivo, které dnes však již nahradila hnojiva vyráběná synteticky.

Nicméně v dobách největší těžby pokrývala produkce z Atacamy až čtyři pětiny světové spotřeby. Chile se proto rozhodlo získat výnosné naleziště pro sebe.

Válka o část pouště

Problémem se staly nejasně vytyčené státní hranice a daňový spor mezi Bolívii a Chile. První fáze války byla námořní, po zničení peruánského loďstva přešla do pozemní fáze, která skončila tím, že chilské jednotky obsadily a dobyly hlavní město Peru, Limu.

Země byla přinucena podepsat příměří s Chile, čímž přišla o provincie, ve kterých se těžil ledek. Bolívie, v boji podporující Peru, v důsledku prohry přišla o přístup k moři. Výsledkem války byl nový status quo, kterým se Chile stalo nejbohatší jihoamerickou zemí.

3. Stříbro z Potosí

O tom, že se v hoře Cerro Rico, což znamená „Bohatý kopec“, na území dnešní Bolívie skrývají zásoby vzácného kovu, věděli údajně už Inkové. Těžbu však roku 1545 spustili až nenasytní conquistadoři, kteří založili na úpatí hory město Potosí.

Podmínky ve stříbrných dolech, nacházejících se v nadmořské výšce 4200 m. n. m., byly kruté, teploty v nich se pohybovaly pod bodem mrazu, ovšem v nejhlubších patrech naopak stoupaly až na 45°C. Odvětrávání neexistovalo.

V roce 1572 bylo navíc přijato opatření, podle kterého všichni otroci starší 18 let museli dělat dvanáctihodinové směny. Po nich důl neopouštěli, ale spali v něm i jedli. Denní světlo tak často spatřili až po dlouhých 4 měsících.

8 milionů mrtvých otroků

Není proto divu, že v útrobách dolu našlo do roku 1825 smrt na osm milionů indiánských i černých otroků. Stříbro bylo taveno přímo v dolech a zprvu na lamách, a poté na mezcích, kteří toho unesli třikrát víc, tj.

až 100 kilogramů každý, odváženo do Limy či chilského přístavu Arica a posíláno do Španělska. Až 20 % z celkové produkce připadlo přímo španělskému králi. Poté, co v roce 1824 získala Bolívie nezávislost, těžba stříbra v Potosí silně upadla. Poslední ránu pro ni znamenal pokles ceny stříbra v polovině 19. století.

4. Ukradený brazilský kaučuk

Kaučukovník brazilský je strom, jehož latex (bílá tekutina vytékající z něj při naříznutí), je zdrojem přírodního kaučuku. V Evropě byl znám od návratu Kryštofa Kolumba (1451–1506) z cesty, při níž roku 1492 objevil Ameriku.

Také španělští conquistadoři věděli, že indiáni vymazávali kánoe jakousi pryskyřicí, ze které si zhotovovali i čutory a střevíce, a také pochodně, které vydržely hořet až 24 hodin. K nárůstu poptávky po kaučuku však došlo v Evropě až poté, co bylo v průběhu 18. století zjištěno, že skvěle gumuje text napsaný tuhou, a také po vynálezu galoší v roce 1825. Ke zbohatnutí brazilských oblastí Belém a Manaus došlo po objevu vulkanizace (při hnětení kaučuku za tepla vzniká pryž neboli guma) ve 40. letech 19. století.

70 000 semen kaučukovníku

Z toho důvodu byly zřizovány kaučukové plantáže v Brazílii, většinou pod vedením britských plantážníků. Velká Británie však měla s kaučukovníky jiné plány, chtěla se zmocnit semen, jejichž export byl přísně zakázán, a vypěstovat je jinde, aby tak zrušila brazilský monopol na výrobu kaučuku.

Jejich sehnáním pověřila průzkumníka britského původu Henryho Wickhama (1846–1928), který se roku 1876 usadil s celou rodinou v brazilském Santarému. Trvalo rok, než se mu podařilo sesbírat 70 000 semen, která falešně prohlásil za „akademické exempláře“, což byl termín používaný ke klasifikaci mrtvých zvířat či rostlin.

Konec brazilského monopolu

Vzácný náklad semen kaučukovníku dorazil do londýnských královských zahrad Kew Gardens dne 15. června 1876. Propašována do Evropy měla být, podle jednoho zdroje, na lodi Amazonka spolu s orchidejemi ve vycpaných krokodýlech.

Jiný zdroj hovoří o pytlích s orchidejemi a spoustě sektu, kterým byli oblaženi celníci. Z celkové dodávky vzklíčilo jen asi 2 000 semen. Předpěstovanými rostlinami byly zásobeny britské zámořské kolonie.

Wickham sám dohlížel na britské plantáže kaučukovníku na Cejlonu. V roce 1907 byl na světovém trhu poprvé nabídnut kaučuk z britských plantáží, sice jen 6 tun, ale i to znamenalo konec brazilského monopolu.

Pružnosti a trvanlivosti kaučuku následně využil automobilový průmysl, zejména výrobci pneumatik. Kaučukovníky se posléze rozšířily na různá místa, od Nigérie po Barmu, od Malajsie po Thajsko.